Koláž Václav Drozd
Českem obchází dotěrné strašidlo neomarxismu. Prý nás chce zničit a může za všechny problémy. Co je příčinou volebního debaklu ČSSD? „Přeliberalizovaný neomarxismus,“ hřímá místopředseda strany Jaroslav Foldyna. „Přestože politiku neřeším, děsí mě, že se tady, zvláště mezi mladými lidmi, rozvíjí takové nějaké náznaky neomarxistického přístupu. Vytváří se atmosféra, že všichni mají právo na nějaký blahobyt,“ varuje šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. A proč lidé volí krajní pravici a populisty? „Kvůli neomarxistickým elitám dnešního Západu,“ tvrdí poslanec ODS Marek Benda. Proč dnes tolik rozhněvaných mužů ve středním a starším věku bojuje proti takzvanému neomarxismu? Ve skutečnosti jde o projev nevybíravého generačního střetu.
Hájíme koryta a vydobyté pozice
Panika, ješitnost, neschopnost si připustit, že nejlepší časy mám už za sebou. Tak by se daly ve zkratce shrnout motivace lidí, kteří vyhlásili boj proti „neomarxistům“. Nálepku „neomarxismus“ si vypůjčili z okrajových neonacistických webů a rozšířili ji do mainstreamu tak, aby s ní mohli ocejchovat každého, kdo se jim znelíbí. V pravicových kruzích se z ní stala móda srovnatelná s vrcholnou fází antikomunismu, v níž odbory platily za sprosté slovo a kuřecí řízek za levicovou úchylku. Máme co do činění se zastydlým českým antikomunismem? Jen částečně. Zajímavé totiž je, že proti neomarxistům dnes bojuje nejen služebně nejstarší poslanec z povolání Benda, ale i řada sociálních demokratů, nemluvě o Okamurovi a samotných komunistech. Co mají společného? Pestrost politických příslušností nemůže zastínit fakt, že hlavními mluvčími boje s neomarxismem jsou většinou muži kolem padesátky a výše. Reprezentanti generace, která drží v rukou politickou moc, má přístup ke zdrojům a formuje veřejné mínění.
Kurz naší země, společenské nálady i kulturní směr drží v rukou osamocení stárnoucí muži s puškou v ruce. Pokud něco opravdu ovládá jejich rozhodování, je to sílící vědomí vlastního úpadku, tekutý hněv a morální panika.
Není náhoda, že nálepku „neomarxista“ si tu a tam vyslouží i Piráti, kteří nejsou nijak výrazně levicoví. Kromě typických Zelených to navíc schytalo někdejší sobotkovské křídlo ČSSD, zástupci EU a neziskovky. A co když se vám nelíbí vedení pražské FAMU? „Vidím za tím stopu neomarxismu,“ mudruje herec Jiří Bartoška. Je vidět, že ctihodní pánové, kteří mají už roky exkluzivní přístup do médií a v politických kruzích jsou jako doma, střílejí po všem, co se hýbe. A na cokoli, co se tváří jako mladé a progresivní, koukají skrz prsty.
Aby nedošlo k omylu – antikomunismus nezmizel. Dodnes zůstal základním tmelem rozeklané české pravice. Zatímco Václav Klaus starší brojil proti „kolektivismu“, „sociálnímu inženýrství“ a „ekologismu“, Klaus mladší dnes může krásně navázat nenávistí k neomarxismu, inkluzi a dalším podvratným živlům. Hon na „neomarxisty“ přišel kdekomu vhod poté, co tradiční strašák – starý komunistický kádr pokukující po Rusku – přestal většinu lidí znepokojovat. Moderní doba si žádá moderní „komunisty“. Máme je prý hledat všude, jsou většinou mladí a mnohem nebezpečnější. A svou šanci v protimládežnickém obratu zavětřilo zjevně i konzervativní křídlo naší parlamentní levice, jehož proponenti bez zábran začali tento nový hon na čarodějnice podporovat.
Mladí lidé bez bydlení a politické reprezentace
Nenávist k neomarxismu napříč politickým spektrem před námi ve skutečnosti obnažuje ostrý generační střet. Jeho obrysy jsou vidět třeba v byznysu, kde se po třiceti letech z firem chystají „odcházet“ otcové zakladatelé – šťastlivci, kteří s podnikáním začali na začátku devadesátek, a dnes jsou v předdůchodovém věku. Skoro dvě třetiny majitelů rodinných firem by letos měly předat vedení podniků svým potomkům; jenže většina s tím ve skutečnosti dost váhá. Mladí se jim nezdají dost podobní otcovskému vzoru, navíc se ukazuje jako problém, že by po třech dekádách budování měly „hlavy firem“ přestat rozhodovat nejen papírově, ale i reálně. Jistěže to neplatí paušálně pro všechny, kterým je nad padesát. Ale platí, že čím výš, tím spíš, a ve vrcholných patrech skoro nikdo jiný není. Pro lepší představu: v Česku dnes žije asi 28 tisíc dolarových milionářů, jejichž profily přesně odpovídají generaci budovatelů kapitalismu.
