Zatímco pro historiky hospodářských a sociálních dějin na Západě nepřestaly být dějiny dělnického hnutí vyhledávaným tématem, východoevropské země, poznamenané komunistickou minulostí, se s ním začínají znovu intenzivněji vypořádávat až v průběhu posledních let. Československá historiografie věnovala v období komunistického režimu dělnickému hnutí značnou pozornost. Dobovým publikacím tohoto druhu sice často nelze upřít významnou vědeckou hodnotu, ta se ale drolí pod návalem ideologicky zabarvených kritických závěrů. Dnes je proto ideální příležitost tuto tematiku revidovat a znovu ji situovat, tentokrát bez ideologických zkratek, na významné místo české historiografie. Při jejím upozadění by vyprávění o novodobých českých a československých dějinách nebylo kompletní.
Americký historik českého původu Jakub Beneš řeší ve své nové knize Workers and Nationalism: Czech and German Social Democracy in Habsburg Austria, 1890–1918 (Dělníci a nacionalismus. Česká a německá sociální demokracie v habsburském Rakousku 1890–1918), jakým způsobem od konce 19. století ovlivnil dělnické hnutí fenomén nacionalismu. Na základě archivních dokumentů, dochovaných svědectví dělníků, písní, básní a literárních děl předkládá fascinující vhled do každodenního života českých a německy mluvících dělníků. Ukazuje, do jaké míry se různilo jejich „zažívání vlastní etnicity“ ve společnosti, kde byla preferovanou národností ta německá a jakým způsobem to ovlivňovalo jejich další uvažování o národu a třídní sounáležitosti.
Od národu k esperantu
Dynamické upevňování a polevování etnického nacionalismu uvnitř dělnického hnutí od druhé poloviny 19. století do konce první světové války autor zpracovává prostřednictvím interpretačních nástrojů kulturní historie. Ta nevysvětluje vznik dělnické třídy pouze socio-ekonomickými důvody, ale soustřeďuje se na otázku kulturní konstrukce společenské třídy, v níž hraje důležitou roli žitá zkušenost, nebo jazyk, jenž dává vzniknout představě určitého společenství. Nacionalismus byl pro dělnickou třídu na přelomu 19. a 20. století jedním z podstatných prvků identity.
Mezi dělnickým hnutím, vedeným sociální demokracií, a českými buržoazními nacionalistickými skupinami se rozhořel boj o to, kdo je více pro národ.
Uvažování dělnické třídy o nacionalismu zásadně ovlivňovalo něco, co Beneš nazývá „dvojité vyloučení“. Dělníci vyloučení ze společenského těla, jemuž dominovala buržoazie, intenzivně prožívali tuto každodenní zkušenost na přelidněných a špinavých periferiích velkých průmyslových měst habsburské monarchie. Společenské vyloučení podle Beneše pociťovali dělníci daleko citlivěji než omezování politických práv. Na těchto místech se zároveň mísili lidé různých národností, a utužovali tak pocit sounáležitosti napříč národnostním spektrem. Čeští dělníci působící ve Vídni ovšem zároveň cítili odlišnost od německy mluvících dělníků. Zatímco Němci se jazykově cítili v rámci habsburské monarchie jako doma, u Čechů to bylo naopak. Toto dvojité vyloučení stojí za zvláštní vazbou mezi nacionalismem a socialismem v českém prostředí. Nacionalismus se i z tohoto důvodu projevoval u českých sociálních demokratů a dělníků daleko více. Důvodem byla potřeba prosadit českou kulturní identitu v rámci té převládající německé.
Jakkoli bilingvismus byl v habsburské monarchii celkem běžný, jen malé procento lidí mluvilo plynule česky i německy. Na příkladu dobových vzpomínek postav dělnického hnutí Beneš odhaluje, do jaké míry vnímali čeští dělníci jazykovou bariéru. Jeden z dělníků například vzpomíná, jak při cestě z Prahy do Ústí nad Labem pocítil svoji méněcennost už za Mělníkem, kde nastupovalo větší množství německy mluvících lidí a jejich počet s blížící se cílovou stanicí neustále narůstal. „Každodenní etnicita“ se projevovala v pozitivním i negativním kontextu. Vzájemnou spolupráci, empatii, smíšená manželství střídaly nedorozumění, nevědomost, podezírání a nepřátelství, jež často přerostlo v krvavou hospodskou bitku mezi Čechy a Němci. Reakcí na národnostní odlišnosti byl dělnický internacionalismus. Národ odmítal jako buržoazní koncept a do popředí stavěl třídní rozdělení společnosti. Jedním z vedlejších produktů dělnického internacionalismu byla i zvýšená popularita esperanta, které mělo fungovat jako mezinárodní dorozumívací jazyk. Dělnický internacionalismus byl obzvláště silný na severu Čech.
