Ve svém textu v Lidových novinách z 26. července napsal můj kolega Marek Skovajsa, že plagiarismus nepředstavuje v českém akademickém prostředí nový jev. To má určitě pravdu. V textu ale chybí zamyšlení nad tím, jak plagiátorské aféry zavedených akademiků nebo případy nepřiznaného využívání studentských prací vyučujícími posunuly hranice toho, co se na vysokých školách smí.
Cesta nevede do minulosti
Zatímco Skovajsa upozorňuje na vysoký podíl studujících na učitele (22:1 v roce 2015), Petr Zídek píše v reakci na něj (Lidové noviny z 27. července) o české kultuře drobného podvodu, o snaze dosáhnout kýženého cíle – zde akademického titulu – snazší, nepoctivou cestou. Ne že by na těchto postřezích něco nebylo, systémovou příčinu je však po mém soudu třeba hledat jinde.
Studující zůstávají ve výkonově-účetnicky nastaveném systému podpory vědy a vzdělávání nutně na posledním místě. Následky se dostavují.
České vysoké školy v posledních desetiletích skokově zvýšily počet studujících i oborů a vznikly i nové vysoké školy. Názory na tento vývoj se různí, plagiátorství jako by ale najednou dávalo za pravdu konzervativním kritikům této takzvané masifikace. Nejen podle Václava Klause ml. na vysokých školách studují i ti, kteří na ně „podle Gaussovy křivky nemají“. V tom, že se otevírají až příliš neakademické obory, vidí úpadek vzdělávání i exministr školství Dalibor Štys, který volá po návratu ke garanci kvality masarykovsky jmenovanými profesory. Skovajsa vedle zděděné komunistické neúcty k intelektuální práci coby jedné z příčin píše i o tom, že masivní rozšíření počtu absolventů humanitních a společenskovědních oborů na politickou objednávku bylo sice správné, ale mělo za následek pokles studijních předpokladů a implicitně i nároků na závěrečné práce.
Nevím, co by dnešními vysokému školství řekli Masaryk nebo Engliš, na něž se Marek Skovajsa v závěru odvolává. I oni se však ve své době podíleli na větší dostupnosti vzdělání. Chtít vrátit vysoké školy do doby, kdy na nich studovalo 15 procent populačního ročníku, mi přijde stejné jako chtít zachránit ekonomiku návratem k těžkému strojírenství nebo rovnou manufakturám. To, co je vzdělání a k čemu slouží, se jako všechno ve společnosti mění. Podle kritérií akademičnosti z roku 1930 by ostatně možná neměl studovat ani Klaus ml. či Štys. Více oborů a více absolventů, než tu bylo řekněme před rokem 1989, navíc přece automaticky neznamená větší shovívavost k nepůvodním nebo rovnou opsaným diplomkám, byť „tlak na titul“ byl na určitých školách a v určitých profesích jistě velký (a zanechal nám mj. raritní „malé doktoráty“). Vtipné mi také přijdou nářky nad úpadkem kvality studujících zejména od vyučujících nových univerzit a oborů, kteří z masifikace bezprostředně profitují, respektive se na ní podílejí. Za masarykovských dob by učili maximálně na gymnáziu.
Platit adekvátně
Je vždy jednodušší odsoudit nekvalitu či nepoctivé jednání (samozřejmě vždy těch druhých) než poukázat na přetrvávající podfinancování a z toho plynoucí strukturální nedostatky českého vysokého školství (v prvním případě zdůrazníte svůj morální status, v druhém budete za kverulanta). Pokud se skokově zvýšil počet studujících, proč se nezlepšil poměr studujících na učitele? V sousedním Rakousku nebo Německu připadal v roce 2015 jeden učitel na 14, respektive 15 studujících. A především – proč není adekvátně, tedy důstojným tarifním platem, oceněno, že studujícím vštěpujeme to, co společnost od absolventů oprávněně očekává, tedy respekt a zároveň kritický přístup k názorům a tvrzením jiných a schopnost na základě jasně rozpoznatelných závěrů cizích stanovit hypotézy, metodicky zřetelně je prověřit na zkoumaném materiálu a poté formulovat soudy vlastní?
U bakalářských a magisterských prací nejde jenom o výsledný text, na který se dosavadní diskuse většinou redukuje, ale především o cestu, kterou k němu studující urazí. Odpovědné a průběžné vedení kvalifikačních prací je náročná činnost. Ano, někdy se stane, že jde o první souvislejší text, který člověk píše, a že ho do té doby nikdo nenaučil otevřeně se vypořádat s tvrzeními jiných. V ideálním případě by se to mělo dít v úvodních kurzech, které učí základy „řemesla“ nejen konkrétního oboru, ale třeba i akademického psaní a veřejného vyjadřování vůbec. Diplomní semináře pak slouží k průběžné prezentaci výzkumů a hotových kapitol. Málokterý kurz ve vysokoškolském kurikulu je ale z hlediska akademické efektivity tak „marný“ jako právě diplomní seminář či proseminář. Zejména na humanitních školách tady „učíte“ studující, z nichž většina se historiky, filosofy nebo politology nestane ani nebude produkovat vědecké studie v daném oboru, a nepřispěje tak k ratingu pracoviště ani disciplíny.
