Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Pravicově bílý sen Mariana Kotleby

Učitel z Banské Bystrice se stal hlavní postavou slovenského nacionalismu. Co je zač a co si o něm myslí obyvatelé jeho rodného kraje? 

Rána v Banské Bystrici jsou přes léto tichá. Vítr příjemně chladí a vzduch voní po dešti. Na náměstí Slovenského národního povstání není kromě několika zahradnic v zelených vestách a pár lidí popíjejících kávu v zatím zavřených restauracích živá duše. Na mariánském sloupu, který stojí kousek od právě odbíjející hodinové věže, dohořívá svíčka. Na památce, připomínající lidem časy morové epidemie, je položená fotka před nedávnem zavražděného novináře a jeho snoubenky. Svíčku včera přišla zapálit paní kolem šedesátky. Chtěla jsem ji oslovit, ale její dlouhé černé šaty ve mně vyvolaly pokoru. Škrtla sirkou, pomodlila se a mlčky odešla.

Zakleté náměstí

Pár kroků od hodinové věže sídlí úřad banskobystrického samosprávního kraje. Ten vítězstvím ve volbách v roce 2014 získal pod správu Marian Kotleba, krajně pravicový politik a zakladatel nacionalistické strany Lidová strana Naše Slovensko (ĽSNS), která má čtrnáct křesel v parlamentu. Velký obdivovatel Jozefa Tisa, předsedy Hlinkovy slovenské lidové strany (HSĽS) a prezidenta prvního Slovenského státu, se nikdy netajil svými radikálními názory na Romy, Židy a imigranty.

Náměstí, na němž Tiso před čtyřiasedmdesáti lety vyznamenal německé vojáky, kteří se účastnili potlačení Slovenského národního povstání, je dnes zrekonstruované a proměněné v pěší zónu. Ani ta ale nepatří všem. Romové zde žijí v teritoriální i sociální izolaci.

Dvakrát se Kotlebovi podařilo zneužít krajské noviny Náš kraj, financované z veřejných zdrojů. V jednom měsíčníku, kde vyzýval lidi k boji proti Evropské unii, byl i text oslavující období fašistického Slovenského státu.

„Strach zde trvá od roku 1993, tehdy jsme se přestali jako romský národ objevovat na náměstí a využívat služby a prostor, který má majorita. Romové byli napadáni, vyhazováni z pohostinství, nikdo to nechtěl řešit. Čtyři roky, kdy byl Kotleba županem [tj. hejtmanen – pozn. red.], jsme ale pociťovali mnohem větší obavy, celé náměstí bylo jakoby zakleté. Romové chodili jenom na poštu pro dávky. Nakupovat taky pouze za „bílého“ dne. Vpodvečer se jenom málo odvážlivců ukázalo na náměstí. Nebylo tam bezpečno. Mám hrůzu, jaké to bude v budoucnu, jeho strana pořád sílí,“ říká mi s obavami Jolana Natherová, zhruba padesátiletá romská aktivistka, pracující v místním komunitním centru. Stará se o romskou menšinu, která žije na Cementárenské ulici.

Foto Karolína Poláčková

Narodit se zde jako Rom není snadné. „Když jsem v září měla nastoupit na střední školu do Banské Bystrice, tak jsem se od května neopalovala a nechodila na slunce. Chtěla jsem přijít na střední školu jako bílá. Mocně jsem zapírala své romské kořeny – a tehdy se mi to i podařilo. Byly to nejšťastnější dny mého života, ale netrvaly dlouho. Spolužáci rychle zjistili, že jsem Romka,“ vzpomíná na dětství.

„Znám pravdu, ale neříkám ji každému“

Marian Kotleba je označovaný za extremistu, ale nikdy nebyl za své názory právoplatně odsouzen. V roce 2009 v první volební kampani na župana Banskobystrického kraje vydal leták se slibem, že „odstraní nespravedlivé zvýhodňování nejen cikánských parazitů“. Vydávám se do okolních měst a vesnic zjišťovat, jak se mu dařilo. Je chvíle po poledni a teplota vzduchu stále stoupá. Zvolen neznám, a tak si povídám s taxikářem. „Ti Češi se mají mnohem lépe, kvalita jejich životů se s tou naší nedá srovnávat. Jednou jsem měl zkrat a rozhodl jsem se něco se Slovenskem udělat. Chtěl jsem vstoupit do lokální strany Mariana Kotleby. Pozvali mě na pohovor, hned u dveří zakřičeli „Na stráž!“ a pak mě, dokud jsem neodešel, zkoušeli ze znalostí romských a židovských dějin,“ říká mi pobouřeně zhruba pětadvacetiletý taxikář Martin cestou k penzionu Central na Jesenského ulici. Na recepci tady pracuje předsedkyně občanského sdružení Duša fujary. Penzion zeje prázdnotou, hudba nehraje a všechno na první pohled vypadá, jako by zde už dlouho nebyl nikdo ubytovaný. Z Lýdie Milanové cítím od začátku jistou nedůvěru. „Víte, já znám pravdu, ale neříkám ji každému,“ varuje mě, a tak si povídáme o folklóru.

