Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Oligarcha a básník

Několik poznámek k politice, ideologii a literárnímu ghettu.

Už několik týdnů máme vládu, která jako první v polistopadových dějinách využila parlamentní existence komunistů k získání důvěry. Část kulturní veřejnosti a publicistů tím byla hluboce otřesena a komunistické hlasy umožňující existenci menšinové vlády ANO s ČSSD považují za znak „nastupující normalizace“ nebo „konec demokracie“. Patřičný impuls turbulencím morálního rozhořčení dodal i básník a literární vědec Petr Hruška svým odstoupením z poroty Státní ceny za literaturu. S touto „odpudivou vládou“ nechce prý mít nic společného. Jako členku téže poroty mne to poněkud popudilo – takové gesto navozuje dojem, že porota není politicky nezávislá a dosud prestižní ocenění navíc bude na podzim předáno laureátovi s tím, že někteří porotci se ceny štítí (Hrušku následovali tři porotci z celkových sedmi, přestože laureát už byl dávno vybrán – během Babišovy vlády v demisi). Petr Hruška má samozřejmě plné právo odstoupit z jakéhokoliv důvodu. Nicméně každý má právo tomuto gestu nějak rozumět a třeba s ním i nesouhlasit nebo jej dokonce považovat za kýč (více o tom v textu Právo odmítnout kýč, Salon Práva, 26. 7. 2018). Diskuse, která z Hruškova gesta vzešla, ukázala, že současní intelektuálové vnímají vztah kultury a státu velmi anachronicky.

Stát není smečka

V mém pojetí nad „potřebným gestem“ čili symbolickým nesouhlasem s politickou situací převažuje fakt, že cena je tu kvůli oceněnému, a ne kvůli porotě a že je hluboce nekolegiální jí podsouvat významy, které nemá a její instituce využívat pro osobní vyjádření. A to zvláště v tom případě, jste-li celebrita, která má privilegium snadného přístupu do médií (vzpomeňme, jak čile média reagovala na Hruškovu velkou vlakovou ztrátu rukopisu). Nebo snad opravdu představuje Státní cena za literaturu legitimizaci „odpudivé vlády“? Platí zde logika vlčí smečky? Tedy kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti? Premiér snad není alfasamec, kterému prokazujeme úctu tím, že mu sloužíme za jeho peníze v jeho státě. Stát navíc nejsou „oni“ – a svým odmítnutím členství v ministerské komisi se mu těžko vyvlékneme: ekonomické i symbolické vazby jsou podstatně složitější a méně jednoznačné než spolupráce s mocí za socialismu, která tomuto gestu poskytla jistou historickou šablonu.

Diskuse, která z Hruškova gesta vzešla, ukázala, že současní intelektuálové vnímají vztah kultury a státu velmi anachronicky.

Takové vnímání státu mělo jistou logiku před rokem 1989, kdy „oni“ byli komunisté, strana vládla na místní i nejvyšší úrovni s pomocí silových složek, včetně tajné policie, ale například i kádrových oddělení, kdy stranická organizace byla součástí mnoha dalších nepolitických subjektů a kdy stranictví a vztah ke straně a její politice tvořily základ posuzování každého občana. Pojmenovávat současnost navzdory všem antidemokratickým hrozbám v paralelách k situaci před rokem 1989 považuji za stejnou nehoráznost jako argumentovat tím, že žena nemá být ve vedoucí funkci, protože když přestane jít proud nebo přijde grizzly, jen muž si poradí.

Navzdory tomu, že demokratická společnost představuje daleko složitější a protichůdnější tendence a říct, kdo nebo kde ještě je a kde už není stát a co přesně ten stát symbolizuje, je téměř nemožné, ohání se neustále značná část elit paralelou právě z doby před rokem 1989, zatímco daleko aktuálnější hrozby či problémy narůstají. V literárním prostředí se v souvislosti s kauzou Státní ceny objevila řada nesmyslů, jejich vrchol ale asi zformuloval spisovatel Michal Šanda v anketě Literárních novin: „Jenom pro připomenutí, Státní cena za literaturu byla poprvé udělena roku 1920. Od roku 1955 Státní cena Klementa Gottwalda. Roku 1990 zrušena. A tak to mělo zůstat. Znovu se začala udělovat v roce 1995. V době, kdy bezbřehé polistopadové svobody začalo ubývat a stát si opět začal nárokovat moc nad občany, tedy i nad literáty. Stát nechť literaturu podpoří granty a stipendii, ale aby určoval, který ze spisovatelů je lepší než ti ostatní?“ Podobný názor by nepřekvapil u nezasvěceného občana s přísně neoliberálním viděním světa, podle kterého ze státního koláčku neoprávněně užírají paraziti od neziskovek až po umělce a nezodpovědné samoživitelky, co si neumějí najít pořádného chlapa – ačkoli by asi vynechal zmínku o grantech a stipendiích. Zarážející je ale u někoho, kdo je sám součástí systému (tedy příjemcem různých forem státní podpory kultury) už od devadesátých let.