Podobně obsazená je i sféra, která rozhoduje v politice. Na volebních kandidátkách do Sněmovny a na pozicích, kde je reálná šance získat poslanecký mandát, vidíme jasnou převahu mužů ve věku kolem padesátky s technickým vzděláním. Volebním lídrem v ČR je nejčastěji inženýr, padesátník. Ostatní skupiny obyvatel jsou naopak dost podreprezentovány. Tomu pak odpovídá i věkové složení našich poslanců, které se průměrně pohybuje kolem padesátky. Ve volbách do komunálu je situace podobná – průměrný věk kandidátů je sedmačtyřicet let.
Hlavním nepřítelem těchto zasloužilců se dnes stali mladí „neomarxisté“ – v jejich očích zřejmě líní nýmandi, kteří mají plná ústa drzých keců. O těch ale platí mnohem spíš, že se srovnávají s podmínkami, do kterých je budovatelské úsilí otcovské generace přivedlo. A moc štěstí na ně nezbylo. Zatímco polovina domácností s lidmi ve věku pod třicet žije v nájemním bydlení, drtivá většina pracujících padesátníků má bydlení vlastní. Třetina mladých lidí nemá žádné úspory a tři čtvrtiny mladých nedosáhnou ani na vlastní byt. Dokonce i ekonomové z VŠE přiznávají, že jde o systémové a politické selhání, nikoli o individuální „lenost“ mladých. Stát sice aktuálně začal nabízet mladým půjčky na bydlení, jenže kvůli astronomickým cenám nemovitostí jde spíš o plivanec na hořící stodolu. A síla mladistvého „neomarxismu“ je v naší zemi zjevně tak velká, že reprezentaci svých zájmů dobrovolně přenechali svým nudícím se otcům – jak jinak si totiž vysvětlit, že mladých v politice ubývá?
Potřebujeme generační vzpouru
Oblíbeným novinářským tématem se v době po krizi stala „generace Y“. Jde o lidi narozené po roce 1982, kteří prý sáli místo mateřského mléka internet, jsou ambiciózní, otevření světu, ale údajně i dost líní a nespolehliví. Rádi by dělali věci jinak, ale jak už to tak bývá, starým to moc nevoní. Spousta mladých běžně řeší takové „nesmysly“, jako je rovnost žen a mužů, má starost o kvalitu života, zajímá se snesitelnost a smysluplnost práce nebo stav životního prostředí. Navíc by sem klidně pustili uprchlíky, úcta k autoritám jim nic neříká a někteří se dokonce „nadchli pro marxismus“, jak tvrdí Daniel Kroupa. Nálepku „neomarxista“ dostane každý, kdo může ohrozit staré dobré pořádky, nepřidá se na stranu generace budovatelů kapitalismu nebo nesdílí plíživý společenský obrat ke konzervativnímu autoritářství.
Nemůžu si pomoct, ale je třeba to zarazit. Mnozí hlasatelé boje s „neomarxismem“ kdysi svůj vlastní život spojili s představou, že budují demokracii s volným trhem. Tvrdili, že žijeme v nejlepším možném světě, a svůj dojem triumfálního vítězství čerpali ze svržení bývalého režimu. Dnes se jim ale nehodí do krámu, že je skoro milion lidí v exekuci, třetina domácností si nemůže dovolit výdaj nad deset tisíc a západní blahobyt, který slibovali, je pro většinu z nás v nedohlednu. A nereflektují, že se jim s pádem reálného socialismu a vyhazovem tisíců komunistických kádrů otevřela pohádková příležitost, jak se dostat ke zdrojům bez pravidel a z nich budovat dravé kariéry. Za časů jejich kristových let je nikdo nenutil pracovat za mizerný plat pod pohrůžkou, že se jinak v naší zemi zhroutí celý důchodový systém a sociální stát.
Nejpohodlnější taktika je zametat stopy. Generace roku 1989 pokradmu přestala mluvit o vytváření hodnot a snaží se hlavně udržet u vesla. Z režimu „budujeme“ se posunula do polohy „nehneme se“. A bezhlavě napadá všechno, co vypadá, že by ji autonomní silou vytlačilo od válu. Žijeme přece v nejlepší době a cokoli nového bude už jen horší. Smutné je, že v tom našla generační spojence i na levici. Pro řadu sociálních demokratů a komunistů to totiž funguje stejně – zavětřili šanci, jak se ještě udržet u moci, vyvézt se na módní vlně, a tak svádí všechny neúspěchy na údajné neomarxisty ve vlastních řadách.
Kurz naší země, společenské nálady i kulturní směr drží v rukou osamocení stárnoucí muži s puškou v ruce. Pokud něco opravdu ovládá jejich rozhodování, je to sílící vědomí vlastního úpadku, tekutý hněv a morální panika. Pro svůj život už nepotřebují žádný pozitivní cíl ani politické vyznění, stačí jim jen dožít tam, kde jsou. Problém je, že do stejných zákrut směřují i nás ostatní. Doba zoufale volá po generační vzpouře. A je životně důležité v ní pokračovat.
Autor je šéfredaktor Alarmu.