Foto Wikimedia Commons, Hesekiel
„Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi,“ napsal v červnu 1968 Ludvík Vaculík ve slavném manifestu 2000 slov. Takzvané pražské jaro provázela velkolepá očekávání – touha po demokratizaci a představy o nové společnosti, které směřovaly k humanizaci socialismu. Na výročí okupace Československa se nabízí otázka: Kam se poděl humanismus dnes?
Jak probudit v lidech to horší
Padesát let po invazi „bratrských vojsk“ leccos z toho, o čem psal Vaculík, platí dál. Vedoucí úlohu komunistické strany v našich životech dnes vystřídala vedoucí úloha velkého kapitálu a peněz. Ideály jako společenská a mezinárodní solidarita, mír nebo rozvoj člověka zní stejně vyprázdněně a neurčitě jako tehdy. Hodnoty, které hlásáme, se poněkud smrskly: frčí individuální úspěch, výkon, digitální narcismus a nekonečná práce, ve které doháníme tempo strojů. Už bezmála tři roky otřásají veřejným prostorem výroky proti fiktivním imigrantům a uprchlíkům z válečných zón, aniž by k nám doopravdy směřovali. Zvykli jsme si na šíření konspiračních teorií, nenávistné výpady v politice a veřejné ponižování druhých.
Každé srovnání je jistě v něčem ošidné. A je fakt, že společnost v osmašedesátém za sebou měla dost velký marasmus – stalinismus, padesátá léta, politické procesy a zbankrotovaný systém potřísněný krví. Přesto je ohromné, jak velká schopnost sebereflexe se tehdy zrodila. Jak píše německý historik Martin Schulze Wessel ve zbrusu nové knize Pražské jaro: Průlom do nového světa, reformní proces v Československu poháněly dvě síly: náprava křivd z minulosti a vize nové, lepší společnosti. Heslo „socialismus s lidskou tváří“ nebyla žádná prázdná fráze. Člověk už neměl být anonymním kolečkem ani bezcennou produkční jednotkou. Měl se rozvíjet a mít šanci žít důstojný a plnohodnotný život. A spolu s ním i celá společnost.
Návrhy šéfa Českomoravské konfederace odborových svazů Josefa Středuly často kráčí v té nejlepší humanistické tradici. Vrací totiž do hry řadové zaměstnance, právo na důstojný a smysluplný život, starost o společnost a její budoucnost.
„Společnost neexistuje. Jsou jen jedinci a rodiny,“ oznámila v osmdesátých letech Margaret Thatcherová. A neoliberální politika toho od těch dob dost změnila. V záplavě otupujícího konzumu, rozmanitých druhů rasismu a maloměšťácké vypočítavosti se širší společenská solidarita hledá těžko. „Každý se má postarat sám o sebe“ a „kdo nepracuje, ať nejí“ – tak zní moudra, kterými se máme údajně řídit dnes. Solidaritu máme projevovat nanejvýš v rámci tradičních rodinných svazků – všechno ostatní prý zavání „komunismem“, „neomarxismem“ a pekelnou ideologií páchnoucí sírou. Oficiální ideologie reálného kapitalismu se totiž už do žádných „lidských tváří“ ani vzletných hesel o člověku nemaskuje. Místo toho se šíří vulgární cynismus, který – ať se nám to líbí, nebo ne – probouzí v lidech to horší.
Co dnes dáváme světu?
„Evropa musí migrantům vyslat jasný signál, že je zavřeno,“ prohlásil čerstvě Andrej Babiš. „Vesnice pro lůzu – vytěsníme nepřizpůsobivé z města,“ stojí v prvním bodě programu Sdružení Mostečané Mostu, které letos kandiduje do komunálních voleb. Tváří v tvář této zlovolné posedlosti se musíme ptát: Čím se vyznačují představy o lepším světě dnes? Existují vůbec nějaké? Představa, že „lepší budoucnost“ zajistíme tím, že zavřeme hranice, zbavíme se těch nejchudších, které náš systém vytváří, a posílíme strážníky v ulicích, je přece dost šílená.
