Kopání do neziskovek se stalo oblíbeným sportem českých politiků. Neziskovky jsou prý krajně podezřelé a stojí nás moc peněz, na což už Andrej Babiš upozornil i novou ministryni práce Janu Maláčovou z ČSSD. Válka proti neziskovkám se však ukáže jako krajně bizarní rvačka o drobky, když si uvědomíme, kolik nás každoročně stojí velký byznys. Ten je totiž často životně závislý na uměle vytvářených zakázkách od státu a dalších subvencích. Třeba takové stavebnictví by bez peněz od daňových poplatníků vůbec nepřežilo. Navážet se do neziskovek je proto od Babiše a spol. krajně účelové a sprosté.
Miliardy pro sportovní organizace
Babiš už letos v lednu oznámil, že chce „pročesat“ financování neziskovek. Před nedávnem dokonce vystoupil před novináři s ministryní financí Alenou Schillerovou s tím, že stát bude investovat do sportu a stavby silnic, ale neziskovkám se peníze osekají. Třináct a půl miliardy ročně je prý pro neziskovky moc. Jenže jak je to doopravdy? Babiš nepokrytě lže veřejnosti, když od sebe odděluje „sport“ a „neziskovky“. V seznamu největších příjemců státních dotací totiž mezi neziskovkami figurují právě tolik protežované sportovní organizace.
Zatímco o potřebnosti neziskovek by politici nejradši vypisovali plebiscity, o potřebnosti samohybných houfnic nikdo nepochybuje.
Na úplném vrcholu v dotacích pro neziskovky stojí Fotbalová asociace České republiky, která ročně dostane od daňových poplatníků necelých čtyři sta milionů korun. Vedle ní jsou tu Český atletický svaz a Český olympijský výbor, kterým stát každoročně nadělí přes sto milionů (spolu se zmíněnou fotbalovou asociací to dělá přes půl miliardy korun). A neméně štědrý je náš stát i ke Svazu ledního hokeje, basketbalové federaci, tenisovému svazu a mnoha dalším klubům v držení vlivných sporťáků. Celkově si sportovní neziskovky přijdou na tři až čtyři miliardy ročně.
Nemá teď cenu hádat se o to, která neziskovka je užitečnější. Fotbalové zápasy jistě dělají radost mnoha lidem, ale sotva vyřeší problémy tělesně postižených, psychicky nemocných a jinak znevýhodněných občanů, o které se zase musí postarat jiní. Tolik démonizované „neziskovky“ totiž většinou suplují funkce státu, který by jinak spoustu lidí nechal napospas osudu, protože investovat do občanů se u nás prostě nenosí. Když už se ale v Česku řídíme hesly, že „každý se má o sebe postarat sám“, a „kdo nepracuje, ať nejí“, je třeba se podívat na zoubek i skutečným pijavicím veřejných peněz. Ano, řeč je o velkém byznysu.
Stavebnictví jako černá díra na peníze
Závislost našich kapitánů průmyslu a stavebnictví na státu a penězích daňových poplatníků je veřejné tajemství. Přitom jde o masivní transfer veřejných peněz do soukromých rukou – hlavně pomocí tolik oblíbených veřejných zakázek. Veřejné zakázky vycházejí z principu, že stát nebo kraje nutně něco potřebují (třeba postavit silnici, dodat software). Jenže jak je to ve skutečnosti? Objem veřejných peněz, který takto proteče do soukromých rukou, vloni přesáhl částku 351 miliard korun, což je – pro představu – asi 85 procent ročních výdajů na české důchody. Člověku se při tom vkrádá na mysl, co za to stát a veřejný sektor vlastně mají. Největším žroutem peněz z veřejných zakázek jsou totiž stavební kontrakty. Ročně „prostavíme“ asi 100 miliard korun, což by vystačilo na navýšení platů učitelů o 52 300 korun měsíčně. Skutečný průšvih ovšem nastává ve chvíli, kdy se veřejné zakázky nevypisují proto, že stát opravdu něco potřebuje dodat, nýbrž proto, že tím veřejný sektor zachraňuje určitý segment podnikatelů, který mimo veřejné zakázky žádný další silný zdroj příjmů nemá. A to je bohužel častý případ.
