Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Transgas, oběť nezdravé společnosti

Léta bojů za zachování unikátního architektonického komplexu Transgas se pravděpodobně chýlí ke konci. Budovy mají být zbořeny během několika týdnů.

Spor o zachování či zánik areálu budov, který je zjednodušeně nazýván Transgas, vygradoval do podoby malé společenské války. Pokud bychom pátrali po její podstatě a chtěli popsat její průběh, brzy zjistíme, že vše je košatější, než se zdá. Na první pohled jde o přirozený spor generační a ještě přirozenější spor estetický, k jakým dochází ve společnosti každou chvíli. Ovšem při pohledu detailnějším konstatujeme podivné věci (např. velmi hladký postup investora přes státní památkovou péči) a při pohledu ještě bližším proměnu posvátného statutu kulturní památky v předmět naturální směny. Klub Za starou Prahu, jehož mám čest být předsedkyní, sleduje spor od samého počátku na straně zastánců zachování stavby. Bohužel nyní, po několika letech marných snah, kauza pravděpodobně vyvrcholí demostrativní demolicí.

Spor generační

Jako soubor budov reprezentujících instituce minulého režimu je pro mnoho obyvatel této země Transgas odsouzen už z principu coby „hnusná komoušská stavba“. Obhájci demolice často patří ke starší generaci, která má s minulým režimem osobní zkušenost a msta na jeho reliktech jim přináší osobní potěšení.

Pokud se nestane zázrak, dočkáme se velkého demoličního divadla, v němž bude opět potvrzeno to, co ostatně už každý ví, totiž, že pro velkého a silného investora není státní památková péče ani partnerem, ani ohrožením, ale jen bezvýznamnou zastávkou na cestě za ziskem.

Největší zastání našel Transgas naopak mezi mladými vysokoškoláky humanitních, uměleckých i technických oborů. Ti si do Transgasu nepromítají žádné osobní pocity, nepřinášejí si z minulosti žádnou frustraci a nadto dokáží kriticky vnímat a s nadhledem rozeznat architektonickou kvalitu. Přitom se o historii Transgasu a okolnosti jeho vzniku zajímají velmi důkladně, aby objekt lépe poznali a lépe mu porozuměli. Vývoj právní situace v současné chvíli převážil ve prospěch bourání a těžko jej něco zvrátí, ale v Praze bez Transgasu budou žít déle ti, kterým bude chybět. Smutný paradox!

Spor estetický

Transgas je neopakovatelný architektonický výtvor, který je dílem harmonické tvůrčí invence čtyř architektů, umělecky mimořádně vyspělých a citlivých bytostí, jimž tehdy jedině státní zakázka mohla umožnit tak velkolepou a komplexní profesní seberealizaci. Je stavbou, která by obstála kdekoliv v Evropě a z evropských architektonických trendů své doby také v tvarovém výrazu a materiálovém ztvárnění čerpala. Zároveň zaujme bravurou, s jakou si v exteriéru i interiéru pohrává s prvkem trubek a potrubí, symbolizujícím obsahovou náplň ústřední stavby (dispečink tranzitního plynovodu), ale tuto lehkou hravost zároveň vyvažuje tíhou tisíců dlažebních kostek, kterými je budova dispečinku obložena.

V případě Transgasu jakožto nepřehlédnutelné stavby ovšem platí více než kde jinde, že čím je dílo výraznější, tím více se najde těch, jejichž vkus provokuje. Kdo se ale umí dívat a chce vidět, musí Transgas ocenit, a kdo ho umí ocenit, bude jej chránit, i kdyby obdivovatelem jeho estetických kvalit nebyl.

