Foto ŠJů, Wikimedia Commons
Deset let starý film Děti noci ukazuje Karlín jako místo plné zaprášených činžáků, večerek a barů. Na zdejší noční život v nonstopech by přes neobvykle silnou atmosféru nikdo reklamu nedělal. Dnes je Karlín symbolem pražské proměny, „divočinou, která se mění v luxus“ (Aktuálně.cz), „čtvrtí, která se s velkou vodou vypořádala na jedničku“ (iDnes). Velkou část zabírají nové kancelářské budovy, večer a o víkendu se vylidňuje. Jak na ni vzpomínají ti, kteří po povodních museli pryč?
Spousta dřívějších Karlíňáků, kteří dnes bydlí jinde, jsou Romové. IDnes si tak video ze čtvrti neodpustil opatřit titulkem „Dříve romské ghetto, dnes žijí v Karlíně milionáři“. Příběh karlínské proměny ale nevybízí automaticky k bulvárnímu zvolání, je to celkem běžný případ gentrifikace – procesu, kdy se zvýší hodnota městské čtvrti, chudší obyvatelstvo ji musí opustit a nastěhují se ti movitější. Prochází jí například i sousední Letná a především Holešovice, i když pomaleji. Co je na příběhu Karlína kromě místní atmosféry specifické, je způsob, jakým o něm mluví ti, kteří tu zůstali, i ti, kteří museli pryč. Karlín pro ně není ghetto, ale nejlepší místo, kde kdy mohli žít.
V sobotu 25. srpna v 16:00 začíná v Kasárnách Karlín událost „Den s živými knihami“. Starousedlíci, vysídlenci a noví obyvatelé budou atmosféru Karlína popisovat skrze svoje vlastní příběhy.
Karlínský unikát
„Ke Karlínu cítím velký srdce, to je moje město,“ říká dvaačtyřicetiletý Robert, který dnes bydlí v Ústí nad Labem. „Za komunistů to byl ráj, kterej jinde nebyl, protože Češi a Romové tu drželi spolu, lidi se navštěvovali a všichni chodili do jedný hospody,“ vypráví socioložce Báře Matysové, která se karlínským proměnám věnuje dlouhodobě. Sama tu totiž bydlí. „Mně se nikdy nestalo, že bych šla v Praze do hospody, pizzerie nebo kavárny a potkala bych tam romskou rodinu – a to jsem ze Smíchova a vyrůstala jsem tam v devadesátkách,“ říká Bára v karlínské hospodě Mash. „A tady jsem to zažila hned dva dny potom, co jsem se nastěhovala. Do pizzerie přišlo spousta romských příbuzných, obsluha se k nim chovala přijemně, evidentně je znali, oni k nim taky a mně to přišlo fakt hezký, jinde jsem to nikdy neviděla.“
„Tady se to totiž nikdy nerozlišovalo, tady na romskou zábavu chodili všichni,“ přikyvuje Milan, který žije v Karlíně celý život, od roku 1970 prý víceméně na stejném místě. „Starý Karlín byl úplně o něčem jiným.“ Zní to trochu jako kdyby si Karlíňáci zpětně malovali vzpomínky narůžovo, za svoji tehdejší pohodu ale nejspíš částečně vděčili organizovanosti místního komunitního života. „Bylo nás tu tak šedesát nebo sedmdesát romských rodin, dneska je jich tak deset. Měli jsme tu kulturní dům, taky svaz žen – ten měl fotbalovou jedenáctku, kde byly samý ženský,“ vzpomíná Robert. „Bylo tu taky další občanský sdružení, co vedl můj táta. Romové uklízeli několikrát do roka celej Karlín, národní výbor nám za to na oplátku třeba zaplatil parník. Když Romové dělali svatbu, tak tam bylo třeba tři sta lidí a z toho padesát bílých Čechů.“
Bydlím v Ústí, ale na pivo chodím do Mashe
Robert musel z Karlína pryč po povodních. „Řešila nás tehdy sociálka i magistrát, ale pořád říkali, že byty nemají, ať si něco najdeme, tak já se odstěhoval do Ústí, protože jsem tam měl dost kamarádů a bratrance. Hodně lidí z Karlína je dnes v Teplicích a taky jich dost odjelo do Kanady nebo Anglie.“ Čtvrť se podle něj ale změnila hned po převratu. „Lidi se začali stěhovat, realitky začaly spekulovat, pak lidi zlomila povodeň a realitky toho zase využily. Radnice taky radši starousedlíky vystěhovávala, než aby je tu udržela. Třeba na Karlínským náměstí bydlela moje babička, dům pak dostal zpátky majitel, a babička, aniž by věděla, co podepisuje, tak podepsala, že souhlasí s vystěhováním. Pak chudák brečela, a ani nedostala odstupný.“