„Nadchla mě práce mého, teď už zesnulého přítele Dušana Holíka. Byl slavným fujaristou a měli jsme sen organizovat mezinárodní fujarové festivaly. Když už je fujara i v UNESCO, tak jsme chtěli dát prostor zahraničním umělcům, aby ji rozšířili do světa. Folklorní scéna chtěla festival pro tradiční hráče, a proto nás bojkotovala. Nechtěli jsme být konzervativní fašisti a držet fujaru za hranicemi,“ vypráví Lýdia Milanová

„Jsem vlastenec a úplně nejvíc se bojím muslimů,“ pokračuje. „Neříkám, že naše vláda nekrade a nedělá špínu, ale to nejdůležitější je, že tady můžu chodit po městě v bezpečí a nemusím se bát jako lidi v západních zemích. Naše vláda nás před nimi ochránila, opozice by je určitě hned vítala. Umíte si přestavit, co tu bude, když sem muslimy dovezou pašeráci?“ ptá se mě a bez čekání na odpověď hovoří dál: „Chválabohu, že tady máme Kotlebu. Je tak osočován a má nálepku fašisty, ale ve skutečnosti jsou fašisti všichni ti, co na něj takhle ukazují,“ vysvětluje mi. Milanová je přesvědčená, že Kotleba ušetřil obrovské množství peněz. Lidi ho tu mají rádi, chodí mezi ně. Dávno předtím, než se stal županem, mnohokrát slyšela, že lidem pomáhá jako právník. „Byl tu pro ně, když bílé napadli cikáni. Cikáni si nemohou myslet, že jim všechno projde,“ říká mi.

„Vím, jaké je to být outsider, když vás nikam nepustí a nedostanete prostor na pódiu, když vás ignorují a všude se dostanou jen ti, co mají známosti. Je to velmi těžké. I pan Kotleba to má těžké, protože nefunguje tak jako ostatní. Důvěřuju mu ze všech politiků nejvíc,“ svěřuje se mi nakonec. Milanová zřejmě není jediná, kdo se chce cítit bezpečně – dokazují to četné nápisy v podchodech a na zdech domů.

Za boha a za národ

Lidé se zde o extremismu bojí mluvit. Pokud už někdo promluví, tak jenom anonymně. Jsem v Rimavské Sobotě. Malé město s vysokou nezaměstnaností působí vyprahle. Místo lidí míjím jenom náborové plakáty Slovenského hnutí obrody. „Chceme, aby Slovensko opět patřilo Slovákům. Hledáme vlastence,“ píše se v nich. Vcházím do malého obchůdku na náměstí, kde se mám setkat se ženou kolem čtyřicítky. Říkejme ji Kristýna. Jdeme spolu až do zadní části obchodu, kam zákazníci nesmí. „Na den matek zorganizoval primátor Jozef Šimko oslavu v kulturáku. Nikdo nevěděl, kdo tam vystoupí, dokonce ani zaměstnanci kulturního domu. Tajně přišel ruský velvyslanec v doprovodu Štefana Harabina, bývalého ministra spravedlnosti a předsedy Nejvyššího soudu, který kandiduje na prezidenta. Ten řekl, že do Rimavské Soboty, přijede několik tisíc migrantů. Matky se postavily a vypískaly ho. Pak se zde začali lidi radikalizovat. Přítel byl asi měsíc poté svědkem toho, jak náš soused uspořádal party, kde všichni stáli v kruhu, poslouchali Ortel a hajlovali. Jsou to lidé, co mají rodiny s dětmi a je jim přes čtyřicet. Nerozumím tomu,“ říká mi Kristýna ustaraně.

