Foto Petr Zewlak Vrabec
Kdo kdy pracoval na čemkoli neziskovém, ví, že sehnat peníze ze soukromého sektoru na něco, čemu bezpodmínečně věříte, je těžká a otravná věc. Když pak někdo přijde a začne vaši práci kritizovat, neposlouchá se to zrovna snadno. Když se ale angažujete v něčem, co je z podstaty veřejné a politické, je kritika bohužel zcela legitimní a není zrovna dobré, když vám při tom ujedou nervy.
Pinkmoney nesmrdí
Na letošním Prague Pride uspořádali někteří členové queer levicové platformy Alt*Pride a několik dalších kritiků symbolickou blokádu vozu společnosti ExxonMobil. Společnost ExxonMobil se v posledních desetiletích významně podílela na financování propagace popírání klimatické změny. V roce 2014 poprvé uznala, že klimatická změna kauzálně souvisí s lidskou činností, avšak nadále odmítá snižování obchodu s fosilními palivy jako účinné řešení a pokračuje v uplatňování šedého naceňování fosilních paliv.
Blokáda vozu v sobotním průvodu hrdosti netrvala dlouho a nebyla provázena žádnou radikální akcí. Platforma Alt*Pride sdílela fotografie z blokády na sociálních sítích, maďarský alternativní deník o jejich aktivitách vydal zprávu a tím to zdánlivě skončilo. V týdnu po Prague Pride se však na sociálních sítích objevily rozsáhlé a nevybíravé útoky na samotnou protestní akci, platformu Alt*Pride, její členy i další kritiky mimo Alt*Pride. Často z klávesnice samotných členů realizačního týmu Prague Pride či dalších veřejně činných LGBTIQ+ aktivistů bohužel padaly impertinence ad hominem jako sráči, zrádci, fakani, nemakačenka apod.
Platforma Prague Pride je i v době populistického obratu relativně silná a vnitřní sebereflexi snese. Pokud ale nedokáže pojmout opravdu všechny barvy duhy, připravuje se o svou budoucnost.
Jistě, podobně bolestivými protesty proti komodifikaci, komercionalizaci a pinkwashingu, které se dějí směnou peněz za legitimizaci nejrůznějších problematických praktik a politik ze strany LGBTIQ+ komunit, procházejí průvody hrdosti po celém světě. Chceme-li se zaštiťovat idejemi prvních průvodů neheterosexuálních lidí v ulicích měst Spojených států, je třeba mít na paměti, že vyjít do ulic nestálo nic tehdy a nestojí ani teď. Debatou o finanční podpoře si prošel třeba sanfranciský queer filmový festival Frameline v roce 2012, kdy byl podpořen izraelskou ambasádou, a od té doby nepřijímá ani on, ani sanfranciský Pride žádné peníze od cizích ambasád. Na druhé straně ale takové Alaska Airlines mezi sponzory letošního sanfranciského Pridu také nejsou zrovna demonstrací environmentálně citlivých pozic. Izraelská ambasáda ještě loni Prague Pride podpořila a kromě zmíněné platformy Alt*Pride s tím nikdo neměl problém. Rozdíl mezi queer aktivismem ve Spojených státech a u nás je totiž v tom, že od počátků v šedesátých a sedmdesátých letech byl v LGBTIQ+ emancipaci silně přítomný levicový element, který u nás chápeme jako bizár a snažíme se ho všemožnými, i nelegitimními prostředky diskreditovat.
Celý incident se ukazuje jako příznak daleko širšího problému. Přestože je boj za práva sexuálních menšin neoddiskutovatelně politický, platformy jako Prague Pride vytrvale opomíjejí fakt, že jde i o problém ekonomicko-politický. Tím, jaká témata a jaké akce Prague Pride upřednostňuje a nejvíce zviditelňuje, dává najevo, že jde o festival určený především pro bohaté, kosmopolitní, bílé gaye a lesby, kteří navíc naplňují homonormativní obraz. Podpora práv gayů a leseb zaměstnaných v soukromém sektoru prostřednictvím akcí, jako je Pride Business Forum, a přijímání sponzorských darů či kupování míst v průvodu od velkých a často nadnárodních korporací se může jevit důležitě, ale jak mají získat hlas ti neheterosexuální lidé, kteří jsou méně privilegovaní, třeba i nezaměstnaní nebo prekarizovaní a tytéž korporace na nich parazitují nebo je vykořisťují? Jak může někdo žít svůj život jako otevřený gay, lesba či transsexuál, když by tím kvůli socializaci v nižších a méně vzdělaných vrstvách přišel o bydlení nebo práci? A netřeba dodávat, že právě na nejnižší ekonomické třídy dopadnou důsledky klimatických změn nejcitelněji a jako na první. A co teprve ti, pro které témata duhových rodin, duhových manželství a asimilačního obrazu normálnosti nepředstavují cestu?
Stejní, nebo jiní?