„Vám se tu dnes žije dobře?“ ptá se Bára Matysová Milana, jehož bratr se odsud také odstěhoval do Ústí. „Je to jiný, ale jsem tady denně, tak pro mě je to pořád Karlín. Pořád jsou tu tyhlety lidi karlínský,“ ukazuje po hospodě. „Nikdo neřeší, kdo má jakou barvu pleti, je to rodina. Myslím, že je to fakt unikát, jinde v Praze to nevidíte.“ – „Čím to je?“ zajímá mladou socioložku. „Lidma. Ještě deset let po povodních tady dělali romský organizace třeba letní oslavy. Dostaly svolení i trochu peněz od Prahy 8, ale spolupracovala na tom půlka čtvrti. Byli tam šermíři, divadla, byla to ohromná akce, přijeli se na to podívat i z Českýho rozhlasu a televize a ptali se, kdo to dělá. Přišla i Bára Basiková, protože bydlela v Karlíně. To bylo ještě v roce 2012,“ vypráví Milan. Přeruší jen ve chvíli, kdy jde kolem jeho bratr. „On teď bydlí v Ústí, ale pracuje v Praze, takže je pořád každej den tady…“ směje se. Vedle sedí jeho kamarád, který se teď z Karlína bude stěhovat po jedenácti letech, na důchod se chystá do Zlína. „Vy jste tu bydlel jedenáct let? To je smutný…“ obrací se na něj Bára. „Není to smutný, za tři a půl hodiny jsem zpátky ze Zlína, abych je tady nasral!“ směje se starší pán. „ A budete jezdit?“ – „To víte, že jo!“
Kancelářskej život
Helena se do Karlína přistěhovala před šesti lety. „Tehdy to tady ještě nebylo v takovým rozkvětu, působilo to lehce zdevastovaně, ale já mám tyhle čtvrti hrozně ráda, i v zahraničí jsem to tak měla. Přijela jsem do jedné čtvrti v Londýně, kde bydlelo strašně moc muslimů, všude bylo cítit cizokrajný koření, ovoce a já sem si hned řekla: jo, tady chci bydlet. A stejně to bylo v Karlíně,“ vypráví, ale dodává, že ji znervózňuje, jak se čtvrť bude měnit dál. „Nájmy tu teď astronomicky rostou a kdo to nemá ošetřeno koupí nebo přátelstvím s majitelem domu, tak asi bohužel. Vím třeba o paní, co jí zvedli nájem o dvacet tisíc, platila osmnáct, a teďka asi třicet osm. Nájmy se začínají srovnávat s tím, co si pamatuju ze zahraničí, jen platy bohužel ne.“
Karlín připomíná Heleně londýnské čtvrtě také svou proměnou. „Je tu Forum Karlín, AFI Karlín, samý lukrativní kanceláře. Je to tady jako kolem Canary Wharf v Londýně, tam je to o víkendu taky mrtvý, je to kancelářská čtvrť. Když tu chceš jít na oběd, přes týden je tu tak padesát míst, o víkendu deset. Většina podniků je tu už zařízená na kancelářskej život, a přistavuje se jich víc. Tím pádem je samozřejmě o čtvrť zájem. Lidi, kteří tu pracují, by za zdejší byty utrhali ruce,“ popisuje Helena, která by z Karlína odcházet určitě nechtěla. „Můj muž tu taky pracuje, z Rohanského ostrova to má domů deset minut, k doktorce je to taky deset minut a pětadvacet do školky. Všechno tu mám, je to takové město ve městě.“
Podle Milana je teď z Karlína zóna byznysu, jeho čtvrť už podle něj není pro obyčejné lidi. „Tam, kde jsou dneska ty budovy, byly dřív parky. Lidi tam chodili opékat buřty, hrát šachy… teďka tady rozkvétají jenom komerční věci. Zprivatizovalo se, co se dalo, je tu asi patnáct tisíc restaurací, samý developerský budovy, pronájem kanceláří a tak dál.“ Do deseti let bude podle něj Karlín vypadat jako pražské centrum. „Žil byste tu dál?“ ptá se Bára. „Karlíňákem bych určitě zůstal, ale jestli bych pořád bydlel v Karlíně, nebo se za Karlíňáka jen považoval a vzpomínal na ten pravej Karlín, to nevím. Nemůžu říct, co bude.“
Autorka je editorka Radia Wave. Text vznikl ve spolupráci se socioložkou Bárou Matysovou. Pokud si chcete karlínské příběhy poslechnout naživo, zajděte v sobotu do karlínských kasáren.