Squatujeme mediální prostor od roku 2013

H-System: o čem se nemluví

Situace podvedených klientů firmy H-System je výsledkem perverzních praktik finančních institucí, jejichž zájmy dodnes hájí stát.

Po nedávném rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze H-System se politici mohou přetrhnout, kdo nad obyvateli nemovitostí určených k vyklizení uroní největší krokodýlí slzy. Celý případ možná završí jako deus ex machina premiér Babiš, pokud mu vyjde, že z nabídky ubytovat poškozené na Čapím hnízdě vytříská politický kapitál směnitelný za několik Čapích hnízd. Někteří publicisté však oprávněně upozornili na to, že výsledek „Budete si to muset koupit třikrát, pokud tam opravdu chcete nakonec bydlet“ byl pro současné obyvatele domů zpečetěn již dřívějšími verdikty soudů.

Případný judikát Ústavního soudu ve věci těchto středostavovských squatterů může být významný pro budoucnost českého squattingu, neboť zde dochází ke konfliktu mezi vlastnickým právem a uplatněním zásady dobrých mravů.

Kdyby Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch desítek obyvatel domů, cítily by se poškozeny stovky obětí H-Systemu, které žádné bydlení nezískaly. Na sociálních sítích bylo takové hypotetické vyústění případu přirovnáno k situaci, kdy firma dluží roční mzdu deseti zaměstnancům, a tak si dva z nich nechají firemní auto a ostatní nedostanou nic. Reálně se jedná o to, komu připadne nezanedbatelné časové zhodnocení předmětných nemovitostí, respektive zda z něj obyvatelé domů získají více než jen poměrnou část připadající na všechny věřitele. Ve prospěch obyvatel domů svědčí to, že jednali na základě dohody s původním konkursním správcem a bez jejich zásahu by rozestavěné nemovitosti utrpěly nevratné škody, což je názor, se kterým se ztotožnil konkursní soud v původním rozhodnutí ve prospěch obyvatel domů. V jejich neprospěch naopak svědčí to, že nemovitosti obývají bez dostatečného právního titulu, tedy de iure jako squatteři. Případný judikát Ústavního soudu ve věci těchto středostavovských squatterů tedy může být významný pro budoucnost českého squattingu, neboť zde dochází ke konfliktu mezi vlastnickým právem a uplatněním zásady dobrých mravů.

Problematika H-Systemu byla vytěžena v řadě publicistických článků, pozornost byla věnována penězovodu do peněženek funkcionářů ČSSD, napojení na Zemanova pobočníka Šloufa a Livii Klausovou, handrkování politiků se soudci o to, kdo nese vinu za dvacet let průtahů, i podezřelým obchodům konkurzního správce. Dvě významné okolnosti však dosud zůstaly stranou pozornosti médií. A těmto dvěma zanedbávaným okolnostem se chci věnovat.

Když se nechce, tak to nejde

První okolností je to, že na české poměry dopadl konkurz H-Systemu pro oběti Smetkových podvodů výjimečně úspěšně. Podle advokátky Marvanové, která zastupuje část obětí H-Systemu, dosud klienti získali z konkurzu zpět něco kolem 10 procent vložených částek. Jiné zdroje uvádějí číslo 6,8 procenta, což se týká konkrétního rozhodnutí z roku 2011. Další prostředky oběti mohou získat z případného prodeje zbývajících nemovitostí nebo z částky zaplacené jejich obyvateli za odkoupení. Na české poměry se tak jedná o mimořádně úspěšný konkurz – jeho výtěžek několikanásobně překračuje průměrnou výtěžnost podnikatelských insolvencí, která v ČR činí pouhých 2,5 procenta pro nezajištěné věřitele.

To, že výsledkem selhávání všech možných složek českého státu v kauze H-System není odstrašující výjimka, ale naopak relativní úspěch, je skutečným mementem tohoto případu. Dodejme, že na Západě je oproti Česku výnosnost konkurzů vyšší v řádu desetinásobků, a to i v případě podvodného jednání ze strany pachatelů. Například z pyramidové hry světoznámého podvodníka Madoffa se obětem podařilo během několika let vrátit více než polovinu vložených prostředků. Peníze musely vracet i sportovní kluby, které Madoff sponzoroval. Ponechávám na posouzení čtenářů, zda je notorická neschopnost českých soudů a jiných státních orgánů vymáhat nároky poškozených, včetně nároků státu, dána spíše jejich personálním obsazením, nebo špatnou legislativou. Obě příčiny mají koneckonců původ v české strategii transformace ke kapitalismu: ve slabém a laciném státu.

Perverze českého finančního sektoru

Druhou pozoruhodnou okolností kauzy H-System je selhání finančního sektoru, které tuto problematiku spojuje s ještě rozsáhlejším a aktuálnějším problémem: likvidačními exekucemi. Tímto spojením je trvající selhávání finančního sektoru při alokaci zdrojů.

To, že výsledkem selhávání všech možných složek českého státu v kauze H-System není odstrašující výjimka, ale naopak relativní úspěch, je skutečným mementem tohoto případu.

