Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Obavy z osmašedesátého

Motorem pražského jara, stejně jako souběžného obrodného procesu na Západě, bylo přesvědčení, že změna je možná. Stojí za to si je připomínat. 

Kdo je „osmašedesátník“? Slovo, které ještě na počátku devadesátých let v české společnosti často rezonovalo a budilo mnohé vášně, dnes už není na pořadu dne. Když jsem se na „osmašedesátnictví“ kdysi ptal doyena české publicistiky a literární i filmové kritiky A. J. Liehma, bylo vidět, jak je mu ten termín protivný. Vysvětlil mi tehdy, že v roce 1968 už bylo „všechno zadarmo“, že skutečné boje se odehrávaly dříve a zúžení na jediný rok je nemístné zobecnění. Když už, tak by bylo namístě „mluvit spíše o šedesátnících“. Otázka po identitě osmašedesátníka tím ale zodpovězena není. Je to ten, kdo zažil Mnichov a hrůzy německé okupace, po druhé světové válce celkem pochopitelně vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), kde se s uhlířskou vírou v srdci (ne)přímo podílel na chodu represivní mašinérie, v šedesátých letech zahodil růžové brýle, dal se plně do služeb obrodného hnutí, po okupaci byl ze strany vyloučen (nebo sám odešel) a nakonec své skutečné i domnělé viny odčiňoval v disentu? Nebo ten, kdo byl v padesátých letech ještě příliš mlád, takže do KSČ vstoupil až v uvolněných šedesátých letech? Obě generační skupiny spojuje společné úsilí o demokratický socialismus, často i pozdější odvážný odpor vůči normalizačnímu režimu, ale v některých případech i tvrdošíjné lpění na levicovém smýšlení, které je neopustilo ani po roce 1989.

Vyloučeni z diskuse

Karel Kosík si v jednom svém zásadním eseji (Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler, 1993) všímá, že pražské jaro bylo „odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními“. Krom normalizátorů s jejich represivním aparátem má na mysli i hrobaře, kteří v éře Václava Havla přijetím takzvaného antikomunistického zákona označili období 1948–1989  za nepřetržitý a jednolitý čas totalitního znásilňování celé společnosti ze strany KSČ. Myšlenková shoda někdejších normalizátorů s polistopadovými antikomunisty sice může vypadat paradoxně, ale přitom není náhodná. Doba mého dospívání se překrývá s prvními popřevratovými roky, kdy bylo politiky všude plno a zprvu se zdálo (zvláště když vám bylo patnáct), že dělicí linie mezi dobrem a zlem jsou pro jednou docela zřetelné. K mému údivu to ale brzy alespoň v médiích vypadalo, že snad ještě větším nebezpečím než bývalí nomenklaturní kádři jsou jacísi „osmašedesátníci“, kteří opět vystrkují růžky a zřejmě by se rádi (jaká to drzost!) po nuceném dvacetiletém odmlčení dokonce podíleli na správě věcí veřejných. Tehdejší kampaň (jinak to nelze nazvat) proti osmašedesátníkům v sobě měla leccos z nenávistné dikce, kterou bývalý režim používal vůči chartistům. Nic na tom nemůže změnit fakt, že už nikdo nikoho nezavíral, jen pomyslně vylučoval z diskuse, ani že se pranýřovalo zprava, přičemž se k honbě často přidávali i ti chartisté, kteří by kontinuitu mezi obrodným hnutím a Chartou 77 nejraději zcela popřeli, což lze ovšem jen velmi těžko (zejména když vezmeme v úvahu, že mezi 242 prvosignatáři jasně převažují takzvaní reformní komunisté nad ostatními opozičními skupinami).

Jakkoli byla zhola nesmyslná představa, že v roce 1989 šlo kontinuálně navázat na obrodný proces šedesátých let, bylo stejně nesmyslné dovozovat, že otázky, které otevřel rok 1968, se dají vytěsnit tak dokonale, aby se už nikdy nevrátily zpět.

Obava z osmašedesátníků, kteří by se zase chtěli chopit moci, není přitom vysloveně polistopadová záležitost a lze ji vysledovat i u některých lidí uvnitř disentu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nebyla navíc vždycky zcela neoprávněná a většinou se týkala jakési neschopnosti sebereflexe vlastních chyb u řady osobností pražského jara. Historik Karel Bartošek si k tomu ve svých deníkových zápiscích z roku 1973 poznamenal: „Intelektuálská samolibost a ješitnost se brání bližšímu rozboru, je háklivá na každý ostřejší odsudek.“ Nejpozději v osmdesátých letech už muselo být nicméně zřejmé, že vstup do opozice byl v případě většiny reformních komunistů nejen autentický, ale také že byl nezřídka vykoupen osobním strádáním, které toto gesto přinášelo. O tom, že k žádnému tání ani rehabilitacím bývalých komunistů nedochází, a pokud se nezmění režim, ani nikdy nedojde, už nešlo pochybovat.

Zahořklost a ambice

Změna režimu sice přišla, ale osmašedesátníci – přinejmenším valná většina těch, kteří se nehodlali vzdát svých levicových postojů – byli z velké části po roce 1989 odsunuti na vedlejší kolej. Hořkost a zatrpklost, která v řadě z nich zůstala, protože si polistopadový vývoj představovali jinak, jako by trochu dosvědčovala, že jejich ambice nikdy nezůstaly zcela pohřbeny pod pásy tanků spřátelených zemí. Proč by ale měly?

Nemůžeme ovšem zapomínat ani na sebemrskačské osmašedesátníky, kteří své vykoupení nalezli v tom, že se sami s největší rozhodností postavili proti vlastním ideálům a stali se sveřepými antikomunisty. Nikdo už totiž nesmí opakovat jejich chyby. Ačkoli je dnes módní zdůrazňovat, že charakter československého jara byl zcela odlišný od toho, co se v šedesátém osmém dělo na Západě, je zajímavé, že podobné kajícníky a konvertity ke kapitalismu nacházíme na obou stranách bývalé železné opony. Byli jsme svědky toho, že éru svazáctví si tito lidé někdy museli prožít dokonce dvakrát, nejprve nalevo a pak napravo, ovšem s tím rozdílem, že v druhém případě už to nešlo svádět na mladickou nerozvážnost. „Zrazené iluze a zmařené naděje vedly k zahořklému pohledu na minulost, který však zároveň podporoval osobní ambice,“ píše v této souvislosti v knize Piráti z Karibiku (2006, česky 2010) Tariq Ali.

Ustálilo se přesvědčení, že touha po změně v době po konci dějin je spíš slepým pohledem do minulosti nežli otevřeným výhledem do budoucnosti. Jakkoli byla zhola nesmyslná představa, že v roce 1989 šlo kontinuálně navázat na obrodný proces šedesátých let, bylo stejně nesmyslné dovozovat, že otázky, které otevřel rok 1968, se dají vytěsnit tak dokonale, aby se už nikdy nevrátily zpět. Oba procesy, na Západě i v Československu, měly společné to hlavní: šlo v nich o hledání alternativy k oběma převažujícím systémům tehdejšího světa. Žijeme v době, kdy má cenu to připomínat.

Autor je redaktor čtrnáctideníku A2.

Text vyšel v A2 č. 17/2018.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image