Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vnitřní rozpory a překvapivé kontinuity „pražského jara“

Během pražského jara mezi sebou soupeřily technokratická řešení a snaha o demokratizaci společnosti. V normalizaci vyhrálo nedemokratické manažerské řízení státu. 

V říjnu a v listopadu roku 1962 byli Pražané svědky nevšední podívané o několika dějstvích. Na hraně Letenské pláně byl postupně odstřelován pomník sovětského vůdce J. V. Stalina, železobetonový kolos, postavený na tom místě podle plánů předního českého sochaře a dříve protagonisty meziválečné avantgardy Otakara Švece v letech 1949–1955. Stavba tohoto největšího sousoší v Evropě (patnáctimetrový Stalin se zády opíral o řadu postav z lidu) zhotoveného z nejryzejší liberecké žuly si tehdy, v první polovině padesátých let, vyžádala nesmírné náklady a také život svého tvůrce. Otakar Švec si ještě před jejím dokončením (poté co ho zavrhli někdejší přátelé a jeho manželka spáchala sebevraždu) sám vzal život. Pomník – symbolizující vlastně vše, co charakterizovalo stalinskou éru, od nadlidského úsilí a patosu až po materiální a lidské oběti – Pražané brzy překřtili na „frontu na maso“. Po Chruščovově kritice kultu osobnosti, jež zazněla jen pár měsíců po dokončení prací, pak pomník čněl nad městem ještě dalších šest let – jako nepřehlédnutelná připomínka obtíží, s nimiž se komunistická diktatura vypořádávala s dědictvím stalinské éry. A jako ztělesnění otázky, jakou cestou se vládnutí, organizace státu a hospodářství i proměna společnosti mají vlastně dále ubírat. Odstřel pomníku tak mnozí mohli vnímat jako symbol definitivního odmítnutí stalinismu a otevření stavidel kritiky. Ať už si tento akt současníci vykládali jakkoli, 7. listopadu 1962, v den oslav 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, bylo někdejší Stalinovo místo nad Vltavou každopádně prázdné. Kdo nebo co ho ale mělo nahradit? Palčivá otázka. Tím spíš, že i poté, co „fronta na maso“ na hraně letenské pláně zmizela, dole v ulicích města se fronty před řeznictvími, a nejen tam, tvořily dál. A mnohde byly delší než dřív. Země právě čelila jedné z nejvážnějších hospodářských krizí od nástupu komunistické diktatury.

Od politických procesů k automatizaci

Situace vážných hospodářských obtíží sama o sobě ještě nemusela znamenat mnoho, ostatně státně socialistické systémy se s podobnými problémy potýkaly často a zdaleka ne vždy to vedlo k fundamentální proměně. Tentokrát však byla pro zásadní změnu připravená půda. Ekonomické problémy si žádaly zásadnější řešení v době, kdy byl ohrožen nejen hladký chod hospodářství, ale zároveň legitimita autoritářského systému jako takového. Již od nástupu Nikity Chruščova přitom bylo zřejmé, že charismatické vůdcovství, kult fyzické práce i fyzického násilí a nepředvídatelné kampaně za dosažení toho či onoho mají být nahrazovány především vědeckým řízením – čímž se vládnoucí elity v zemích státního socialismu více či méně otevřeně hlásily k některým principům, jež od konce druhé světové války určovaly podobu politiky a vládnutí v kapitalistických zemích. Zatímco ale v západní Evropě a v USA diskurs „vědecko-technické revoluce“ přispěl ke kritice liberalismu a k posílení důvěry v silný stát, byla v Sovětském svazu a ve středovýchodní Evropě vědecko-technická revoluce v politické sféře spojena především právě s kritikou stalinismu.

Systém byrokratického řízení, jak se etabloval v padesátých letech, nejen že odporoval zásadám socialismu, ale navíc se ukazoval jako neefektivní.