Vpodvečer se vydávám na procházku Banskou Bystricí. Po zapadlém slunci zůstaly na nebi jenom červánky. Dnešní den ještě nekončí. Otevírám dveře hospůdky Mefisto, kde se mám potkat s kamarádem Erikem Leškem. Skrz hustý cigaretový dým vidím jen siluety lidí. Míjím opilé muže na baru. „Nalej nám ještě,“ křičí na barmanku. Ona jim s největší elegancí foukne dým do tváře a z jejího pohledu je jasné, že pánové se dnes už nenapijí. Kráčím až k úplně zadnímu stolu, kde sedí Erik s početnou skupinou přátel. Ani si nemusím říct a už mám pivo na stole. Diskuse začíná.

Foto Karolína Poláčková

„Chodil jsem na gymnázium, kde Kotleba učil informatiku. Tehdy ještě vedl Národní stranu Slovenská pospolitost. Když na náměstí byly oslavy Slovenského národního povstání, on vždy shromáždil skupinu někdy až stovek stoupenců a v uniformách s pochodněmi v ruce pochodovali proti oslavám. Někdy zasahovali policajti, párkrát ho i zatkli. Po těchto výstupech mu zakázali učit, aby neměl vliv na politické názory studentů,“ vyjadřuje se Erik. Kotleba pak dělal na škole technika. „Pamatuju si, že vždy, když chodil po škole, měl pod jednou paží jeden velký počítač a pod druhou další. Počítače už sice nenosí, ale ta pozice rukou mu zůstala doteď,“ vzpomíná se smíchem. Do diskuse se zapojí Martina, sedící v čele stolu. „Mnoho jeho voličů žije v prostředí, ve kterém cikáni šikanují lidi. Mně například rozbili hlavu kamenem, když jsem chodila na základní školu. Hledá osamělé lidi, kteří chtějí někam patřit. Vzbuzuje v nich pocit sounáležitosti. Hodně mých přátel ho ale volilo jen z protestu proti téhle vládě,“ říká. Nikdo z party přátel ji nezná, ale ona zjevně zná všechny.

Národní pospolitost rozpustil soud. V roce 2008 se Kotleba u Litvínova setkal s tehdejším předsedou Dělnické strany Tomášem Vandasem. Spolu se skupinou pětiset až patnácti set lidí „bránili bílé před cikány“. Stovky lidí se tři hodiny snažily dobýt sídliště Janov. Byl to jeden z největších střetů policie s radikály. Kotleba tehdy pochopil, že na proměnu Slovenska v první Tisův stát musí jít jinak. Založil novou stranu, odložil kanady, tmavě modrou uniformu vyměnil za zelené tričko a později sako a pochodeň za Bibli. „Když v roce 2009 promlouval k lidem v Turzovce, vypadal i mluvil jako oni. Ve flísové mikině bez kapuce byl i „cikánský problém“ společnější,“ popisuje Daniel Vražda se své knize Kotleba. Odkiaľ prišiel a ako je možné, že sedí v parlamente (2017).

 

Mýtus o rovnosti

Na rozdíl od Banské Bystrice na mě rána v Nitře působí víc chaoticky. Lidi pobíhají, křičí a všude kolem slyším klaksony aut. Milan Uhrík mě vyzvedává na nádraží. Třiatřicetiletý poslanec Národní rady Slovenské republiky za Lidovou stranu Naše Slovensko má lakýrky, vyžehlenou košili a modré kalhoty. Působí klidně a usmívá se. Nastupujeme do velkého černého mercedesu a z reproduktorů se ozývá píseň Mýtus o rovnosti. „Musíme bránit tuto zem, ať každý, kdo se chystá sem, ví, že se skloní před námi. Tady platí naše zákony. Lidé se modlí v kostelech a kříže zdobí na stolech. Vyřiďte všem tulákům, tato zem patří Slovákům!“ zpívá nám na cestu Ondřej Ďurica, rodák z Nitry, který koncertuje s kontroverzní kapelou Ortel.