Transgasem a jeho vizuální estetickou hodnotou opovrhují zejména jeho současníci, je pro ně stále jen „novou“ stavbou a takovou zůstane, dokud budou žít. Zažili její vznik, a proto podléhají podvědomému pocitu či klamu, že to, co za jejich života vzniklo, může klidně i zaniknout, protože to ještě nemohlo nabýt žádné historické hodnoty. Pro mladou generaci je Transgas již naopak historickou architekturou. Zejména mladí historici umění dokáží jeho kvality rozebírat s důkladností hodnou Národního divadla nebo Vladislavského sálu. Proč jim tedy současná společnost tuto moderní architektonickou ikonu, kterou milují, chce vzít?

Transgas je neopakovatelný architektonický výtvor, který je dílem harmonické tvůrčí invence čtyř architektů

Štochlovská metoda lobbingu

Investor, který si vyhlédl pozemek pod Transgasem pro stavbu dalšího pražského obchodně-administrativního komplexu v pěší vzdálenosti od centra města, nejspíš počítal s tím, že uvolnění pozemku pod „obludnou komouškou stavbou, kterou všichni nenávidí“, proběhne zcela hladce. Snaha prohlásit Transgas za kulturní památku přitom překvapila nejen investora a projektanta nové budovy Jakuba Ciglera, ale i posledního žijícího z čtveřice autorů stavby Václava Aulického. Právě jeho původní skepse o hodnotě budovy, s jejímž společenským nedoceněním se většinu života potýkal, byla přívalem obdivu a zájmu jak mávnutím kouzelného proutku proměněna v nečekané zadostiučinění. Nutno podotknout, že žádostí o prohlášení Transgasu za památku byli překvapeni i mnozí pracovníci státní památkové péče – jsou to totiž také jen lidé, jejichž rozhodování ovlivňuje vkus a věk, a demolici by jinak schválili bez průtahů a slzy v oku.

Investor si k prosazení svého záměru skrz orgány památkové péče najal nejosvědčenější lobbistickou páku, která je v Praze k mání. Jmenuje se Karel Štochl a svou zkušenost s tím, jak se bezpečně pohybovat v památkářských vodách, získal jako zaměstnanec magistrátního odboru památkové péče za ředitelování nechvalně proslulého Jana Kněžínka. Štochl má k dispozici svitu osob zvučných jmen (zejména architektů a historiků umění), kteří na výzvu ochotně napíší odborné posudky takřka na cokoli. Žádnou výplatní pásku jsem sice neviděla, ale jsem si jista, že zadarmo to nebude. Tyto posudky znějící pochopitelně ve prospěch investorova záměru jsou pak vloženy do řízení probíhajícího buď na magistrátě či na ministerstvu kultury a svým názorovým souzvukem přebíjejí odlišná stanoviska Národního památkového ústavu, případně dalších odborných komisí a grémií. V řízení o prohlášení Transgasu za kulturní památku vložil Štochl do řízení takových posudků dokonce devět, mezi nimi např. od architektů Zdeňka Lukeše, Martina Rajniše, Evy Jiřičné či Jakuba Ciglera, mimochodem autora zamýšlené novostavby na daném místě! Správní orgán musí se všemi podklady zacházet pečlivě jako s důkazy, i když jsou třeba zjevně závislé či cinknuté. Nicméně v případě Transgasu se pracovníci ministerstva kultury s posudky zřejmě ztotožnili upřímně, a proto několik kladných vyjádření odborných grémií, v nichž zasedají odborníci skutečně nezávislí a specializovaní na dané téma, na verdikt již nemělo žádný vliv. Ministerstvo tedy odmítlo prohlásit Transgas za památku. Metoda Karla Štochla se opět osvědčila. Ostatně Transgas není a nebude její první obětí.