Stát prostě není vlčí smečka ani monarchie s panovníkem z boží milosti. A státní dotace, granty ani ceny nejsou milodarem za loajalitu (aktuálně tedy s výjimkou prezidentských Státních vyznamenání). Nejsou to peníze vlády nebo dokonce premiéra – jsou to peníze daňových poplatníků, a to nejen milovníků skoků na lyžích a fotbalu, ale i kultury. Pokud stát chápeme jako kořist ideologické nebo zájmové skupiny (kdysi KSČ), máme problém s chápáním pluralitní demokracie: tahle země není „jejich“, na to nesmí občanská společnost nikdy přistoupit a vyklízet mučednicky prostor.

Politika versus ideologie

Mechanismus grantů a dotací nejen na kulturu je výsledkem působení příslušných zákonů a metodik a je výrazem nějaké konsenzuální kontinuity – dodejme, že v dobrém, ale i ve zlém. Těžko říct, jak funguje přidělování státní podpory v bafuňářských oblastech lidského snažení, nicméně v kultuře vládne důsledná „sekularizace“: kultura není chápána jako součást státní propagandy. Pokud někdo rozhoduje, že si jeden autor zaslouží státní cenu více než jiný, není to stát, ani vláda, ale odborná komise, kterou nesestavují politici, ale ministerští úředníci. Komise navíc nejsou sestavované na věčné časy, ale na dobu několika málo let, některé se obnovují jednorázově, jiné průběžně. To jistě dobře ví i Michal Šanda.

Literáti se naučili být skromní a bezmocní, vyklidili veřejný prostor včetně médií a žijí chráněni v grantových rezervacích, málokdo si ale uvědomuje, že způsob financování kultury vytváří ghetto – „lepších autorů“.

Pokud si tedy stát svou „moc nad literaturou“ nárokuje předem čitelnými pravidly politicky nijak nepodmiňované podpory – je to špatně? Nebo dokonce tak špatně, že je potřeba vzývat „bezbřehé polistopadové svobody“ první poloviny devadesátých let? Nezapomeňme, že právě tehdy se mj. zajišťovala ekonomická kontinuita socialistických elit včetně těch kriminálních (privatizace), lidé se učili utahovat opasky, zatímco stát sanoval tunelářské delikty obřích rozměrů. Kulturní exponenti si osvojili mantru o tom, že stát se nemá starat o umění s nekritickou poctivostí žáka školy života. Ideálem umělce se stal individualistický excentrik opovrhující společností i politikou, který se prodírá sám, dokud nepotká osvíceného neokapitalistu, který si potřebuje dokoupit trošku toho kulturního kapitálu. Přitom se hranice soukromých subjektů a státu rozmyla v klientelistických vazbách státních zakázek, grantů a dotací a dnes nikomu nepřijde divné, že stát subvencuje soukromé podnikání, a to často velmi neprůhledně. Stále zde existuje dvojí, protichůdná argumentace: zatímco státní odpovědnost za financování kultury, investice do environmentálních a sociálních opatření bývá umenšována pomocí neoliberálního diskursu, v hospodářské sféře vzkvétal paternalismus do podoby, jež umožnila vzestup Andreje Babiše jakožto oligarcha.

Právě v tomto smyslu je fixace mnoha liberálů na nebezpečí „návratu komunismu“ směšná, protože dnešního Babiše nestvořila StB, ale poměry devadesátých let. Současný premiér je hodnotovým výpotkem neoliberalistické generace socialistických kádrů osmdesátých let: ty ovšem socialismus nezajímal. Zajímal je tenis, kariéra, život na Západě (nebo jako na Západě) a hlavně peníze. Hodně peněz. A Andrej Babiš v tom po revoluci zůstal konzistentní. Všechny penězotoky vykrmující Agrofert bylo třeba zprůchodnit a maximalizovat. Proto ANO nemá žádnou „politickou linii“, chová se prostě jako firma, státofirma, která sama sobě modeluje výhodné prostředí. Ano, v současnosti představuje ANO nejvážnější ohrožení demokracie, zásadně mu k tomu ale nedopomohli komunisté, obývající jakýsi parlamentní vejminek, ale pravicové vlády a často i sociální demokracie. A pomáhají mu i liberální novináři tím, že ho ztotžňují s levicí. Démonizace jakékoli solidární a odpovědné politiky se tak nově vede pod vlajkou antibabišismu.

Literatura jako kanárek

Hruškova rezignace dala okurkovou dietou podvyživeným (neliterárním) médiím příležitost ukázat se v celé své povrchnosti: média, která svůj zájem o českou literaturu projevují redukcí kulturních rubrik, se najednou mohla přetrhnout s anketami i naprostými komentátorskými úlety vzešlými z horka a patosu. Opět se skloňuje „normalizace“ a mnozí se mohli cítit téměř jako disidenti, leč opět nešlo o literaturu, ale o samožerný stereotyp, který pomáhá relativizovat neschopnost, nemorálnost a případnou protizákonnost působení demokratických stran. Literatura se totiž těmto strážcům vyšší pravdy hodí především tehdy, když může posloužit velkým gestům sebepotvrzení: normalizace pak přichází, když je morální potřeba se vzdávat postů (případ Hruška), ale stejná panika kupodivu přichází – jako podmíněný reflex – i v případech opačných. Například tehdy, když odborná komise (opět nikoliv stát) rozhodne, že si některé literární časopisy nezaslouží státní podporu, protože se nevěnují literatuře. A tak když nezískal literární grant časopis Babylon, médii to bylo interpretováno jako nástroj ideologické msty a normalizační praxe, přestože podobný osud stihl i neliterární Literární noviny.