Uhrík mi na křižovatce vysvětluje, kam jedeme. „Potřebuju koupit synovi něco v lékárně, tak půjdeme do Mlýnů, to je velké nákupní středisko, souhlasíte?“ ptá se zdvořile. Atmosféra je klidná, povídáme si o počasí a politice. Za několik minut už sedíme v nejvyšším patře Mlýnů, v tiché luxusní kavárně popíjíme kávu. Uhrík mi vypráví svůj příběh: „Marian Kotleba mě před pěti lety požádal, jestli bych nešel dělat ředitele úřadu v Banskobystrickém kraji, on tam byl v té době předseda. Měl jsem dobrou práci v Bratislavě, ale řekl sem si, i když to bylo méně finančně výhodné, že pokud budou všichni přemýšlet tak egoisticky, Slovensko nikdy nezměníme. Přestěhovali jsme se s celou rodinou do Banské Bystrice.“ Uhrík se podílel i na předvolební kampani do Národní rady, v průzkumech jim dávali od dvou do tří procent, výsledek byl více než osm procent. „V parlamentu jsme v karanténě a máme mediální cenzuru. Nikdo o nás nepíše, novináři nechodí na naše tiskovky. Ostatní politické strany s výjimkou Borise Kollára a jeho strany Sme rodina mají vůči nám averzi a před kamerami říkají, že jsme extremisti a fašisti. Averze je ale jenom hraná, v parlamentním bufetu se s námi všichni baví normálně,“ vysvětluje.

Foto Karolína Poláčková

Odpůrci Evropské unie

Marian Kotleba ve svém inauguračním projevu v prosinci 2013 slíbil, že sníží závislost Banskobystrického samosprávního kraje na evropských penězích. Zastavil několik projektů, které se týkaly cest, modernizace středních škol nebo rekonstrukcí domovů sociálních služeb, a zmrazil dotace pro mezinárodní festivaly a projekt loutkového divadla s názvem Stop extremismu, určený středoškolákům. „Jsme odpůrci Evropské unie a nerespektujeme migrační krizi. Je pravda, že jsme v Banskobystrickém kraji pozastavili některé eurofondy, ale všechno to byly takzvané soft projekty. Jsou to studie, analýzy a papírové projekty. Některé jsou někdy užitečné, ale většinou jsou to kopie předešlých projektů nebo zbytečné papíry,“ ubezpečuje mě Uhrík.

V únoru 2014 župa odmítla čtrnácti středním školám spolufinancovat modernizační projekty. Školy měly skrz projekty získat moderní digitální laboratoře nebo interaktivní tabule. Pětadevadesát procent nákladů měly pokrýt eurofondy, jenom pět procent měl zaplatit kraj. Projekty už byly Unií schválené. „Tolik jsme se těšili, že jsme s projektem na modernizaci školy uspěli. Snažili jsme se o to už třetí rok za sebou a konečně se to podařilo. A teď nám na to budou chybět peníze,“ řekl v roce 2014 pro deník Pravda nejmenovaný ředitel střední školy v jižní části kraje. Pokud by škola chtěla do projektu jít, musí hledat jiné zdroje. „Z příspěvků od rodičů to asi těžko získáme, nejsme bohatý kraj, kde by si to lidé mohli dovolit,“ doplnil tehdy ředitel, který nechtěl zveřejnit jméno.

„Rozvoj župy se na čtyři roky utlumil, nejvíc jsme to viděli na školách a sociálních zařízeních. V roce 2016 dostali ředitelé škol dopis, ve kterém jim Kotleba nedoporučil žádné mimoškolské aktivity s neziskovými organizacemi. Byl to zákaz čehokoli, co se týkalo lidských práv a boje proti extremismu. Ptali se nás učitelé z anonymních emailových schránek, co se dá dělat, když by rádi vzali žáky do Osvětimi, ale nemohou,“ říká mi Martina Strmenová z Komunitního centra a platformy Ne v našem městě, která vznikla krátce po nástupu Kotleby na úřad. „Pracujeme s komunitou menšin, samosprávou i městem na tom, aby lidi nepodporovali extremismus,“ dodává.

Koncem roku 2014 o schválené fondy přišel Domov sociálních služeb Slatinka i Ladomeřská Vieska u Žiaru nad Hronom. Župa zastavila 4,2 milionu eur. Tato částka měla pomoci asi stovce lidí s různou úrovní postižení. Podle zjištění redaktorů Deníku N měly domovy za peníze postavit a zrekonstruovat dvanáct budov. „Projekt byl velmi předražený, měly se postavit dva domečky, ale za ty peníze bychom postavili domečků deset. Máme výhrady k deinstitucionalizaci. Chtějí roztrousit lidi z jednoho velkého domu do malých domků, protože tehdy se údajně cítí důchodci lépe, ale dostupnost zdravotní péče je daleko nižší. Je to jednoduché, kdo nechce být v sociálním domově, tak tam být nemusí,“ tvrdí Uhrík.