Úvazky i na dvě stě procent
Tarifní platy vysokoškolských pedagogů jsou takové, jak je „oceňována“ a financována výuka. Skutečnost, že úloha akademiků je dvojjediná, totiž že učí tím, že studujícím na vlastním výzkumu ukazují, jak se dospívá k serióznímu (nejen vědeckému) tvrzení, česká vysokoškolská politika na rozdíl od Německa, Rakouska nebo Francie po léta ignoruje. K plnému asistentskému úvazku, před deseti lety za 15 až 20 tisíc hrubého, si bylo třeba vzít další práci v lepším případě na jiné vysoké škole nebo v Akademii věd, v horším nějaké ty překlady, a v tom ideálním, systémově podporovaném, samozřejmě grant nebo jiný projekt. Oficiálně jde o „propojování vědy a vzdělání“, mlčky se tím však říká, že na asistentská místa jsme v konkurzech zřejmě nabrali pologramoty s doktorátem (na rozdíl od zahraničí tu přetlak na asistentská místa nepanuje) a skutečná vědecká kvalita se ukáže až úspěchem v grantové soutěži.
Na to, že ve vědě v zásadě přínosná soutěž se v českých podmínkách zvrhla málem v opak a v projektech se žádaly prostředky na to, aby lidé mohli učit, měli kde sedět a čím psát, a aby vůbec měli na nájem (jinými slovy, že převažovalo krátkodobé projektové financování nad institucionálním), poukázaly i audity české vědy. „Létající profesory“ s několika úvazky už snad nemáme nebo je alespoň neuznáváme pro akreditace, odborné asistenty s celkovými úvazky kolem 200 procent stále ano. Kdo to nedělá a trvá na tom, že plný úvazek mu má dovolit plně se věnovat práci a zároveň se uživit, je v českém akademickém světě hlupák a chudák, jak mi naposledy v zářijové televizní debatě dal najevo exrektor Ivo Vondrák, sám mnohoobročník.
Je to i v našich rukou
To, že je třeba především dostát grantovým závazkům a být vědecky produktivní, se samozřejmě podepisuje na kvalitě pedagogické práce (a někdy také na kvalitě vědy, roztříštěné do mnoha souběžně řešených projektů). Studující, které máme „jenom“ vzdělat v kriticky a fundovaně uvažující občany a jejichž diplomové výzkumy nelze zužitkovat v nějakém větším projektu, zůstávají ve výkonově-účetnicky nastaveném systému podpory vědy a vzdělávání nutně na posledním místě. Následky se dostavují. Kromě konkrétních případů plagiátorství je to i poškození pověsti vysokoškolského vzdělávání jako takového na jedné straně a Babišovo bagatelizující „Tyto nesmysly už stačí“ na straně druhé.
O kvalitě vysokoškolského studia mluvím ze zkušenosti vlastní i zprostředkované a vím, že se standardy závěrečných prací a potažmo to, co se považuje za tvůrčí činnost, podle oborů výrazně liší. Mám však za to, že my jako vyučující přes všechny nářky na úroveň maturantů a na to, „kdo všechno dnes studuje“, máme ve svých rukou možnost proti akademické nepoctivosti a zprostředkovaně i proti onomu neblahému dědictví minulosti, o kterém píší Skovajsa i Zídek, účinně působit. Je však třeba říct, že řada z nás to dělala a dělá systému navzdory, protože termínované smlouvě a platu odborného asistenta se v hypotéční bance vysmějí. Ani v samotném v akademickém světě toho moc nezískáte tím, že trpělivě vracíte k přepracování diplomovou práci, i když její autor po obhajobě najde bez problémů kvalifikované pracovní místo. Na tolik studujících při všech dalších povinnostech, vykazování, sebehodnocení a grantových žádostech, dílčích a závěrečných zprávách, nemluvě o samotném výzkumu, knihách a článcích, mnohdy už nezbývá čas. U Václava Klause ml. chápu, že větší počet kriticky uvažujících občanů není v zájmu politiky, kterou reprezentuje. U ostatních, včetně svých kolegů a včetně sebe, zase chápu, že nebylo vždy v našich silách „kverulovat“ a požadovat důstojné platy, protože přece „schopný akademik se uživí vždycky“. Neomlouvá nás to.
Autor je akademik a pedagog.