Uměle vytvářené zakázky tak boří mýtus o podnikání, které údajně „tvoří hodnoty“ a zisk. Překvapivě se nemusíme vůbec bavit o mediálně vděčných evropských dotacích, ale klidně o zmíněném stavebnictví. Zástupci naší stavebnické lobby totiž vcelku nepokrytě přiznávají, že stav jejich sektoru je na veřejných zakázkách životně závislý a kopíruje objem vydaných veřejných peněz. Dokonce se opírají do vlády za to, že se objem veřejných peněz na zakázky v posledních letech trochu snížil, což je prý pro stavebnictví kritické. Nejvděčnější továrnou na peníze jsou velké dopravní stavby. U investorských organizací, které je mají na starosti, totiž dochází každoročně k podivné situaci – dálnice se nedaří stavět dost rychle, a tak se hledají cesty, jak peníze na konci roku nasypat hejtmanům na opravy lokálních silnic a podobné „mimořádně důležité“ projekty. Výsledkem je, že se sice z plánovaných klíčových dálnic nezačne stavět ani jedna, ale peníze přesto „někam zmizí“. Každoročně tak z veřejných prostředků dosypáváme do fondu na dopravní stavby přes 20 miliard korun (za což by stát mohl zaplatit třeba dvojnásobek peněz lidem, kteří potřebují pomoc sociálních služeb).
Ano, ze svých daní si platíte stavební uzávěry a objížďky na každém rohu. A to tak, že za každou korunu, která jde na pomoc člověku v hmotné nouzi, dosypete do stavebnictví korun hned deset (výdaje na stavby jsou zhruba desetkrát vyšší než roční výdaje na pomoc lidem v hmotné nouzi).
Předražené houfnice i samotný Babiš
Dalším milým příkladem podnikání, které by mělo bez veřejných zakázek těžký život, je zbrojařina. Ministerstvo obrany zadalo za poslední čtyři roky zakázky za necelých 60 miliard korun (podle loňské vládní bilanční zprávy). Mezi nimi byly ale i takové, které by se s trochou odvahy daly označit za přímé státní subvence českého zbrojírenství.
Příkladem je zrušená zakázka na „modernizaci“ třiatřiceti starých samohybných houfnic vz. 77 „DANA“. O co přesně šlo? Houfnice DANA mají ráži děla, která neodpovídá oficiálním standardům NATO. Stát se ale zavázal, že do roku 2020 zmodernizuje svoji dělostřeleckou výbavu tak, aby byla schopná zapojení do jediných vojenských misí, kde ji někdo potřebuje – tedy právě těch pod vlajkou Severoatlantické aliance. Jenže kdyby mělo dojít na přezbrojení starých děl, mohl by je státu dodat a servisovat kdokoli. A tak se do hry vložilo ministerstvo obrany vedené Martinem Stropnickým a společnost TATRA TRUCKS, která dosavadní houfnice ze sedmdesátých let stále vyrábí. Ministerstvo přišlo s pozoruhodnou zakázkou na modernizaci starých houfnic DANA za více jak miliardu, kterou chtělo zadat právě zmíněné české zbrojařské firmě. Mělo k tomu dojít těsně před tím, než za další miliardy nakoupíme houfnice nové. Celý případ ale bil až moc do očí, takže zakázku na „modernizaci“ zrušila dnes již odvolaná ministryně Šlechtová. Více než miliarda korun vybraná od českých daňových poplatníků nejspíš dodnes leží v rozpočtu ministerstva obrany.
Aspoň už víme, co se u nás dá pořídit za miliardu. Zatímco o potřebnosti neziskovek by politici nejradši vypisovali plebiscity, o potřebnosti houfnic nikdo nepochybuje. A podobných příkladů bychom našli víc. Někdo může právem namítnout, že třeba státem vydržované stavebnictví, které nás vyjde na stovky miliard ročně, zaměstnává přes tři sta tisíc lidí. A kam by se všichni poděli? Jenže neziskovky zaměstnávají asi padesát tisíc lidí, nepočítáme-li k tomu dobrovolníky pracující zadarmo. Vrcholem urážlivého cynismu jsou pak hlášky různých mudrlantů o „zbytečnosti“ absolventů humanitních oborů, kteří si jdou údajně „válet šunky“ do neziskovek za veřejné peníze. Faktem je, že kdyby neziskáři šli makat do zbrojního průmyslu a stavebnictví, které by dnes bez veřejných peněz nepřežily, byli by na tom nejspíš mnohem líp. Třeba by si mohli přihrát i nějakou tu „malou domů“ z předražených státních zakázek nebo jiných kšeftů a nemuseli by se za pár korun starat o „socky“.
Není pochyb, že si tohle všechno dobře uvědomuje i sám Babiš, jehož koncern by na tom byl bez injekcí z veřejných peněz dost špatně. Jen v loňském roce totiž jeho Agrofert vyinkasoval přes dvě miliardy korun na dotacích. Anebo už premiér zapomněl na trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo? Český předseda vlády si zjevně nechce komplikovat život tím, že by řešil skutečně významné sumy veřejných prostředků, které putují do rukou soukromníků. Zdá se, že Babiš se řídí jednoduchým pravidlem: musíme na veřejnosti dost nahlas mluvit o neziskovkách a imigrantech, abychom tím zakryli vlastní zkorumpovanost a přebujelou moc.
Autor je šéfredaktor Alarmu.