Pirátská strana ustavila parlamentní vyšetřovací komisi ke kauze bytů OKD. I když se ozývá kritika kvůli údajnému narušování standardního vyšetřování, jež je v gesci policie a státních zastupitelství, správná otázka by měla znít: Jak to, že tato komise vznikla až teď? Odpověď na ni dává sám pirátský poslanec a předseda vyšetřovací komise Lukáš Černohorský. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus řekl, že dosud „chyběla politická vůle něco takového udělat“. Dodejme, že parlamentní vyšetřovací komise je naprosto standardní mechanismus demokratické kontroly; třeba v anglosaských zemích jsou parlamentní komise stovky let součástí systému. Komise má několik výhod: může při svém vyšetřování sledovat jinou logiku než policie, může například vyšetřovat i promlčené zločiny (v OKD gate tedy případy z let 1996–1998) a není limitována další řadou omezení, které mohou dávat smysl při klasickém vyšetřování, ale jsou svazující v tak rozsáhlé kauze, zvláště když se v něm objevují pochybnosti i ze strany samotných vyšetřovatelů a soudů.
Konec Bakalova podnikání na Ostravsku známe dobře: po vytunelování kolosu OKD musel důlní společnost převzít stát. Z desítek tisíc bytů se stala aktiva mezinárodních korporací s nejasnými vlastníky.
Komise má i symbolický smysl a ukazuje, že nikdo není nedotknutelný věčně, dokonce ani Zdeněk Bakala. Ten se vypovídání před komisí zatím brání. Poněkud komicky mu vadí politizace celého případu. OKD je politickou kauzou od začátku a její rozplétání znamená samozřejmě i vyšetřování politiků a lidí na vysokých pozicích ve státní správě v několika obdobích a několika vládách. Těžko může tedy někdo čekat, že se k němu politici nebudou vyjadřovat a že bude „depolitizované“. I když to samozřejmě nesmí ovlivnit případný soudní proces se Zdeňkem Bakalou; k tomu se ale zatím neschyluje. Hodně z toho, co se Černohorského komise nyní rozhodla prošetřit, předmětem žádného probíhajícího soudního sporu v tuto chvíli ani není a v některých případech kvůli promlčení už ani být nemůže. Bakala se ve svém dopise vysvětlujícím, proč před komisí vypovídat nepůjde, zaštiťuje nezávislostí soudů, která je podle něj vznikem komise ohrožena. Sám Bakala však ani přes evidentně spornou privatizaci u soudu ještě nikdy nevypovídal. To už ovšem ve svém dopise neuvádí. Jediné jeho účinkování před nezávislým soudem, které skončilo pravomocným rozsudkem, se týkalo toho, zda je přípustné nazývat ho gaunerem. Soud konstatoval, že ano. „Žalobce [Bakala] učinil veřejný slib, který nesplnil a poté zapřel… Takové jednání se dá nazvat jako ničemné a podvodné v obecném smyslu slova,“ konstatoval v roce 2011 nezávislý soud.
Obšlápnutý systém
Předseda sdružení nájemníků BytyOKD.cz Roman Macháček charakterizoval celou privatizaci OKD jako situaci, v níž „všechny klíčové prvky jsou obšlápnuté a nefungují pro daňového poplatníka, ale pro protistranu“. Součástí Matrixu privatizace OKD jsou podle Macháčka i takové nesrovnalosti jako skutečnost, že zástupcem státu v době prodeje OKD byl v pozici manažera Fondu národního majetku bývalý zaměstnanec Patria Finance Pavel Kuta, stát klíčový podíl v OKD Bakalovi prodával přes prostředníky v podobě firmy Karbon Invest, zastupované v té době už trestně stíhanými Viktorem Koláčkem a Petrem Otavou. Tehdejší šéf ekonomického odboru BIS Jan Procházka sice varoval před vstupem skupiny Penta do podniku, který je pro stát tak strategický, ale podivný vztah Karbon Investu s Bakalou neviděl. Procházka se později stal šéfem bezpečnosti právě v OKD. Tehdejší hejtman severomoravského kraje za ODS Evžen Tošenovský, od kterého sdružení nájemníků čekalo pomoc, seděl v dozorčí radě OKD, kde si vydělal ročně i přes tři miliony korun. Pro desítky tisíc nájemníků neudělal nic.
