Foto archiv Markéty Všelichové
Redakce Alarmu obdržela dopis Markéty Všelichové, kterou spolu s Miroslavem Farkasem zadržely turecké úřady v listopadu 2016, když se v pokoušela překročit hranice do Iráku. Aktivisté byli na cestě do kurdské autonomní enklávy Rojava, kde chtěli pomoci s budováním polní nemocnice. 2. srpna 2017 byli odsouzeni na 75 měsíců za údajnou spolupráci s kurdskými Lidovými obrannými jednotkami (YPG) a Ženskými obrannými jednotkami (YPJ). Turecko tyto milice považuje za teroristické organizace. Rozsudek 23. července letošního roku potvrdil turecký nejvyšší soud.
Ahoj všem mým milým kamarádům a čtenářům v Čechách,
budou to už dva roky a těší mě, že jsou stále lidé, kteří na nás nezapomínají a stále se zajímají o to, co se děje (nebo aktuálně bohužel spíš neděje) v našem případu. Chtěla bych poděkovat všem, kteří nezapomínají. Jsou stále lidé, kteří pravidelně sledují můj Facebook, tak jsem se rozhodla znovu čas od času něco napsat. Myslím, že si dokážete představit, jak „vzrušující a zajímavé“ zážitky je možné získat během každodenního života v betonové místnosti asi dvacetkrát dvacet metrů. Nemůžu se sice zmiňovat o některých věcech, ale pokusím se zůstat s Vámi v kontaktu.
Všechny jsme plakaly, když nám Nazla říkala, že dokonce i tady ve vězení může být krásný život. Doufá, že bude odsouzena na několik let vězení – na několik dalších let života.
Původně jsem chtěla začít tento dopis popisem svých zážitků a dojmů z voleb. Ale teď se objevilo něco, co překrylo v mé mysli všechno ostatní. V posledních dnech vidím celý svůj případ ve zcela odlišném světle. Před několika dny do našeho pokoje přišla kurdská dívka z Íránu. Být tady zavřené je pro nás všechny těžké, ale máme alespoň jistotu, že jednoho dne, dříve nebo později, bude dobře a my budeme odtud propuštěny. Pro vězenkyně z Íránu nebo ze Sýrie neznamená propuštění šťastný konec. Zatímco já, stejně jako jiní Evropané v tureckých věznicích, čekáme s nadějí na den, kdy nás deportují zpátky do našich zemí, pro mojí kamarádku Nazlu deportace do Íránu znamená konec jakékoliv naděje a čeká ji odsouzení k smrti. To přesně v Íránu dělají se všemi takzvanými kurdskými teroristy (členy PKK a YPG), pokud se dostanou do rukou režimu. Nazla není žádný „velký zabiják“, je jí osmnáct let a strávila dva roky s kurdskými bojovníky částečně v horách a na severu Sýrie. Během jedné z operací byla zatčena na turecko-syrské hranici.
V Turecku obvykle platí, že členy organizací, o jejichž aktivitách nemají další důkazy, propustí dříve nebo dostanou podmínku, zejména pokud jsou mladí. V nejhorším případě dostanou vězení šest let, jako jsme je dostali my. Ale v Íránu, pokud je někdo zatčený jako „kurdský terorista“, ho po jednom slyšení pověsí, aniž by zjišťovali podrobnosti. A to pravděpodobně čeká také Nazlu. Ona to ví stejně jako my všechny ostatní… Jak se mám chovat k dívce, která čeká na smrt? Atmosféra v našem pokoji se změnila. Samozřejmě, že se svou rodinou, přáteli a obhájci hledá nějaké možnosti, jak by tu mohla zůstat po tom, co bude propuštěna. Snad jí mohou pomoci nějaké mezinárodní organizace, ale to nevíme.
Turecko zpravidla deportuje Íránce zpět do jejich země přesto, nebo snad právě proto, že vědí, co je čeká. Stejně jako v případě syrských Kurdů zadržených v Turecku, je Erdoğan obvykle s potěšením posílá zpátky. Ale samozřejmě ne do jejich domova na kurdském území v severní Sýrii, ale do Damašku, do rukou Asada.