Pozoruhodná směs důvěry v moc vědění a akutní krize řízení hospodářství i někdejších pilířů legitimity státního socialismu, každopádně během první poloviny šedesátých let napomohly tomu, že se proti standardním návrhům na dílčí direktivní opatření tváří v tvář rozpadu stávajícího plánování hospodářského rozvoje postupně prosadilo volání po radikálním rozchodu s celou řadou principů dosud spojovaných se státně socialistickým systémem řízení ekonomiky. Poptávka po postupech a systémových opatřeních, jež měly zefektivnit socialistickou ekonomiku, zároveň prohloubila a zkonkretizovala debatu o proměně řízení, kontrolních mechanismech či tocích informací – a vposledku i o podobě budoucí společnosti. Právě proto se ke slovu i na vlivné pozice dostávali i experti a kritičtí myslitelé z dalších oborů – sociologové, historici, filosofové. V polovině šedesátých let existovalo v Československu již přibližně šedesát institucí zabývajících se vědeckým řízením společnosti a hospodářství. Jejich čelní představitelé se značnou autoritou vstupovali do diskusí o podobě národního hospodářství, symbolizovali boj s nekompetentností starých funkcionářů a byrokratů či s dogmatismem stranických ideologů, a vnášeli tak do společenské debaty technokratické a manažerské akcenty.

Ve zpětném pohledu na tu dobu působí překotný obrat od romantizujících obrazů fyzické práce na stavbách socialismu ke komplexnímu využití zdrojů a strategickému plánování budoucnosti až téměř nevěrohodně. Vkrádá se otázka, jak je možné, že společnost, která ještě před pár lety žila veřejnými politickými procesy a oslavovala hrdinské výkony na stavbách socialismu, se mohla tak rychle nadchnout pro aplikaci expertního vědění, zapojení nejnovějších vědeckých poznatků do řízení ekonomiky, technické inovace, kybernetiku a automatizaci. Na druhou stranu to všechno ale v první fázi nemuselo být vnímáno jako protichůdné či popírající nedávnou minulost. Směrodatné ideje i praktické kroky ekonomické reformy i dalších vlivných programů byly vedeny především technokratickým hlediskem vycházejícím, v souladu s někdejší stalinskou ideologií, z nadřazenosti celku nad zájmy individuálních aktérů. Co si tento ohled na celek a na budoucnost žádá, sice mělo být nyní podrobeno expertní analýze (a nemělo být podřízeno byrokratickému samopohybu nebo autoritářskému rozhodnutí charismatických vůdců či stranických orgánů), to ale výchozí princip nijak nezpochybňovalo. Jak připomínali čelní experti a reformátoři (slovy Miloše Kalába z roku 1967): „O pravdě se nehlasuje, pravda se prověřuje v odborné diskusi.“

Návrat k člověku

Technokratické hledisko, dominující interním debatám o řízení státu a společnosti od sklonku padesátých let, se nicméně postupně stalo samo předmětem kritiky. Zpochybnění centralistického řízení, kritika byrokratické zatuhlosti nebo poukaz na nekompetentnost mocenských orgánů z technokratické perspektivy (usilující o větší vliv vědy, expertízy nebo manažerů) totiž zároveň od počátku otevíraly hlubší úvahy o mocenské hierarchii, vztahu jednotlivce a společnosti či o smyslu moderního života, k němuž požadované změny měly mířit. Bylo proto stěží myslitelné, aby kritika stalinismu, otevřené přihlášení se k vědecko-technické revoluci a realizace řady modernizačních opatření v Československu takovou reakci, která byla navíc v místním autoritářském prostředí spjatá s voláním po demokratizaci všech struktur řízení a společnosti, nevyvolala. Postupně se tak formulovala a prosazovala jakási kritika s dvojím ostřím – zaměřená v souladu s technokratickým hledáním efektivních řešení soudobých problémů proti těžkopádnému dědictví stalinismu, kladoucí ale zároveň (v rozporu s technokratickým řízením) důraz na primát lidského individua a zdůrazňující spoluúčast řadových občanů na politice.

Návrat k člověku a jeho autentickým tužbám měl celou řadu myšlenkových zdrojů. Témata jako odcizení člověka v moderním světě spojují z marxismu vycházející úvahy a debaty českých a slovenských intelektuálů s velkými otázkami, jež si v téže době kladli fenomenologové i existencialisté v západních zemích. V Československu zároveň filosofové, literární kritici i spisovatelé mohli navazovat na zdejší starší tradice.