Postupné ovládnutí OKD trvalo déle než deset let. Za první krok se dá podle Macháčka považovat už nestandardní označení desítek tisíc bytů jako „služebních“ ministrem Vladimírem Dlouhým, což umožnilo jejich zařazení do privatizačního balíčku. Právě byty OKD se staly jedním z největších symbolů korupce v Česku a pohrdání obyčejnými lidmi ze strany privatizační elity. Bakalův slib prodat byt za ceny do padesáti tisíc odvysílala Česká televize. Porušení tohoto slibu po několika letech tak bylo o to trapnější a Bakalovo vyjádření, že „žádný slib nikdy učiněn nebyl,“ tak působilo sice směšně, ale dopad na životy desítek tisíc lidí, kteří často po veřejném slibu do bytů OKD investovali vlastní úspory, to nezměnilo. Že si v OKD byli dobře vědomi toho, že rozhodně nedělají standardní krok, byť později celou věc na veřejnosti rámovali jako běžné podnikatelské rozhodnutí, dokazuje i to, že v archivech společnosti se dá dočíst, že vedení počítalo s možnými nepokoji, a pokud by k nim došlo, bylo dokonce ochotno od svého predátorského plánu ustoupit. Konec Bakalova podnikání na Ostravsku známe dobře: po vytunelování kolosu OKD musel důlní společnost převzít stát. Z desítek tisíc bytů se stala aktiva mezinárodních korporací s nejasnými vlastníky a podle zjištění serveru Hlidacipes.org v současnosti 43 tisíc bytů slouží jako zástava u londýnské společnosti Wilmington Trust. Nájemníkům to ale nejspíš může být skoro jedno: jejich bydlení se stalo předmětem zisku mezinárodního kapitálu a ti, kteří nemají dost peněz na to pořídit si vlastní bydlení, jsou jeho rukojmí.
Pusťte nás na ně!
Ačkoli své návrhy na vyrovnání starých křivd na Ostravsku podalo dříve i třeba hnutí Úsvit (které chtělo byty OKD zestátnit) a po Bakalovi se rád vozí i Andrej Babiš a Miloš Zeman, Piráti jsou první, jejichž činnost má v tomto směru reálný dopad – byť zatím jen v podobě komise. I to je ale významný signál. Piráti tím mimo jiné ukazují, že dokážou svůj „populismus“ shrnutý v předvolebním hesle „Pusťte nás na ně“ realizovat kompetentněji než jejich konkurence. A s nadějí na reálné výsledky. Babiš, který zahájil politickou kariéru jako protikorupční aktivista-miliardář, toho s největšími tunely moc neudělal a příliš se během vládního účinkování ANO nezlepšilo ani hodnocení České republiky v mezinárodním srovnání. Kauzy krajských a městských kádrů ANO navíc ukazují, že hnutí nejspíš nebude mít kapacity změnit zažité korupční chování a v mnoha případech spíše jen přesměruje penězovody.
Andrej Babiš se z protikorupčního aktivismu přeorientoval na boj proti uprchlíkům, neziskovkám a sociálnímu bydlení, tedy tradičním terčům ultrapravice. Spíš než s Piráty se tak ocitá na stejné lodi s Okamurovou SPD. Nedávné, zjevně nepříliš promyšlené omezování doplatků na bydlení, kvůli kterému hrozila sociální katastrofa a jeho nynější boj s neziskovkami, v němž si miliardář plete počet workshopů s počtem jejich účastníků, naznačují, že se Babiš zaměří na jiné cíle, než je korupce bývalých elit. Piráti tuto korupci – aspoň to tak vypadá – nechtějí nechat u ledu. Navíc se zaměřují i na korupci samotného Babiše, který může být se svým střetem zájmů těžko dlouhodobě důvěryhodný. Narozdíl od pravicových stran, které hájí proti Babišovi staré pořádky, čímž mu dávají do ruky klacek v podobě Miroslava Kalouska jakožto symbolu korupce, kterým bude mávat, dokud to půjde, Piráty s minulou érou nic nepojí. Politickou výzvou tak pro ně je demaskovat Babišovo ANO jako stejně zkorumpované a nekompetentní, jako byly strany vzešlé z devadesátých let – z doby korupce a klientelismu, z níž vyrostl i předseda hnutí ANO.
Autor je redaktor Alarmu.