Turecko často kritizuje nedemokratické režimy v Sýrii a také v Íránu, ale tuto špinavou hru hraje s nimi společně. Turecké prohlášení a argumenty jsou podobné jako v našem případě: budete mít stejný „nezávislý“ proces podle tureckého práva jako kdokoliv jiný. Po vynesení rozsudku tribunálu, se bude jednat se zemí původu, co s vámi bude dál. Vše má být samozřejmě v souladu s tureckým právem. Po vynesení osvobozujícího rozsudku nebo po skončení trestu cizince bez víz nebo azylu deportortují zpět do země původu. Jistě není náhoda, že v případě Evropanů dojde k deportaci obvykle později, ale v případě Íránců nebo Syřanů je to naopak dříve. V našem případě, nezávislé soudy pracují o něco pomaleji než obvykle, jednání nemají konce, ale pokud jste z Íránu, tak vás vrátí rychle a s radostí.
Nevzpomínám si, že bych o tom v médiích četla, ale svět by o tomto měl také vědět. Není to jen o nás, o Evropanech a Američanech, kteří jsou v tureckých věznicích. Existují také lidé, kteří jsou zatčeni a posláni na smrt. Jsem si jistá, že to Turecko dělá cíleně. Nemohou (zatím) popravit své „vlastní teroristy“, tak se snaží zatknout co nejvíce syrských a íránských teroristů, poslat je zpátky a Írán nebo Asad to udělají za ně. Netýká se to jen bojovníků, kteří byli zatčení během nějaké operace. Existují také syrští uprchlíci, kteří legálně přešli do Turecka, byli přijati jako uprchlíci, ale poté byli zatčeni, protože policie zjistila, že měli možná něco společného s YPG, a všechny je posílají Asadovi. V tomto oba diktátoři nemají žádný problém spolupracovat.
Všechny jsme plakaly, když nám Nazla říkala, že dokonce i tady ve vězení může být krásný život. Doufá, že bude odsouzena na několik let vězení – na několik dalších let života.
A ještě pár slov o parlamentních volbách. Samozřejmě, že zde v kurdském regionu je specifická situace. Lidé tady nebyli spokojeni s výsledkem, ale ve skutečnosti jej očekávali. Berou volby s nadhledem a o celkové výsledky se příliš nezajímají. Zdá se, že nevěří, že by se situace v tomto regionu mohla zlepšit, ať vyhraje kdokoliv. Zdá se, že většinu lidí tady zajímá jen výsledek jedné nejmenované prokurdské strany. Věří, že je jediná, která pro ně může skutečně něco udělat. Byla to moje první osobní zkušenost se zdejšími volbami. Pro místní lidi byla skoro existenční otázka, jestli strana překoná desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Obvykle se ale většina mých kamarádek snaží chovat neutrálně, skrývat veškeré antipatie vůči Turecku nebo naopak sympatie k některým kurdským skupinám.
Jsou tu lidé, kteří v každodenním životě působí dojmem, že se o politiku moc nezajímají a možná ani nemají ponětí, která to je ta prokurdská strana. Ale když začalo sčítání, všechny trestankyně včetně těch, které jsou obvykle velmi opatrné ve vyjadřování politických názorů, seděly před televizí a nervózně sledovaly, jak se nejmenovaná strana pomalu přibližuje k desetiprocentní hranici. Nervózně znamená kousání propisek, nehtů, vlasů a všeho, co bylo po ruce. Ženy, které jsem neviděla nikdy kouřit, pálily cigaretu po cigaretě. Drama. Ale v okamžiku, kdy strana dosáhla desetiprocentní hranice, propukl všude kolem výbuch radosti. Byl to krásný, silný okamžik, na který nikdy nezapomenu. Mnohé z mých kamarádek plakaly.
Jedna dozorkyně k nám přišla, také se usmála a v očích měla slzy. Požádala nás o ticho. Skoro se omlouvala, že nás o to musí žádat. Než odešla, řekla nám kurdsky: „Je to úžasné, nemohu tomu uvěřit.“ Přitom tato dozorkyně se obvykle snaží si od nás udržovat odstup. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem na její tváři viděla úsměv. Vím, že zbytek země je jiný než kurdský region. Z vlastní zkušenosti vím, jak funguje „demokracie“ v Turecku a nedělám si o tom žádné iluze, ale myslím, že tato volba byla spravedlivá.
Vzpomínám si, že v Istanbulu a v některých větších městech na jihu zastávali lidé různé názory a bylo možné s nimi otevřeně diskutovat. Ale ve vnitrozemí lidé velmi podporovali současného prezidenta a odlišný názor bylo lepší si nechat pro sebe. Vždycky jsem chtěla porozumět tomu, co na něm vidí. Nepochopila jsem to úplně přesně až doposud, ale o tom příště.
Redakčně upraveno.