Mezi věřiteli H-Systemu, kteří by měli být uspokojeni z prodeje nemovitostí jejich současným obyvatelům pod nohama, uplatňuje nejvyšší pohledávku přes jednu miliardu korun „kyperská“ společnost Gomanold, která tuto pohledávku odkoupila přes několik mezičlánků včetně Konsolidační agentury od Komerční banky. Ta byla zástavním věřitelem H-Systemu, a uspokojení její pohledávky tak má přednost před uspokojením pohledávek podvedených klientů, a zároveň má současný majitel této pohledávky v rámci věřitelského výboru výsadní postavení vyplývající z insolvenčního zákona, který zajištěným věřitelům garantuje různá privilegia oproti věřitelům nazajištěným, ke kterým se řadí podvedení klienti. Přitom ale Komerční banka poskytnutím úvěru H-Systemu zcela selhala ve své roli alokátora zdrojů, který finančnímu sektoru připisuje ekonomická teorie.

Podvedení klienti H-Systemu jsou dnes často vysmíváni jako naivkové, kteří naletěli na zjevnou pyramidovou hru – za částky inzerované v reklamách H-Systemu prý nebylo možno slíbenou výstavbu realizovat. O to je ale závažnější, že zjevnou pyramidovou hru podpořila miliardovým úvěrem Komerční banka, která na rozdíl od běžných klientů disponovala zdroji a expertním zázemím k analýze Smetkových podnikatelských záměrů. Co k takovému nerozvážnému postupu – nikoliv však ojedinělému v časech „bankovního socialismu“ – manažery KB motivovalo, se nemusíme jen dohadovat: jejich trestní stíhání sice bylo zastaveno z důvodu promlčení již v roce 2010, takže je Klaus ani nemusel amnestovat, soud však v odůvodnění konstatoval, že zjištěné skutečnosti umožňují „učinit závěr o tom, že obžalovaní spáchali trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku“. Dodejme, že obvinění manažeři KB se posléze za toto stíhání, které je přes soudem konstatovaný zločin nedokázalo k ničemu odsoudit, drze domáhali odškodného od ministerstva spravedlnosti v milionových řádech, včetně podání k Ústavnímu soudu. Kdyby se o svěřený majetek starali s takovou péčí, s jakou se dovedou soudit, jistě by neposkytli miliardové úvěry na provoz Smetkovy pyramidové hry. Navíc tím, že se Smetka při lákání klientů mohl chlubit úvěrem poskytnutým jednou z největších tuzemských bank, působil na potenciální klienty mnohem důvěryhodnějším dojmem. Manažeři KB tedy nejenom prošustrovali peníze banky, ale zároveň svým počínáním nalákali do Smetkových osidel i zájemce o bydlení uchlácholené předpokladem, že banky si své budoucí věřitele a jejich podnikatelské plány důkladně prověřují.

Zájmy privilegovaných

A jaký je výsledek? Trestný čin manažerů KB byl promlčen, přestože soud shledal dostatek důkazů pro jeho konstatování, ztrátu KB uhradili daňoví poplatníci, a uspokojení její pohledávky přeprodané za dvacetinu nominální hodnoty firmě s fiktivním vlastníkem sídlící v daňovém a regulačním ráji má přednost před uspokojením pohledávek podvedených klientů. Tento výsledek je doslova výsměchem obětem Smetkova podvodu, v drobné obměně se však dodnes opakuje ve stovkách tisíců případů exekucí. I v případě exekucí hájí stát zájem finančních institucí, které poskytují predátorské úvěry lidem neschopným tyto úvěry splácet. Cílem takového postupu je hojit se z předpokládané exekuce, jejíž neúměrné náklady spolu se smluvními sankcemi typicky mnohonásobně překračují jistinu úvěru. Běžné jsou případy, kdy jsou na základě korunových dluhů vymáhány desetitisíce, nebo kdy drobná půjčka vyústila ve ztrátu bydlení. Statisíce exekucí jsou přitom nezákonné, například v důsledku neplatné rozhodčí doložky, nebo jsou se sankcemi v právně napadnutelné výši, což ale nebrání jejich výkonu. I v těchto případech finanční instituce selhávají ve funkci alokace zdrojů, neboť výsledkem takových úvěrů není jejich produktivní využití ani užitek spočívající v možnosti překlenout dočasnou finanční nouzi, nýbrž osoby trvale vyřazené z oficiální ekonomiky a neschopné uspokojit své legitimní věřitele, kteří jim nic nepůjčovali, ale byli třeba obětmi dlužníkova trestného činu nebo nedbalosti. Netřeba dodávat, že oškubané oběti těchto bezprávných postupů nemají příliš důvodů důvěřovat parlamentní demokracii.

Je třeba zajistit, aby byli v první řadě uspokojeni legitimní věřitelé, kteří se do situace věřitele dostali bez účinné možnosti se takové situaci vyhnout. V současnosti je tomu přesně naopak.

Z těchto důvodů by bylo vhodné českou legislativu změnit tak, aby finančním institucím neposkytovala perverzní pobídky ochranou jejich protispolečenského jednání. Jak v případě exekucí, tak i v případě podvodů typu H-Systemu je třeba zajistit, aby byli v první řadě uspokojeni legitimní věřitelé, kteří se do situace věřitele dostali bez účinné možnosti se takové situaci vyhnout. V současnosti je tomu přesně naopak. Doufejme, že zájem a sympatie veřejnosti povedou tlakem na uplatňování a extenzi zásady dobrých mravů nejen k uspokojivějšímu řešení pro všechny oběti H-Systemu, ale i pro jiné oběti českého třídního systému hájícího přednostně zájmy privilegovaných, kteří si patřičnou legislativu dovedou prolobovat.

Autor je ekonom.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image