Foto Wikipedia
K tématům současného politického života v ČR patří ústava. Mnozí kritici Andreje Babiše a Miloše Zemana poukazují na možnost její změny. Podle Pavla Šafra hodlá Babiš změnit ústavní pořádek „směrem k diktatuře“. Miroslav Kalousek mluví o „nízké míře úcty k ústavě“ a „nebezpečné koncentraci moci, která kašle na ústavu“. Bohumil Doležal píše o „permanentním ústavním puči“. Podle Jiřího Přibáně je zvolení Miloše Zemana „koncem ústavního státu“. Pavel Rychetský mluví o „útocích na ústavu“. V Reflexu se píše o tom, že Babiš by ústavu „rád rovnou od základu přepsal“. Studenti ze středních a vysokých škol pak stávkovali za „obranu ústavních hodnot“.
Souhlasili však s českou ústavou z roku 1992 občané? Mohli se k ní vůbec vyjádřit? Je tato ústava legitimní?
Jak se obvykle schvaluje ústava?
V Evropě se před schvalováním ústavy postupuje třemi způsoby, jež se někdy mohou kombinovat. Vypíšou se nové parlamentní volby, v nichž se téma nové ústavy či ústavní změny explicitně předloží občanům. Takto se postupuje v Nizozemí, Norsku, Řecku, Belgii a Finsku. Nebo se zvolí ústavodárné shromáždění, jehož jedinou pracovní náplní je přijetí ústavy – v těchto volbách se tedy řeší pouze ústavní problematika. Takto se postupuje na Islandu, v Lotyšsku, Rusku, Portugalsku, Itálii, Bulharsku, Francii, v Bádensku-Württembersku, Bavorsku, Hesensku a Sársku.
Třetí možnost je, že se k této otázce vypíše referendum. Připomeňme, že novou ústavu si občané schválili v letech 1801 a 1805 v Nizozemí, v roce 1933 a 1992 v Estonsku, v roce 1946 v Hesensku a Bavorsku, v roce 1947 v Porýní-Falci, v roce 1950 v Severním Porýní-Vestfálsku, v roce 1961 a 1982 v Turecku, v roce 1978 ve Španělsku, v roce 1979 v Baskicku, v letech 1979 a 2006 v Katalánsku, v roce 1980 a 2007 v Andalusii, v roce 1981 v Galicii, v roce 1991 a v roce 2003 v Rumunsku, v roce 1992 v Litvě a Braniborsku, v roce 1993 v Andorře a v Rusku, v roce 1994 v Meklenbursku-Pomořansku a Durynsku, v roce 1995 v Arménii, Ázerbájdžánu a Berlíně, v roce 1997 v Polsku, v roce 1998 v Albánii, v roce 1999 ve Švýcarsku, v roce 2003 v Lichtenštejnsku a v Gruzii a v roce 2006 v Srbsku.
Ve Švýcarsku (na spolkové i kantonální úrovni), Itálii, Lotyšsku, Bělorusku (tam byla ústava sepsána a schválena před nástupem Alexandra Lukašenka k moci), na Islandu, ve Slovinsku, ve všech rakouských zemích a všech německých zemích mohou sami občané v petici navrhovat změnu ústavy, která pak prochází referendem. Lidovou ústavodárnou iniciativu zná i Vojvodina. V Rakousku (na spolkové úrovni a v Salcbursku a Vorarlbersku na úrovni zemské), Bavorsku, Hesensku, Irsku, Dánsku a San Marinu musí být změna ústavy schválena referendem, ústavní referendum zná i Švédsko, Francie, Lucembursko, Ukrajina, Aragon, Estremadura, Německo (na spolkové úrovni), Chorvatsko, Černá Hora, Makedonie, Malta a Moldavsko, o ústavě se může rozhodovat v referendu i na Slovensku. Specialitou rakouských a španělských regionálních ústav je potom ústavodárná iniciativa radnic, jde o regiony Murcia, Madrid, Asturie, Valencia a La Rioja a země Burgenland, Štýrsko, Dolní Rakousko, Vorarlbersko a Tyrolsko. Na Kanárských ostrovech musí být některé ústavní změny konzultovány se zastupitelstvy jednotlivých ostrovů, tzv. los cabildos insulares.
Nejméně legitimní ústava v Evropě
Ani jeden z uvedených postupů nebyl použit ani umožněn v České republice. Občané se tak k nové české ústavě vůbec nemohli vyjádřit. Pokud ponecháme stranou Velkou Británii, kde psaná ústava neexistuje, a Vatikán, jsou v Evropě občan takto odstaveni od přijímání ústavy pouze v Bosně a Hercegovině a Kosovu (což jsou fakticky mezinárodní protektoráty), v Maďarsku (kde však tvůrci ústavy provedli alespoň tzv. lidovou konzultaci – rozeslali občanům dotazníky, v nichž se mohli vyjádřit k tvorbě ústavy) a v Monaku (kde však byla ústava přijata v důsledku tlaku zdola, tzv. monacké revoluce).
Přijetí české ústavy v roce 1992 se tak naprosto vymyká – použijme onen konjunkturální pojem – ústavním zvyklostem známým z Evropy. Nebyly nové volby ani volba ústavodárného shromáždění, ani ústavní referendum a občan nedostal ani možnost v takovémto referendu rozhodovat. Česká ústava je tedy vůbec nejméně legitimní ústavou v celé Evropě.