V těchto diskusích, jakkoli se zprvu mohly jevit jako uzavřené ve specifickém biotopu stranických intelektuálů, vykrystalizovala celá řada témat a perspektiv, jež se během šedesátých let staly klíčovými pro humanisticko-demokratickou kritiku namířenou jak vůči stalinismu, tak i vůči technokratickému proudu v rámci reformního socialismu. Slavná kafkovská konference v roce 1963, tón Literárních novin po celou dekádu či argumentace spisovatelů na sjezdu roku 1967, to vše nám poodhaluje jiný myšlenkový svět než ten, který reprezentovali reformní politici či ekonomové. Jestliže jsme dosud zvyklí šedesátá léta vnímat jako emancipaci od stalinských dogmat a poststalinského byrokratického řízení, je pro jejich porozumění – i pro porozumění „konsolidace“ po roce 1969 – zcela zásadní nepřehlížet právě tuto otevírající se propast mezi technokratismem a humanismem, nebo – přeloženo do jazyka politiky – expertním řízením a důrazem na demokratizaci.

Spor o organizaci práce

Tyto protichůdné akcenty, jimž byla společná touha po změně, je možné ilustrovat na jedné z téměř zapomenutých, ale ve své době bedlivě sledovaných kapitol samotného jara roku 1968: zápasu o podnikové rady. Státní socialismus sice, z dobového pohledu, zbavil pracující kapitalistického vykořisťování, během prvních patnácti let své existence v Československu ale nenaplnil příslib jejich skutečné spoluúčasti na organizaci práce. Od počátku šedesátých let se právě tento nenaplněný příslib stával stále častěji předmětem kritiky. Naléhání na změnu řízení podniků a obecně organizace práce se i v autoritářském systému (jenž měl tou dobou ještě poměrně účinné mechanismy, jak kritiku potlačit) opíralo o výraznou legitimitu, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Systém byrokratického řízení, jak se etabloval v padesátých letech, nejen že odporoval zásadám socialismu, ale navíc se ukazoval jako neefektivní. Obě roviny spolu sice do jisté míry souvisely, postupně se ale porozumění oběma principům i představy o řešení problému začaly zásadně rozcházet. To, co se ještě v roce 1968 mohlo mnohým na první pohled jevit jako jednotná fronta boje proti zkostnatělému systému řízení podniků, mělo ve skutečnosti již od poloviny šedesátých let čím dál rozporuplnější povahu: o změnu usilovala stále méně sourodá koalice sil se zcela odlišnými představami o vztahu pracujících, vedení podniků a míře demokracie v organizaci hospodářského života.

Ani technokratická kritika, z jejíž perspektivy byly hlavními problémy nefunkčnost, neefektivnost a nahodilost či byrokratický amatérismus řízení, přitom neodmítala účast pracujících na organizaci práce. Reformističtí ekonomičtí experti, socialističtí manažeři a čelní politici (zejména ti, kteří stáli v čele ekonomických rezortů), lidé kolem předsedy vlády Oldřicha Černíka a předsedy hospodářské rady vlády Lubomíra Štrougala, se ovšem obávali ztráty kontroly nad hospodářstvím (a jednotlivými podniky), k němuž by mohla vést jakákoli forma samosprávy. Účast dělníků měla být symbolická a jejím smyslem se mělo stát dosažení potřebné loajality pracujících, tedy pozitivní motivace pracujících na základě pocitu, že se v rozhodovacím procesu počítá i s jejich hlasem. To ovšem mělo poměrně málo společného s demokratizací hospodářského řízení, jak si ji představovali předáci pracujících, někteří lidé z odborů, studenti, novináři a další intelektuálové.

Socialistický stát v období normalizace financoval mnoho desítek výzkumných ústavů a stovky tímto státem placených expertů měly přístup k zahraniční odborné literatuře.