Žijeme ve zvláštní době. Mezi nenávistí často probleskují romantické představy o minulosti – o bájných dobách, kdy byly prý jasně dané role žen a mužů, kdy vládlo bezpečí díky drátům na hranicích a kdy všichni stáli tak nějak srovnaní v řadě. Vzývání disciplíny, technokratismu a „Ordnungu“ skrze tvrdou a často mizerně placenou práci dnes doplňují představy o normalizační idyle malých českých lidiček. Kam se poděli vizionáři, jako byl dnes skoro zapomenutý filosof Radovan Richta, který v šedesátých letech dosáhl světové proslulosti, předvídal nástup automatizace a informačních technologií a nebál se snít o lepší budoucnosti pro celé lidstvo? Odpověď není složitá: mizí víra v člověka, společnost a rovnost lidí. Místo toho pokládáme za normální třídit lidi na lepší a horší podle majetku, barvy pleti nebo náboženství – a podle toho se k nim i chováme.
Středovýchodní Evropa se už nepyšní intelektuály typu Milana Kundery, ale orbánovskou „neliberální demokracií“. Věří se tu, že na lidi platí přísnost, a vyvolává se v nich strach, aby nevybočovali z řady. Zatím k tomu není nutná tajná policie ani stranický aparát; stačí obyčejný strach o živobytí a obavy z veřejného ponižování. Tolik opěvovaná svoboda má totiž své jasné meze: spočívá ve volbě mezi poslušností vůči nadřízeným a pořádnou nejistotou. Výsledkem je frustrace, kterou kanalizují kšeftaři se strachem od Okamury až po (nově) Pepu Nose. Je to totiž právě absence humanismu a péče o lidi, která otevírá stavidla pravicovým populistům, kteří si pod záminkou obhajoby „obyčejného člověka“ přihřívají polívčičku šířením strachu a nenávisti.
Odbory, neziskovky, univerzity?
Kde hledat humanismus a jeho zárodky dnes? Je příznačné, že třeba v tolik očerňovaných a propíraných neziskovkách, kterým chce Andrej Babiš škrtat peníze, i když jejich náklady představují jen zlomek ve srovnání s předraženými a zbytečnými veřejnými zakázkami pro velký byznys. Místo starosti o lidi je v kurzu pragmatismus a oportunistické obchodní zájmy, které se zdají být v pořádku. I z výrazu „lidská práva“ se v poslední době stalo bezmála sprosté slovo. Je sice pravda, že lidská práva byla dlouho spojená s až příliš servilním poklonkováním americké zahraniční politice a do očí bijícím pokrytectvím, ve kterém nás diktátoři ani zločiny spojené s USA nezajímali. Jenže místo kritického přehodnocení dnes vylíváme s vaničkou i dítě – lidská práva jsou v podstatě vysmívána jen jako nástroj konspirace v rukou „cizáckých“ západních mocností a vlivů.
Všechno je to ovšem ohromně krátkozraké. Zavržení lidských práv a humanismu s sebou nese hrozbu, že časem přijdeme o těžce vydobyté základní svobody a práva. A navíc přehlížíme, že mezi lidská práva patří i práva sociální – třeba právo na slušnou životní úroveň, důstojnou mzdu, zdravý život a uspokojivé pracovní podmínky (to říká Všeobecná deklarace lidských práv OSN). Právě z těchto důvodů jsou dnes jednou z mála bašt hájících práva a zájmy lidí v Česku odbory. Návrhy šéfa ČMKOS Josefa Středuly často kráčí právě v té nejlepší humanistické tradici. Vrací totiž do hry řadové zaměstnance, právo na důstojný a smysluplný život, starost o společnost a její budoucnost tváří v tvář nastupující automatizaci práce.
Začneme zase klást na první místo člověka a jeho zájmy před nesmyslnými ekonomickými tabulkami? A nemohly by k tomu přispět třeba i církve a univerzity, které byly v minulosti nositelkami českého humanismu? Místo podléhání komerčním vlivům nebo ultrapravicovým ideologiím by jim taková role nesmírně slušela. Vždyť ani taková Charta 77 by kdysi nevznikla bez impulsů pražského jara, které spočívaly v promýšlení člověka a jeho role ve společnosti. Člověk totiž není jen anonymní pracovní jednotka ani banální konzument zboží a zážitků. Jak kdysi napsal filosof Radovan Richta: „Běží o hledání humanistické varianty vědeckotechnické revoluce (…) Dnes jde v první řadě o rozvoj člověka.“
Autor je šéfredaktor Alarmu.