Foto kremlin.ru, Wikimedia Commons
Kontrast mezi tím, jak se Donald Trump chová ke svým spojencům na G7 či jednání NATO, a naopak na summitech s diktátory, nemohl uniknout žádnému pozorovateli zahraniční politiky. Trump má k autoritářským politikům blízko. S Vladimirem Putinem jsou oba zástupci národního konzervatismu a mistři dezinformační války – Trump na domácí scéně a Putin na té mezinárodní. Opakované konflikty v transatlantických vztazích pak vycházejí z hodnotového rozkolu mezi Trumpovým unilateralismem a evropským multilateralismem. Nová světová geopolitická situace se vyznačuje absencí jasného směru při řešení mezinárodních témat. Kdo dnes má vést svět? Několik roztříštěných národních států s vlastními teritoriálně omezenými zájmy?
Klec národních států
Nový americký prezident ukazuje omezenost globálního uspořádání, kdy malé skupiny lidí rozhodují o zbytku lidstva. Dnes je touto skupinou silně konzervativní část americké společnosti. Trump na domácím poli dokázal prosadit zásadní daňovou reformu, ale neplatí to pro migrační reformu ani zdravotní péči Obamacare, na které republikáni šest let stavěli svoji opozici. Před podzimními volbami tak začal systematicky plnit svůj volební program zaměřený na malou skupinu voličů na poli zahraniční politiky. Tam je to výrazně lehčí, zejména v podání Trumpovy prázdné symboličnosti – přesun americké ambasády do Jeruzaléma, odstoupení od mezinárodní dohody s Íránem, obchodní cla pro spojence z EU a dva summity s autoritářskými lídry dvou nepřátelských režimů. Zejména při summitu s Putinem však Trump narazil na velmi silnou opozici z vlastních řad, ať už od republikánů, nebo komentátorů jeho oblíbené stanice Fox News. Trump ale dělá politiku pro své konzervativní voliče. A k tomu potřebuje mediální pozornost, kontroverze a co nejvíce kritiky ze strany liberálních a tradičních médií.
Demokracie je omezena čárami na mapách. Zatímco povaha naší planety a rostoucí propojenost lidí hranice ignorují, náš systém rozhodování je na hranicích postavený.
Malá skupina 62 milionů amerických voličů tak nyní mění skrz lídra světové velmoci globální politiku. Znamená to odmítání klimatické změny, oslabování diplomacie a spojenectví nebo návrat ke geopolitickému soupeření a třeba i militarizaci vesmíru. Asteroidy i molekuly skleníkových plynů jsou však naprostí ignoranti a státní hranice jim nic neříkají. Trumpova zahraniční politika nám proto ukazuje, že systém národních demokratických států nemá pro řešení témat přesahujících své hranice legitimitu. Takový systém je totiž založen na geografii a historii, a ne na funkčnosti, legitimitě nebo vnímání reality.
Demokracie, která je v závislosti na státu teritoriálně omezená, funguje jen pro rozhodnutí s omezeným dopadem. Rozhodnutí, která mají dopad i za hranicemi států, nemají možnost ovlivnit všichni lidé, na něž budou mít určité kroky přímý vliv. Systém tak ztrácí svoji legitimitu. Nejenže neumožnuje věci efektivně řešit, jelikož nelze zkombinovat všechny zájmy geograficky vymezených skupin, ale ani nenabízí nástroje, jak zájmy a požadavky lidí demokraticky reflektovat a zastupovat v otázkách přesahujících hranice států. Představitelé populismu, politického nacionalismu a neliberálních tendencí jako Trump, Orbán či Putin za hlavního nepřítele považují globalizaci a elity. Odpor lidí ke globalizaci je v takto nefunkčním systému více než pochopitelný. Globální a nadnárodní problémy dnes totiž leží mimo jejich moc. Demokracie je omezena čárami na mapách. Zatímco povaha naší planety a rostoucí propojenost lidí hranice ignorují, náš systém rozhodování je na hranicích postavený. A zatímco se řešení některých politických, ekonomických a bezpečnostních otázek přesunulo na mezinárodní úroveň, politické rozhodování a demokracie zůstávají uzavřeny v kleci národních států. Evropský parlament je jedinou existující nadnárodní demokratickou institucí, ale i ten má k ideálu velmi daleko.
Hledejme politické alternativy
Rozdělení na státy také způsobuje nerovnoměrná politická práva. Česká republika s desetimilionovým obyvatelstvem má stejně silný hlas jako miliardová Indie. Svoboda a práva Indů v porovnání s Čechy jsou proto na světové úrovni zastoupeny naprosto disproporčně. Mezivládní systém je také nedemokratický tím, že rozhodnutí většiny států nemusí reflektovat rozhodnutí většiny občanů a vylučuje některé skupiny. Pokud by Česká republika, Maďarsko a Portugalsko, všechno země s přibližně deseti miliony obyvatel, musely společně rozhodnout například o přijetí uprchlíků, na mezistátní úrovni by mohly Praha a Budapešť Lisabon přehlasovat dvě ku jedné, a to i kdyby většina lidí byla proti. Při plné volební účasti, kdy si šest milionů lidí jak v ČR, tak v Maďarsku zvolí vlády, co uprchlíky přijímat chtějí, a osm milionů lidí v Portugalsku vládu, která bude proti přijetí, celkový počet bude 16 milionů proti a 12 milionů pro. Menší skupina ale v mezivládním systému lehce vyhraje.
Populisté a nacionalisté tyto problémy nevyřeší, ale využívají daných rozporů a demokratického deficitu. Národní identita hraje důležitou roli pro společnost, její cítění a solidaritu. Má ale svá jasná omezení. Pro výrobu aut nepoužíváme techniku z minulého století, kdy automobilový průmysl a následná mobilita vedly k ekonomickému a společenskému rozvoji. A pro politická rozhodnutí stejně tak nedává smysl stále používat principy z minulého století, přestože dočasně přinesly stabilitu a vývoj. Nové výzvy, ať už je to klimatická změna, srážka s asteroidem či hrozba světové pandemie nebo nových technologií, vyžadují inovativní způsob, jak organizovat lidskou činnost a rozhodování.
Demokracie na státní úrovni nepřežije, aniž by byla doplněna o demokracii na lokální i světové úrovni. Lidé musí mít možnost ovlivnit svůj život a málokteré rozhodnutí má v současném světě dopady ohraničené hranicemi. Ti, co nyní rozhodují o světových problémech, přitom nemají vůči světové populaci žádnou zodpovědnost. A v situaci, kdy jsou základní demokratická práva omezena, logicky rostou hlasy nacionalistů. Jeden takový se dostal ke kormidlu světové velmoci a zahraniční politikou se jen snaží uchlácholit malou skupinu svých voličů. Že se to děje na úkor zbytku světa, je díky nedotknutelnosti státní suverenity s původem v 17. století jedno. Moment, kdy se geograficky omezené kolektivní chování lidí stane překážkou našeho přežití, se blíží. I přesto bychom ale měli začít s hledáním alternativ u demokracie.
Autor je spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů a Asociace pro mezinárodní otázky.