Zajímavá je v té souvislosti v průběhu roku 1968 se postupně proměňující pozice ústřední postavy ekonomické reformy Oty Šika i stranického intelektuála Zdeňka Mlynáře. Oba během roku 1968 svým způsobem lavírovali mezi oběma zájmovými skupinami, přičemž se postupně přikláněli k myšlence participace, což svědčí o jistém magnetismu tohoto principu v pražskojarní atmosféře. Zejména Šik přitom původně nepředpokládal žádnou formu samosprávy dělníků, kterým z jeho pohledu nutně chyběly potřebné znalosti. Během jara 1968 ovšem nejen vymyslel termín „rady pracujících“, ale zároveň začal počítat s reálným podílem těchto orgánů, přímo volených pracujícími příslušného podniku a s většinovým podílem dělníků, na řízení podniku (jakkoli se stále jednalo o pravomoci omezené na některé otázky). Šik v této době mluvil mimo jiné o nutnosti „překonání dnešního stavu odcizení pracujících od jejich podniků“ a možnosti, jak z pracujících učinit „skutečné nositele socialistické demokracie“. Očekávanému tvrdému střetu mezi oběma modely (a světonázory, z nichž vyrůstaly) zabránila okupace Československa a posléze nastupující normalizace, která radikálně demokratické představy postupně (i v rámci pouhé diskuse) zcela eliminovala.

Ve jménu konsolidace

Nejasnost a mnohdy i rozpornost cílů reformních komunistů vcelku přesvědčivě upozorňují na skutečnost, že další vývoj politického systému a společnosti v Československu v případě, že by nebyl brutálně přerušen okupací země, mohl být velmi rozmanitý a že o něm těžko můžeme vynášet seriózní soudy. Co víme jistě, je fakt, že by probíhal jinými cestami, než kudy se ubíral po srpnové okupaci. Ta zásadním způsobem změnila poměr sil v československé politice. Ve stínu již jen možnosti přímého vměšování přítomných armád do vnitřních záležitostí země ztrácely snahy o další demokratizaci a pluralitu většinovou podporu uvnitř strany a časem se nemohly odvolávat ani na průkaznou podporu ze strany většiny občanů. Konzervativní síly i ti, kdo byli odhodláni daný stav pragmaticky využít ve prospěch vlastní politické kariéry, mohli tváří v tvář každému takovému pokusu vždy zvednout argument dráždění sovětské moci, kterého by se vzhledem k přítomnosti Rudé armády v zemi neměl nikdo ve vlastním zájmu dopouštět. Současně mohli s obdobnými argumenty postupně odkrajovat z někdejších demokratizačních opatření a v zájmu uklidnění situace na klíčové posty prosazovat osoby ochotné k loajální spolupráci v mantinelech představ sovětského vedení. Od jara 1969 pak spolu s obměnou lidí na vedoucích pozicích, vylučování a vyškrtávání z komunistické strany a postupně také s kriminalizací alternativních politických proudů docházelo k závažným systémovým změnám, jež postupně likvidovaly celou řadu výdobytků nejen pražského jara, ale v některých případech i jemu předcházejících let. Strana se vracela od pokusu o pluralitu k osvědčenému centralismu, média se octla pod přísným dohledem (jakkoli již neměl podobu předběžné cenzury, ale realizoval se prostřednictvím kádrové politiky a autocenzury), tvůrčí svazy byly prakticky zlikvidovány a z autonomie kultury, o níž se psalo v Akčním programu KSČ, zůstala jen vzpomínka.

To vše s sebou z pohledu reprezentantů nastupující „konsolidace“ zároveň skutečně přinášelo i postupné uklidnění situace ve smyslu tlumení emocí, jimiž byla společnost nabitá, zamezení spontánním kampaním a především pohřbení rozporů, jež v měsících před okupací Československa vlivem svobodnější diskuse o klíčových problémech a jejich možných řešeních vycházely najevo a jež by se v případě pokračující emancipace různých skupin pochopitelně prohlubovaly. V tomto smyslu mohli „normalizátoři“ sami sebe skutečně považovat za politickou elitu, která (s nutnou podporou Moskvy a její vojenské přítomnosti v zemi, ale nejen díky ní) dokázala překonat krizi a nastolit relativně stabilní, klidné poměry. Daň byla nicméně, z hlediska reformních sil i většiny společnosti, vysoká. Demokratizace a pluralita, možnost necenzurovaného dialogu o klíčových problémech, tedy svoboda slova a přijetí veřejného prostoru jako fóra pro spontánní dialog a vyjednávání, stejně jako postupná emancipace různých partikulárních skupin, to vše bylo v posrpnovém vývoji postupně rozmělněno a nakonec zcela popřeno v zájmu obnovení pořádku uvnitř a poslušnosti vůči politice sovětského mocenského bloku navenek.