Krompáče a lopaty

Kraj má ve své správě dva tisíce kilometrů cest, které musí uklízet, opravovat nebo kolem nich ořezávat stromy. Tyto práce většinou dělá regionální správa silnic nebo externí firmy. „Dokázali jsme snížit průměrnou cenu opravy silnic na polovinu a všech veřejných služeb o třetinu,“ říká mi Uhrík hrdě. Kotleba se rozhodl na údržbu silnic najmout dlouhodobě nezaměstnané. Vznikl program Krompáče a lopaty. „Jsou tady příživníci na sociálním režimu, dělají děti a pobírají sociální dávky, my jim říkáme asociálové. Když jim nabídneme práci, tak nechtějí. Nikdy jsme neházeli všechny cikány do jednoho pytle, a proto jsme v projektu třicet z nich zaměstnali,“ vyjadřuje se Uhrík. Program sice skončil hodně rychle, údajně kvůli změně zákoníku práce, ale těsně před novými krajskými volbami stihla župa silnice opravit. Řidiči opravu popisují jako odfláknuté nalití třícentimetrové vrstvy asfaltu na vyježděný povrch.

Jsem ubytovaná v útulném hostelu těsně pod náměstím Slovenského národního povstání, na Kapitulské ulici. Srkám kávu a povídám si se zhruba třicetiletým Matoušem, který právě rozkrajuje teplé housky. „Dělám na sanitce již šest let a často jezdíme do romských osad. Kotleba vymyslel program Krompáče a lopaty. Pětkrát do roka musíme na sanitce měnit úplně všechno, protože je totálně rozbitá, cesty jsou katastrofální,“ říká mi záchranář pro Banskobystrický kraj, který chce kvůli svému povolání zůstat v anonymitě. „Za mojí kariéry se již sedm Romů upilo k smrti. Je mi líto, když vidím ty nahé děti. Prostředí z nich dělá zvěř, a přitom mají v mládí stejnou šanci jako my. Jenom systém to nijak neřeší. Jejich rodiče tam fetují toluen a pijí levné víno z krabice. Volil jsem Kotlebu, řekl, že vyřeší i romskou problematiku. Byla to chyba,“ vyjadřuje se a přitom uvažuje nad tím, kolik voličů Kotleby považuje svůj výběr za chybu podobně jako on. Kotleba sice další krajské volby v Banskobytrickém kraji prohrál, jeho celostátní preference se ale pohybují kolem deseti procent a neublížila mu ani obžaloba prokuratury kvůli extremismu.

Foto Karolína Poláčková


„Tohle jsou ti politici, kteří žijí s námi“

Vcházím do úřadu Banskobystického samosprávního kraje, který před pár měsíci Kotleba předal nově zvolenému županovi Jánu Lunterovi. Na místě, kam čtyři roky nemohl vkročit žádný novinář, si ode mě usmívající se pán žádá občanku a vysvětluje mi, kam mám jít. Dobrovolnice Lunterovy kampaně na mě již čeká. „Kotleba měl dobrou strategii, každý víkend od června do října před volbami chodili na tradiční akce, vaření gulášů, halušek, fotbalové zápasy nebo hasičské soutěže. Jeho příznivci tam vždy přišli s celými rodinami. Všichni měli zelené LSNS trička, které i rozdávali. Běžný člověk má pocit, že tohle jsou ti politici, kteří žijí s námi. Pak nemají problém se s nimi ztotožnit, protože je berou jako sebe. Politici ze standardních politických stran se k nim nesníží,“ vysvětluje mi Zuzana Úradníčková.

Kotleba už županem není, ale jeho cíle jsou teď mnohem vyšší. Kandiduje na prezidenta Slovenské republiky. Získané peníze za vstup do parlamentu a samosprávního kraje využil na propagaci strany. Kupoval minibusy, auta a marketingový materiál. Dvakrát se mu podařilo zneužít krajské noviny Náš kraj, financované z veřejných zdrojů. V jednom měsíčníku, kde vyzýval lidi k boji proti Evropské unii, byl i text oslavující období fašistického Slovenského státu. Výmluvné je i to, že si na krajském úřadě v místnosti, která sloužila jako archiv, vybudoval posilovnu. Netřeba asi dodávat, že organizační řád nic takového nepovoluje.

Opouštím Slovensko a vracím se zpátky domů, do Brna. Znepokojeně přemýšlím nad tím, jak v zemi, ve které jsem se narodila, prosakuje extremismus na povrch. Kotlebu paradoxně, jak mi potvrdil Milan Uhrík, volí i Romové a Židé. Nejvíc voličů měl ve vesnicích, které byly vypáleny nacisty. Důvody netřeba hledat daleko: strach, protisystémovost a nenávist.

Autorka je novinářka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image