Homonormativita je kritický pojem, který vychází z pojmu heteronormativita. Ten označuje automatický předpoklad, že všichni lidé jsou heterosexuální, a jeho projektování do nejrůznějších oblastí života, kultury a politiky. Homonormativita nepředpokládá, že všichni lidé jsou homosexuální, ale vede k přesvědčení, že všichni neheterosexuální lidé chtějí napodobovat heterosexuální model života, chtějí žít v monogamním páru, vstoupit do nějaké formy partnerské instituce, založit rodinu, hromadit ekonomický i symbolický kapitál, budovat domov a „být normální“. Profesorka Lisa Duggan z Newyorské univerzity ji definuje následovně: je to „politika, která nenapadá dominantní heteronormativní předpoklady a instituce, ale upevňuje a udržuje je, zatímco slibuje vizi demobilizované gay klientely a privatizované, odpolitizované gay kultury, zakotvené v domácnosti a konzumu.“
Politika identit je v naší české přítomnosti problematická proto, že současně probíhá její konstrukce i dekonstrukce. Teprve vyjednáváme a tlumočíme, co znamená být gay, lesba, transgender, transsexuál, bisexuál, asexuál, queer atd., teprve dáváme dohromady zkušenosti lidí s těmito menšinovými identitami a učíme se, že sice nejde o to, kdo s kým a jak spí, ale o to, že životní zkušenost neheterosexuálních lidí je prostě jiná.
Proti tomu jde ale čím dál silnější přesvědčení, že na tom, s kým kdo a jak spí, nezáleží proto, že jsme (nebo bychom měli být) všichni stejní. Nezáleží na tom spíš proto, že fakt, s kým spíme, teď a tady stále konstruuje to, kdo jsme i mimo ložnici, jak žijeme svůj život a hlavně to, v čem jsme jiní. Homonormativní politika tvrdí, že neheterosexuální lidé se od heterosexuálních liší jen v tom, co dělají v posteli, jinak žijí stejné životy, zatímco pravda bude spíš v tom, že jediné, v čem se neliší, je právě to, co dělají v posteli. Snahu o normalizaci identit vystihl i letošní merchandising festivalu: trička hlásala slogan „Gay Straight Lesbian Human“. Je to něco jako republikánská antikampaň All Lives Matter, která se zvedla jako reakce na kampaň Black Lives Matter, jež bojovala proti rasovému násilí na Afroameričanech v USA. V kampani Black Lives Matter nikdo netvrdí, že nezáleží na nečerných životech, jde o upozornění na nerovnosti v životech Afroameričanů. Jistě by bylo skvělé, kdyby se všichni ke všem chovali tak, že jsme především lidé, a proto máme všichni stejná práva, v takové situaci ale nejsme a ještě dlouho nebudeme. Nejsme všichni stejní a politiku identit tedy stále potřebujeme.
I rudá je barva duhy
Aktivisté Alt*Pride byli označeni za zrádce, kteří se přidali na stranu zla. Budeme-li se tvářit, že „nám normálním“ to všichni, kterým se nelíbí komodifikace a homonormalizace queer identit festivalem Prague Pride, „kazí“, staví nás to do stejného šiku, v němž stojí populisté a homofobové. Popouštíme totiž uzdu vymezování se mezi entitami „my“ a „oni“ uvnitř jedné menšiny, téže strany barikády. Dokud nebudeme brát jako rovnocenné účastníky průvodu stejnopohlavní páry s kočárky, muže i ženy v křiklavém drag, výstředně oděné kožeňáky i queer levicové aktivisty, kterým záleží i na ekonomicko-politickém rozměru aktivismu, těžko se můžeme zaštiťovat tolerancí.
Queer komunita je tekutá, nevolíme si žádné představitele, nejsme všichni stejní a stejné, každý si chceme svůj život zařídit po svém, máme různé a často protichůdné politické pozice a chceme různé věci. Patříme do ní ale všichni. V lecčems se skutečně naše životy podobají těm, které vedou heterosexuální lidé, v mnoha podstatných rysech se ale liší a ještě dlouho se asi lišit budou. A liší se od sebe i životní zkušenosti různých menšin v menšině: gayů od leseb, nebílých queer lidí od bílých, bohatých od chudých, kosmopolitních od venkovských, vzdělaných od nevzdělaných, cis neheterosexuálních mužů od žen a queer lidí s nenormativní performativitou atd. Platforma Prague Pride je i v době populistického obratu relativně silná a vnitřní sebereflexi snese. Pokud ale nedokáže pojmout opravdu všechny barvy duhy, oslavit i ty jinakosti, které zrovna nepodporují obraz „normálního“, normalizovaného a komodifikovaného homosexuála, a dát jim hlas, připravuje se o svou budoucnost. Odmítnout problematické korporátní sponzory a peníze ambasád utlačitelských režimů a říct tak ďáblovi „ne“ s sebou vždycky přináší méně snadnou a pohodlnou cestu. Naštěstí bychom na ni díky queer životní zkušenosti měli být dobře připraveni.
Autor je gay aktivista a vysokoškolský pedagog.