Dostali občané alespoň příležitost vyjádřit se k nové ústavě v parlamentních volbách v červnu 1992? Prozradily v nich politické strany, že už o půl roku později chtějí schválit novou ústavu, a seznámily s ní občany? Podívejme se na předvolební programy stran, které novou ústavu schválily v České národní radě, tedy ODS, KDU-ČSL, ČSSD a také KSČM (předvolební programy dalších stran, které v prosinci 1992 pro ústavu hlasovaly, ODA a ČSS, na internetu nejsou). Připomeňme, že tehdy se zároveň volilo do obou komor Federálního shromáždění a do České národní rady, ale politické strany měly každá jeden předvolební program pro volby do všech tří orgánů.
ČSSD tvrdila, že „za naléhavé považujeme především přijetí nových ústav s jasnými funkčními limity pravomocí na jednotlivé články státu“. Z následných devatenácti řádků věnovaných tomuto tématu je jedenáct zaměřeno na federaci. Na zbývajících osmi řádcích se konstatuje, že je „nezbytné dobudování nezávislého systému soudnictví, účinně kontrolovat politiku ve vztahu k zachování lidských práv. (…) Národní rady a vlády považujeme za vrcholné orgány republik. Měly by disponovat co nejširšími pravomocemi v oblasti legislativy i exekutivy podle principu, že jim má náležet vše, co není svěřeno federaci (…). Za logickou součást demokracie považujeme plné respektování práv národnostních menšin a další posilování samosprávy míst, měst, regionů a zemí. Budeme usilovat o to, aby tato samospráva byla dostatečně vybavena nejen právně, ale i materiálně. Tomu musí odpovídat příslušný daňový systém.“ To je ze strany ČSSD k ústavě, kterou jen o půl roku později pomáhala schválit, vše.
ODS ve svém volebním programu z roku 1992 má část věnovanou státoprávnímu uspořádání, ale ta se celá týká pouze federace. O ústavě České republiky, kterou ODS s dalšími stranami schválila jen o půl roku později, nikde ani slovo.
KDU-ČSL ze svého jedenačtyřicetistránkového programu věnovala státoprávnímu uspořádání jednu stranu, pro zajímavost ji zde uvedu celou.
„Cílový názor KDU-ČSL: Spolková republika Československo
* základem jsou jednotlivé spolkové země
* minimálně tři subjekty
Variantní návrh spolkových zemí:
a) Čechy, Praha, Morava a Slezsko, Slovensko
b) Čechy, Morava a Slezsko, Slovensko
c) Čechy, Praha, Morava, Slezsko, Slovensko
d) Středočeská, Jihočeská, Západočeská, Severočeská, Východočeská, Hornomoravská, Dolnomoravská
Vycházíme z toho, že obec je základním článkem samosprávy i státní správy.
Kompetence obcí je dána příslušným zákonem zemského sněmu a vychází ze základní samosprávné a správní funkce obcí.“
To je ze strany KDU-ČSL vše, o nové ústavě ČR, kterou pak lidovci schválili, opět ani slovo. (Připomeňme ještě, že na svůj předvolební slib o podpoře zemského uspořádání zapomněli hned po volbách, aby se mohli dostat do vládní koalice s ODS a ODA).
Ústavu schválili i někteří poslanci KSČM. Ta se ve svém předvolebním programu věnovala stejně jako ODS pouze otázce federace (na šesti řádcích).
Mohou si politici dovolit všechno?
Ve volbách v červnu 1992 tedy bylo ze strany ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM ústavní téma odbyto pár nic neříkajícími frázemi, banalitami nebo přímo mlčením. Již o půl roku později tyto strany schválily novou ústavu ČR, aniž by vypsaly nové parlamentní volby, aniž by se konaly volby do ústavodárného shromáždění a aniž by bylo umožněno ústavní referendum. Český politický establishment se tedy k ústavě prolhal.
Občan se k ní vůbec nemohl vyjádřit způsoby, které jsou v Evropě normální, a byla schválena poslanci, kteří k tomu neměli mandát, protože o ní voličům nic neřekli v parlamentních volbách pouhého půlroku předtím. Proto lze říct, že tato ústava je zcela nelegitimní.
Otázkou je, jaké jsou důsledky. Připomeňme jen, že ústava je nejdůležitější legislativní normou každého státu a je základem jeho politického systému. Nefunguje pak způsob přijetí české ústavy jako signál pro občany i politiky? Neříká se tím občanům, že do těch nejdůležitějších věcí státu nemají co mluvit? Neříká se tím politikům, že si mohou dovolit všechno? Nepůsobí přijetí ústavy v roce 1992 jako precedens? Protože pokud lze takto obejít občany u té nejdůležitější legislativní normy státu, jak je to potom u těch méně důležitých politických aktů?
George Orwell kdysi napsal, že pokud se politikům jedenkrát dovolí udělat ničemnost, už pak budou ničemnosti dělat stále. Netkví právě v přijetí české ústavy jeden z důvodů, proč se podle průzkumů Sociologického ústavu AV přibližně 88 procent obyvatel domnívá, že občan nemá žádný vliv na politické rozhodování na celostátní úrovni?
A především, je za těchto okolností legitimní český politický systém?
Autor je překladatel, historik a politolog.