Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons
Debata o podpoře neziskových organizací z veřejných zdrojů aktualizovala dva „působivé“ protiklady, které se v různých obměnách opakovaně vynořují v českém prostředí. Jde o protiklady politika versus nepolitika (například odbornost, trh, církev) a tlachání versus makání. K rozumné úvaze o tom, jaký je smysl veřejné podpory neziskových organizací, nám ale v žádném případě nepomůžou. Právě naopak – jsou velmi zavádějící.
Reprodukce stávajících pořádků
První z protikladů jsme v poslední době mohli často slyšet nejen z úst zástupců ANO, ale i ODS. Veřejnou podporu si podle nich nezaslouží tzv. politické neziskovky, což jsou ty, které se zabývají třeba otázkami rovnosti pohlaví. Před několika málo lety by tak pravděpodobně označili i aktivity zaměřené na dopady globálních klimatických změn, jako je například letos dramaticky zažívané sucho. Ano, aktivity zaměřené na pohlaví, menšiny nebo udržitelnou dopravu jsou politické, stejně jako aktivity fotbalových svazů, které zaměstnávají a baví především muže. Vše, co děláme, má totiž politický rozměr, neboť to podrývá, zpochybňuje nebo naopak upevňuje a činí „přirozeným“ určité uspořádání společnosti, rozdělení zdrojů a mocenské vztahy mezi skupinami či jednotlivci. Trik je v tom, že zatímco politiku, která nám vyhovuje, obvykle jako politiku nevnímáme nebo ji tak nenazveme, a bereme ji jako něco samozřejmého. Jako „politické – a v českých očích v principu podezřelé – označíme ty projekty, které naši vlastní politiku, zájmy a hodnoty zpochybňují.
Klíčová otázka dnešní a nadcházející doby spočívá v tom, jestli liberální a radikální alternativy vůči neoliberalismu dovedou nabídnout širokým vrstvám společnosti poloostrovy stability, které by mohly konkurovat kulturnímu konzervatismu.
Kontrastovat tlachání vs. makání si oblíbil hlavně současný předseda vlády. Když neziskové organizace cestují do zahraničí nebo pořádají workshopy, je to prý (jen) tlachání. Pokud někam cestuje Babiš nebo zasedá vláda, je to údajně makání. Jistě, některá slova a „schůzky“ jsou performativní a překládají se do hmatatelné změny, kdežto jiná jsou méně účinná. S tím, jakou mají podobu a obsah, to ale souvisí jen částečně. Často to souvisí daleko spíše s tím, kdo a v jaké pozici je pronáší. Jestliže si třeba zastupitelstvo objedná od neziskové organizace koncepci, za kterou se následně nepostaví (jelikož nedokáže vzít dobře vyjednanou a kvalitní, ale proti srsti jdoucí koncepci za svou), promarňuje tím veřejné zdroje. Samozřejmě existují i špatně připravené a mizerně vyjednané koncepce, stejně jako nevyužité zahraniční cesty. Pak se ale bavme o konkrétních případech a mechanismech jejich identifikace. Není to rozhodně tak, že jediné neziskové aktivity, které má smysl podpořit z veřejných zdrojů, jsou práce „v terénu“ s konkrétními uživateli, jako jsou třeba sociální práce.
Takzvané politické neziskovky by si dnes nikdo nedovolil zakazovat. Orbána tu zatím nemáme. Prý ale nemají být financovány z veřejných zdrojů. Najít si musejí zdroje soukromé. Jde o stejnou logiku, podle které by se neměla dotovat kultura, která se „nezaplatí“, nebo vědecký výzkum, jehož výsledky nejsou patentovatelné a prodejné. Vtip je však v tom, že takový model jen reprodukuje stávající pořádky a je výhodný pro ty druhy politiky, které vyhovují skupinám disponujícím ekonomickým kapitálem. Část peněz pak „altruisticky“ putuje do vybraných neziskových aktivit. Alternativní politiky jsou naopak prosazovány dobrovolnicky a na koleně, což má sice své kouzlo, ale těžko se udržují dlouhodobě či systematicky a mají obvykle jen nárazové výsledky.
Překrývání ekonomických nerovností
Výdobytkem liberálních států (a jejich sdružení, jako je Evropská unie) se v posledních desetiletích stalo to, že podporují i aktivity, kritické vůči statu quo. Uvědomují si totiž, že kritika je účinný a často jediný způsob, jak vidět vlastní chyby, předpojatosti, strukturální zvýhodnění a jak na ně konstruktivně reagovat. Takovéto programy vtahují kritickou energii do „systému“, a umožňují tak jeho postupnou proměnu. Protestní energie se nehromadí mimo systém nebo na jeho okrajích, kde by vytvářela výbušný potenciál (ať již v podobě protestních hnutí nebo ekologických zátěží a externalit). Ostatně právě to je důvod, proč jsou schémata státní (či unijní) podpory někdy kritizována a ignorována z pozic krajní levice či anarchismu. Veřejná podpora z pohledu těchto iniciativ ochočuje myšlení, představivost a horizont jednání.
Z liberální pozice má tedy význam bavit se o smysluplnosti konkrétních programů, projektů, výdajů a o mechanismech kontroly. Jejich osekání po apriorní ose „političnosti“ a „namakanosti“ není obhajitelné a bylo by spíše kontraproduktivní. Z pohledu krajní levice či anarchismu by sice šlo osekání naopak číst jako krok otevírající prostor pro zformování radikálních společenských alternativ, vytlačených mimo systém. Z takového záměru bych však současnou českou vládu ve věci neziskovek nepodezírala. Pravděpodobně jde jen o další testovací balónek „neliberální demokracie“, která hraje na notu prohlubujících se kulturních štěpení a nerovností, jimiž překrývá nerovnosti ekonomické, a namísto stabilní a slušně placené práce nabízí stabilní genderové, kulturní a rasové pořádky.
Klíčová otázka dnešní a nadcházející doby spočívá v tom, jestli liberální a radikální alternativy vůči neoliberalismu dovedou nabídnout širokým vrstvám společnosti poloostrovy stability, které by mohly konkurovat kulturnímu konzervatismu. Letošní vyprahlé léto napovědělo, že na ekologické stabilitě stavět nepůjde, a o tom, že se důsledky globální klimatické změny začnou brzo projevovat i v ekonomice, není pochyb. Návrat na staré kontinenty realistický není, což je asi to jediné, co dnes můžeme s jistotou říct.
Autorka je socioložka.