Zároveň však nelze v případě konsolidujícího se Československa hovořit o návratu před reformní období a už vůbec ne ke „stalinismu“. Odmítnutí stalinismu spojené s prizmatem jeho oběti bylo ostatně právě tím, co Gustávu Husákovi dodávalo přinejmenším v prvních měsících konsolidace v očích mnohých značnou kredibilitu. Gustáv Husák se velkých politických procesů, jak je sám zažil v padesátých letech mimo jiné v roli odsouzeného k dlouholetému žaláři, obával. Politická perzekuce proto nyní měla být uplatňována selektivně, nikoli jako veřejná demonstrace odstrašujícího násilí, ale v zájmu rychlé a větší pozornost nevzbuzující izolace těch, kdo z pohledu stranických a státních elit narušovali pořádek. I v jiných ohledech bylo zřejmé, že nelze spoléhat na neustálou mobilizaci mas (k nadstandardním pracovním výkonům či k aktivní podpoře státní a stranické politiky). Nikoli aktivita a zostřený třídní boj, ale naopak nabádání ke klidu, nerušené práci a sjednocení byly určující pro utváření politiky v období normalizace.

Víra v důležitost expertního poznání

Tajemství relativní stability normalizačního uspořádání však spočívá ještě v něčem jiném než v sovětské mocenské hrozbě a v uklidňujícím odmítnutí stalinských metod. K postupnému přijetí nových poměrů významnou měrou přispěla i skutečnost, že normalizační uspořádání plynule navázalo na jeden z obou myšlenkových proudů reformního komunismu, totiž na technokratické přesvědčení o potřebě expertního (vědeckého) řízení složitých společenských procesů. Ostatně skutečnost, že hlavní autor jednoho ze stěžejních děl reformních šedesátých let, Civilizace na rozcestí, Radovan Richta nebyl v období normalizace stigmatizován jako symbol myšlenkových omylů období před srpnem 1968, ale naopak povýšil na ředitele Ústavu pro filosofii a sociologii, svědčí právě o zájmu vládnoucích elit o rozvoj některých vrstev expertního poznání z předchozího období. Deriváty Civilizace na rozcestí vydávané v sedmdesátých letech byly pochopitelně oproštěny od akcentů na demokratizaci a kritiku z humanistických pozic, zároveň ale reprodukovaly řadu původních východisek a tezí, zejména pokud jde o důvěru ve vzdělání a expertní poznání a o jeho kapacitu zefektivňovat řízení a kultivovat společnost. Socialistický stát v období normalizace financoval mnoho desítek výzkumných ústavů a stovky tímto státem placených expertů měly přístup k zahraniční odborné literatuře. Ve státě úzkostlivě střežícím svoje hranice to byli právě tito lidé, kteří nezřídka vyjížděli na zahraniční cesty do západních zemí. Stát všem těmto lidem a institucím zajišťoval živobytí zejména proto, že jeho elity, v souladu s teoretiky vědecko-technické revoluce a spolu s reprezentanty technokratické kritiky stalinismu pozdních padesátých a šedesátých let, věřily v důležitost expertního poznání pro moderní vládnutí.

Otázkou, jež zajisté přesahuje možnosti této eseje, je, jak moc dlouhý stín technokratická tradice spojující zdánlivě tak odlišná období našich dějin jako byla šedesátá léta a normalizace vlastně vrhá. Představa apolitického a v jádru nedemokratického manažerského řízení státu a společnosti, jež nebyla cizí Gustávu Husákovi, Lubomíru Štrougalovi, ale svého času ani Zdeňku Mlynářovi či Otovi Šikovi, každopádně nemusí být ničím specificky komunistickým či socialistickým. Je spíše jakousi univerzální odpovědí na tužby po efektivním řízení, podnícené někdy znechucením z byrokratického příkaznictví a jindy zase traumatickými zkušenostmi se zdlouhavostí, zranitelností a nepřehledností demokratických procesů.

Autor je historik, působí v Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Článek vychází z jedné kapitoly knihy Milníky moderních českých dějin. Krize konsenzu a legitimity v letech 1848–1989 (spoluautory jsou historici Jakub Rákosník a Jiří Štaif), která brzy vyjde v nakladatelství Argo.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image