Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Sedláčkův Jan Palach: Za co stojí bojovat?

Film podle scénáře Evy Kantůrkové se snaží vykreslit portrét člověka, jenž chtěl svým činem „probudit lid této země“. Je přesvědčivý, avšak místy příliš návodně ilustrativní. 

Máloco říká o současném společenském nastavení tolik jako to, jakým způsobem je připomínána historie. S dávkou zjednodušení lze tvrdit, že česká (respektive československá) kinematografie po roce 1989 je v tomto ohledu výrazně orientována na příběhy lidí pohlcených dějinami. Příznačné pro tento přístup je ukazovat postavy jako pasivní a víceméně bezmocné, snažící se systémem prokličkovat a přežít. Neexistuje tu prostor pro odpor a vytváření struktur občanské společnosti – to hrdiny a hrdinky takových snímků ostatně často ani nenapadne. Podstatnými prvky jsou rodinné vazby a především snaha utvořit si a zabydlet jakýsi pohodlný domácí vesmír s vlastními rituály a historkami, kam realita vnějšího světa doléhá jen vzdáleně. Naproti tomu postava Jana Palacha je popřením všech těchto kliček a vyhýbání.

Bez moralizování i mdlého ujišťování

Robert Sedláček už v Českém století, na kterém spolupracoval se spisovatelem a scenáristou Pavlem Kosatíkem, ukázal, že dokáže interpretovat československé dějiny (ačkoli tedy samotný název odkazoval tvrdošíjně pouze k české straně) bez klišé a zažitých vzorců. Českoslovenští dějinní aktéři a aktérky (ačkoli ty v seriálu spíše mlčely či jen přihlížely) tady byli pojati jako ti, kteří měli určitou vizi, ale také jako osoby chybující, strachující se, činící nepromyšlená rozhodnutí. České století nestavělo oltáře ani nevydávalo jednoduché obžaloby. Představovalo svébytný pohled, se kterým šlo často polemizovat, ale byla tu jasně rozpoznatelná ambice interpretovat dějiny a roli Čechů a Slováků v nich jinak než pomocí jednoduchého narativu o zrazených a nemohoucích. O podobné vybočení ze zplošťujících šablon se režisér Sedláček pokouší také ve filmu Jan Palach podle scénáře Evy Kantůrkové.

Snímek se noří do každodenní obyčejnosti bez moralizování nebo mdlého ujišťování, že nám bylo vždycky ubližováno.

Ocenit je třeba především snahu ukázat Palacha plasticky – jako osobu, která nežije jen politikou, na niž působí rodina, přátelé, která je formována studiem, zážitky, pobyty v zahraničí. Problémem nicméně je, že drtivá většina těchto zkušeností je nahlížena tak, aby pomohla osvětlit pozdější čin. Dávají jakési vodítko a víceméně na sebe vrší argumenty, aby bylo jasné, proč se Palach 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil. To je sice legitimní postup, na druhou stranu to však značí nízkou důvěru v publikum. Nejedna scéna je tu odvyprávěna tak, aby byla jednoznačně pochopitelná. Nezbývá prostor pro nejistotu, přešlapování, obavy.

Ve filmu je přitom několik pasáží, které se takové ilustrativnosti vymykají – a jsou skvělé. Patří k nim třeba prolog, v němž rodina hledá malého Jana ztraceného ve sněhových závějích. Nebo scéna, kdy už dospělý Jan přijíždí k matce a s viditelně narůstající frustrací naslouchá banálnímu rozhovoru mezi matkou a jejím známým o rozbité remosce. Zemi okupují vojska Varšavské smlouvy, ale on sedí v kuchyni a poslouchá řeči o nefunkčním spotřebiči. Právě takové pasáže vystihují rozčarovanost a následné obrácení dovnitř, k soukromým životům mnohem lépe než například mnohokrát viděné – a do Sedláčkova filmu taktéž zařazené – výjevy lidí, kteří během srpna 1968 píšou na zdi ulic revoluční hesla, aby je o pár měsíců později zase přetírali.

Sedláček v Palachovi ukazuje to, na co se v Českém století, které se zaměřovalo na osoby disponující mocí, pochopitelně nedostalo. Snímek se noří do každodenní obyčejnosti bez moralizování nebo mdlého ujišťování, že nám bylo vždycky ubližováno. Je ale škoda, že tento přístup není v Palachovi uplatňován důsledněji.

Film se do velké míry opírá o výkon herce Viktora Zavadila. Jeho ztvárnění je civilní, uvěřitelné a velmi silné. Zvlášť posledních několik minut, kdy sledujeme Palachovy přípravy na upálení, patří k těm, které se člověku vracejí ještě dlouho po zhlédnutí. Především poslední záběr je nekompromisní – a zakončuje film neuhýbavým zdůrazněním nepředstavitelné bolesti, která Palachův čin provázela.

Nepřitakat tomu, co bychom chtěli slyšet

Navzdory výtkám zůstává faktem, že Robert Sedláček je jeden z mála českých filmařů, kteří se ve ztvárnění československých dějin nebojí nepřitakávat tomu, co bychom chtěli slyšet.

Některé jeho počiny vyvolávají nesouhlasné reakce, které kritizují především faktické nepřesnosti, ale těžištěm debaty o filmových či seriálových zpracováních historických témat by nemělo být to, zda se filmaři věrně drží faktů. Taková diskuse je totiž předem rozhodnutá: žádný film ani seriál není a ani nemůže být historicky věrný. Podstatnější je spíš zvolená optika, otázka, kterým hlasům je nasloucháno, a v neposlední řadě tematické vztahování se k současnosti.

Právě vztah k současnosti je v případě snímku o Janu Palachovi zásadní. Sebeupálení jako protest proti směřování společnosti je čin, který lze těžko vměstnat do pochopitelných kategorií. Dokážeme obsáhnout, co předcházelo – společenské posuny, které k tomu vedly – a co následovalo – reakci lidí. Samotný akt zůstává něčím nepostihnutelným, ačkoli se názory na něj mění v závislosti na době či individuální pozici toho, kdo jej hodnotí. Snímku Jan Palach nechybělo mnoho, aby se z něj stala zásadní událost. I tak jde ale o podstatný počin, který formuluje mnoho nepříjemných ale nenechavých otázek: Za co stojí bojovat? A jakými prostředky? Není nakonec pohodlnější zavřít se doma v kuchyni a zabývat se svými remoskami?

Nezbývá než doufat, že Sedláček bude o československé historii točit dál – a že bude příště více důvěřovat svému publiku.

Autorka je publicistka a scenáristka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále
Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image