Vztah dělnické třídy k nacionalismu výrazně ovlivňoval i fakt, že nositeli národního obrození byli u nás především představitelé vyšší střední třídy. Dělníci si buržoazní nacionalismus přivlastnili a přetvořili ho v politický nástroj, díky němuž účinněji chápali svět kolem sebe a artikulovali své politické požadavky. Různé politické proudy se díky nacionální politice utkávaly nejen na politickém kolbišti, ale také v kultuře a chápání dějin českého národa. Mezi dělnickým hnutím, vedeným sociální demokracií, a českými buržoazními nacionalistickými skupinami se rozhořel boj o to, kdo je více pro národ. Buržoazní nacionalistické skupiny často označovaly lidi, kteří se v jejich očích dostatečně neangažovali pro národ, jako „lhostejné k národu“. Takto označovali především sociální demokracii. Ta kontrovala tím, že právě kariéristé ze střední třídy jsou lhostejní k národnostním záležitostem, jelikož za svým vlastenectvím pouze skrývají vlastní podíl na vykořisťování českých dělníků, a tedy i národa.
Třídní boj, Wagner a Schiller
Ačkoliv sociální demokraté považovali třídní boj za důležitější téma než národní otázku, zároveň chápali, že se jí nemůžou úplně vzdát. Akcentování českého nacionalismu probíhalo například prostřednictvím zdůrazňování specifických historických postav a událostí, které jednak vyzdvihovaly husity jako nositele socialistických myšlenek, ale zároveň poukazovaly na dějinný boj mezi Čechy a Němci, jako v případě bitvy na Bílé hoře. Českým socialistům bylo často vytýkáno, že zavádění socialismu není v souladu s českou historií a tradicí. Reagovali na to snahami o větší akcentování husitské historie, zejména radikálních Táboritů, a zdůrazňovali tím, že touha po beztřídní socialistické společnosti je v českém národě zakořeněná odedávna. Naopak odpůrci socialismu z řad buržoazních nacionalistů byli často přirovnáváni k umírněným husitům, kteří v rozhodující bitvě u Lipan stáli na straně katolíků.
Boj o to, kdo bude vedoucí silou českého nacionalismu, se rozhořel i na kulturním poli. Dělnická třída se snažila narušit kulturní hegemonii buržoazie a začala přebírat kulturní fenomény z typicky buržoazního prostředí. Podle Beneše se v tomto případě nejednalo o pouhou snahu napodobit kulturu buržoazie, byť se s takovým tvrzením často v české historiografii setkáváme, ale spíš o přivlastnění si „vysoké kultury“ a její přetvoření k vlastnímu obrazu. Proč patřili Schiller a Wagner k nejoblíbenějším skladatelům mezi dělníky? Protože jejich hudba pro ně byla srozumitelná a považovali je za hlasatele kolektivně sdílených hodnot a třídního boje. Podobně si dělníci oblíbili například Devátou symfonii od Beethovena, kde se mimo jiné pojednává o svobodě a bratrství. Důležitá možná byla i snaha narušit nároky buržoazie na tzv. vysokou kulturu.
Demonstrace, které se přelily přes habsburskou monarchii v roce 1905, patřily k mobilizačním momentům dělnického hnutí, které skončilo jejím velkým vítězstvím v květnu 1907, kdy bylo přijato všeobecné volební právo (všeobecné však pouze pro muže). Tehdy se také ujala teze, že sociální demokracie patří k největší národní straně vůbec. Počet jejich přívrženců totiž rostl a obrovské počty demonstrujících v letech 1905 a 1907 měly tento předpoklad potvrzovat. Euforie z velkého vítězství sociální demokracie v roce 1907 vedla u nás k odštěpeneckým náladám československé větve sociální demokracie. V následujících volbách do říšské rady se ukázalo, že drtivá většina voličů sociální demokracie stojí za samostatnou Československou sociálně demokratickou stranou dělnickou, zatímco naprosté minimum lidí podporovalo centralistickou sociálně demokratickou stranu. Této čím dál tím větší tendence k národnostní emancipaci z řad českých socialistů se velká část německých socialistů zalekla. Podle jejich představ mohli němečtí, rakouští a čeští dělníci dosáhnout svého cíle pouze, pokud budou táhnout za jeden provaz pod vedením německé reprezentace.
