Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Na naše vlastní nebezpečí

Tragédie, která se stala u jezera Lhota, je otřesným příběhem o lhostejnosti a pohrdání.

Zpráva o tom, co se ve čtvrtek 2.8. odpoledne událo na jezeře Lhota, se rozšířila rychle. Díky kvalitní novinářské práci serveru Blesk.cz se podařilo zachytit vcelku komplexní pohled na celou tragédii. O život přišli dva malí chlapci. Utopili se. Hlavní roli však hrála xenofobie, lhostejnost a nezájem pofidérních kšeftařů, kteří u jezera pracují.

Hlášení o zmizení dětí se opozdilo. Prý, aby nevznikla panika. To, že se bojí hlavně o peníze, přiznávaly ženy v kanceláři zcela otevřeně a zoufalým matkám se podle všeho ještě smály.

Podle očitých svědků se zoufalé matky setkaly s ponižujícím chováním. Personál, kterému hlásily zmizení dětí, jim tykal a nebral hlášení o zmizení dětí vážně. I ti, kteří se jim přímo na pláži snažili pomoci, se dočkali ignorace a nezájmu. Podle informací byla jedna z aktivních žen zdravotnice, ale personál jí poradil, ať se stará sama o sebe. Hlášení o zmizení dětí se opozdilo. Prý, aby nevznikla panika. To, že se bojí hlavně o peníze, přiznávaly ženy v kanceláři zcela otevřeně a zoufalým matkám se podle všeho ještě smály. Snaha nenechat si v parných dnech zkazit dobré obchody, doplněná o předsudečnost a pohrdání cizinci, stála život dvou dětí.

Je poměrně snadné si představit, jak velkou újmu a psychický teror musely ženy prožít a jaké trápení je ještě čeká. Přijít o dítě je noční můra. Je to rána, která se nezacelí. Když se tak navíc stane kvůli apatii a přezíravosti a odpovědí na zoufalství je jen výsměch a zlehčování a hlavním zájmem personálu je neprodělat, je v tom něco nekonečně odporného. Ano, jde o selhání jednotlivců na jednom jezeře a možná není úplně na místě to politizovat. Jenže způsob, jakým se vše odehrálo, odkrývá, jak snadné je pro cizince v Česku narazit na nezájem nebo přímo odpor. Obě děti byly vietnamského původu stejně jako jejich matky. I když se my, Češi, často chlubíme tím, že máme k vietnamské komunitě vřelý vztah („Ti přece dobře makají a uměli se přizpůsobit“), ve skutečnosti zná každý z nás nějaké to tykání prodavačům z večerek, termíny jako „rákosníci“ a pocit nadřazenosti, kterým často demonstrujeme, že my jsme tu doma a vy nám budete sloužit. Je to nechutné.

Nedokážu úplně přesně vyjádřit, jak otřesená jsem z chování personálu u jezera Lhota. Strašně bych si přála, abychom oběma matkám dokázali jako společnost dát najevo, že s nimi solidarizujeme, že nás jejich tragédie mrzí, že si uvědomujeme, co k ní vedlo. Ráda bych, aby u Jezera vzniklo pietní místo, které zmařené životy obou chlapců a zničené osudy jejich rodin bude připomínat. A věřím také, že se celá záležitost dostane před soud a že ji policie prošetří. Ale chápu, že to dětem život nevrátí. V neděli 5. srpna se u jezera Lhota od 16 hodin uskuteční pietní akt za utonulé děti.

U vchodu do areálu je prý nápis „Vstup na vlastní nebezpečí“. Možná, že bychom pod něj měli připsat: kvůli lidské lhostejnosti, klidu na kšeft a xenofobnímu pohrdání, které tu zabíjely.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image