Statut kulturní památky jako předmět směny

Přes všechno výše řečené se však přihodilo něco nadějného, co ale bohužel nakonec skončilo zklamáním. Ministr kultury Daniel Herman na žádost tří subjektů (Národního památkového ústavu, Klubu Za starou Prahu a jedné soukromé osoby) zahájil přezkum rozhodnutí o neprohlášení Transgasu za památku. Krátce předtím navštívil z vlastního podnětu pražský radní pro kulturu Jan Wolf z KDU-ČSL v doprovodu svého stranického kolegy Daniela Hermana jednání výboru Klubu Za starou Prahu. Hovořili jsme o různých kauzách a ministr nám prozradil rajské tajemství, že má totiž v úmyslu Transgas v přezkumném řízení památkou prohlásit. Radní Wolf vzápětí naznačil, že by v rámci svého funkčního období na magistrátě rád dotáhl záměr revitalizace dolní části Václavského náměstí, v němž Klub napadl odvoláním územní rozhodnutí, a realizaci tak zdržuje, což nepovažuje Wolf za šťastný krok a doporučuje proto Klubu tento postup přehodnotit. Jenomže my jsme názor přehodnotit nehodlali, odvolání jsme nestáhli a ministr Transgas památkou neprohlásil, i když krátce předtím dokonce i v médiích tvrdil opak. Kauzální shoda těchto dvou událostí může být samozřejmě zpochybněna, ale asi tak věrohodně jako se posudkáři pana Štochla pokusili zpochybnit nepochybnou architektonickou hodnotu Transgasu.

A co bude dál? Už nic. Pokud se nestane zázrak, dočkáme se velkého demoličního divadla, v němž bude opět potvrzeno to, co ostatně už každý ví, totiž, že pro velkého a silného investora není státní památková péče ani partnerem, ani ohrožením, ale jen bezvýznamnou zastávkou na cestě za ziskem.

Autorka je předsedkyně Klubu za starou Prahu.

Dodatek aneb Transgas v kostce

Areál budov Transgas

Soubor staveb Plynárenského dispečinku (nižší budova u Vinohradské ulice) a Ministerstva paliv a energetiky (dvě věžové administrativní budovy při Římské ulici) vznikl podle projektu Ivo Loose, Jindřicha Malátka, Jana Eisenreicha a Václava Aulického. Stavby jsou zasazené do architektonicky ztvárněného parteru, jehož součástí je i fontána při jihozápadní hraně pozemku. V letech 1965 až 1970 probíhala soutěž a projekční práce, vlastní stavba byla dokončena v roce 1978. Jedná se o jednu z nejvýraznějších staveb ve stylu brutalismu u nás (z francouzského béton brut, tedy drsný beton), nesoucí též rysy rané postmoderny a high-tech. Velká pozornost projektantů byla věnována také originálnímu interiérovému vybavení včetně souboru uměleckých děl, která však již nebyla realizována. Je známo, že architekti Loos a Malátek se společensky angažovali při pražském jaru a spolu s Olbramem Zoubkem byli autory prvního náhrobku Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. Tato skutečnost se podepsala na sporé publikaci jejich stěžejního díla i dalším tvůrčím uplatnění.

Historie marné snahy o záchranu Transgasu

Návrh na prohlášení souboru budov Transgasu za kulturní památku podal Klub Za starou Prahu 16. září 2015. Řízení bylo zahájeno 16. března 2016. Záporně se k prohlášení vyjádřilo pražské pracoviště Národního památkového ústavu, odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy a devět posudků dodaných do řízení zástupcem investora Karlem Štochlem. Prohlášení stavby za památku naopak podpořily generální ředitelství Národního památkového ústavu, Poradní komise Ministerstva kultury a Komise pro ochranu památkového fondu vzniklého v druhé polovině 19. století při NPÚ. Dne 25. prosince 2016 ministerstvo kultury vydalo rozhodnutí o neprohlášení stavby za památku. Podnět na přezkum tohoto rozhodnutí podaly k ministrovi kultury Hermanovi tři subjekty: Klub Za starou Prahu, generální ředitelství Národního památkového ústavu a jeden soukromý subjekt. Ministr zahájil řízení o přezkumu 4. května 2017 a dne 16. listopadu 2017 jej opět zastavil. V současné chvíli probíhá řízení o odstranění stavby na stavebním úřadě Městské části Prahy 2. Všechny důležité dokumenty k průběhu kauzy jsou publikovány na webu zastarouprahu.cz.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image