Ideologie se do Státní ceny dostala, s prominutím, až s Petrem Hruškou. Právě jeho odstoupení jí dodalo státně-propagandistický lesk.

Pokud zde byl mechanismus státní podpory vylíčen jako nepolitický, neznamená to nutně, že by byl i neideologický. Jeho ideologičnost ale nespočívá ve skutečnosti, že by byly grantové knihy a literární časopisy pročítány stranickými ideology a následně na nich vykonána msta ekonomické likvidace prostřednictvím neudělení podpory – jak se asi domnívá valná část expertů na kulturu v médiích, jako jsou Lidovky.cz, Respekt nebo Echo24. Je to trochu jinak: situace kupodivu stále kopíruje devadesátkovou představu o tom, jestli má stát krmit spíše betonáře, nebo spisovatele. Zatímco značná část společnosti si osvojila poznání, že neexistují špinavé peníze, na kulturu jsme aplikovali opačná měřítka: jediné pravé umění je to nekomerční. Právě kritérium nekomerčnosti (jedna z podmínek získání literárního grantu) představuje jediný ideologický element, který ovlivňuje podobu české literatury: a nejen tím, že z podpory automaticky vypadávají žánrová díla (která o podporu vlastně ani nežádají), jakkoliv je v současnosti nežánrovost krajně pochybným kritériem kvality. Jde i o to, že autoři, kteří se o granty ucházejí, automaticky píšou tak, aby demonstrovali svou nekomerčnost a vysokou literárnost, jakkoliv jsou čtenáři i kritikou mnohdy přijímáni spíše chladně (přičemž paradoxní zacyklení se odehrává v právě médiích bez literárních rubrik, která už literaturu potřebují jen jako politický argument – jako kanárka, který skomírá při zvýšené koncentraci normalizačnosti ve vzduchu).

Tato ideologie čtenářského „neúspěchu“, který v literatuře aplikujeme jako příznak potenciální kvality, neznamená, že texty podpořené tímto modelem jsou všechny nekvalitní, mnohé ale ano. A navíc se netvařme, že tento model je neideologický a literaturu nepředdefinuje: téměř není autora, který by své okolí neujišťoval, že „píše pro sebe“ a že se „nepodbízí čtenářům“. Čtenář je pak tím, na jehož straně je chyba, když se mu kniha nelíbí. Literatura vydrážděná možnostmi (post)moderny se ostentativně odvracela od politických a společenských témat, což lze považovat za jakousi antitezi předlistopadové „angažované společenské prózy“, jenže s dítětem jsme vylili celou vaničku. Autoři se mentálně i ekonomicky privatizovali a banalita každodennosti dostala přednost před, nedej bože, jakkoliv zaujatým pohledem za své privatissimum. Literáti se naučili být skromní a bezmocní, vyklidili veřejný prostor včetně médií a žijí chráněni v grantových rezervacích, málokdo si ale uvědomuje, že způsob financování kultury vytváří ghetto – „lepších autorů“. I když se v místních literárních kruzích před pár lety rozhořel spor o angažovanost v literatuře, mnoho nezměnil. Přitom je nejvyšší čas nezaměňovat ideovost s političností, ideologičností, angažovanost se zaujatostí a vůbec si prostě třeba jen všimnout, že za hranicí velkého autorského gesta je i něco tak obyčejného jako čtenář.

Cesta z ghetta

Existují asi jen tři nástroje, jak takové ghetto zrušit: nedat podporu nikomu (pak navrhuji daň z příjmu fyzických osob pět procent, ať máme aspoň poštu a silnice mezi krajskými městy), anebo ji po splnění jednoduchých produkčních podmínek dát všem, anebo losovat. Nutno ještě dodat, že Státní cenu za literaturu tímto způsobem odideologizovat nejde. Je poskytována na dílo již vzniklé a existující v nějakých dlouhodobých poměrech a její povaha přirozeně brání s výběrem nějak zvlášť experimentovat – v zásadě se potvrzuje neformální autorita oceněného.

Naopak způsob, kterým je dnes udělována, lze považovat asi za maximálně spravedlivý a ideologickou předpojatost zde lze nalézt snad jen ve stopovém množství s poukazem na to, že všichni jsme prostě jen děti své doby: hodnotu díla zkoumá pestrá názorová, generační, genderová a letos dokonce i národnostní směsice lidí z oboru. Zpolitizovanost se do Státní ceny dostala, s prominutím tedy až s Petrem Hruškou. Právě ono odstoupení jí dodalo státněpropagandistický lesk: opravdu to ale bude znamenat, že když vítěz cenu převezme, nutně vyje s Andrejem Babišem za jeho podvody?

Autorka je literární kritička a redaktorka Hostu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image