Nacionalismus přežívá dodnes
Národnostní spory uvnitř sociální demokracie na území Rakouska-Uherska nejvíce zesílily v době první světové války. Byla to koneckonců sociální demokracie s taktikou „válečného socialismu“, která se nakonec dala na stranu válečných štváčů. Německý reformní socialista Ludwig Frank shrnul tuto strategii jako „nutnost ubránit vlast, abychom ji potom mohli ovládnout“. Čeští socialističtí vůdci se této strategii přizpůsobili. Často i z důvodu, že mnozí z nich, jako například Bohumír Šmeral, neviděli mimo existenci Rakouska-Uherska možnost další existence českého dělnického hnutí. Dělníci však tuto pozici odmítali a brali ji jako zradu. Občasné úvahy o protiválečných dělnických stávkách se sociálnědemokratičtí vůdcové snažili odvrátit slovy, že důležité boje ještě přijdou. Tato pozice se však vzhledem k vývoji válečné situace začala dramaticky měnit. Namísto bojů za sociální spravedlnost začali sociálnědemokratičtí vůdcové a dělníci akcentovat národnostní požadavky. Během jednodenní generální stávky na konci ledna 1918 se tato transformace plně projevila, když se do popředí dostaly národnostní požadavky, zatímco radikální sociální požadavky ustoupily do pozadí. Padesátitisícový dav demonstrantů na Staroměstském náměstí zpíval národní písně jako Kde domov můj nebo Hej, Slované. Zatímco národnostní spory se vyhrotily, pocit třídní sounáležitosti napříč národnostmi zeslábl. Socialisté a dělníci však zároveň požadovali, jak se ukázalo například na prvomájové demonstraci v roce 1918, které se zúčastnilo podle odhadů až sto tisíc lidí, aby nový stát byl jednoznačně socialistický.
Národní revoluce v říjnu 1918 přinesla vlnu nadšení i mezi dělníky. Například kladenští horníci během Masarykovy prosincové návštěvy města odmítali přerušit kvůli setkání s prezidentem práci, protože nová republika potřebovala uhlí. Ovšem už o půl roku později se právě Kladno stále více profiluje jako centrum odporu marxistické levice proti nové republice, která se vzdaluje ideálům socialismu. Vystřízlivění z euforie po dosažení samostatného státu přišlo brzy a do té doby skryté spory uvnitř dělnického hnutí mezi reformisty a revoluční marxistickou levicí se začaly projevovat naplno v souvislosti s bolševickou revolucí v Rusku a snahou o její rozšíření do okolních evropských států.
Benešova studie ukazuje, že národ byla tvárná kategorie. Konkrétní politické události dokázaly vybičovat etnický nacionalismus uvnitř dělnické třídy na maximum, nebo jej úplně upozadit. Autor zdůrazňuje význam nahodilých událostí, při kterých se nacionalismus „stává“. Z těchto vypjatých událostí se podle něj tvoří dlouhodobější a pevnější pouto k nacionalismu. Pro dělnické hnutí byly takovými momenty masové demonstrace v roce 1905, vítězství v podobě uznání všeobecného volebního práva pro muže v roce 1907 a první světová válka. Podobně bychom mohli říct, že se nacionalismus v dělnickém hnutí opět aktivizoval ve třicátých letech během národnostních sporů se sudetskými Němci a především pak v době nacistické okupace, což výrazně ovlivnilo charakter nastupujícího komunistického režimu.
Fenomén nacionalismu ostatně provází socialistické hnutí dodnes. Historik Tony Judt tuto tendenci skvěle shrnul ve své přednášce na Newyorské univerzitě v roce 2009. „Sociální demokracie a sociální stát fungovaly vždy nejlépe v malých homogenních zemích, kde otázka důvěry a vzájemného podezírání nevyvstává tak dramaticky. Tam, kde byla demografie země ovlivněna imigrací a přítomností menšin, zaznamenáváme často nedůvěru k ostatním lidem a nedostatek nadšení pro instituce sociálního státu.“
Autor je spolupracovník redakce.