Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zelený kapitalismus: utopie, nebo oxymóron?

Přiznejme si upřímně: pokud neomezíme spotřebu jako takovou, nelze naši snahu zamezit klimatickým změnám brát vážně.

Co se stane, překročí-li růst globální teploty v nejbližších letech v porovnání s předprůmyslovou dobou dva stupně Celsia? A čtyři stupně? Umíte si představit, že si ráno nepřečtete poštu, protože elektrické vedení poškodil hurikán a spadl internet? A že se to děje několikrát do měsíce? Umíte si představit pouštní území v Evropě, o 40 procent méně druhů zvířat, o 35 procent méně potravy a hrozící hladomor? Celých 99 procent vědců, kteří se tomuto tématu věnují, nemá pochyb, že klimatické změny způsobuje lidská činnost. Většina z nich si také myslí, že přišel čas to změnit.

Zelený kapitalismus je oxymóron, nedá se totiž zvýšit růst bez zvýšení využité energie, a tudíž i vytváření emisí.

Ale zde konsenzus končí, a stejně jako v politickém, tak i ve vědeckém prostředí začínají neshody: jak bojovat s klimatickými změnami? Technologičtí optimisté se přou se skeptiky, zda by technologická řešení, která by omezila emise, jako třeba investice do obnovitelných zdrojů, elektrifikace dopravy, zpracování odpadů nebo stavba energeticky nulových budov, v dlouhodobém horizontu nevedla naopak k růstu emisí oxidu uhličitého. Kupříkladu právě elektrifikace dopravy má smysl jen ve chvíli, kdy se zároveň zvyšují investice do obnovitelné energie. V opačném případě totiž nahrazujeme benzín v autech uhlím, a v důsledku toho elektrifikace dopravy emise nesnižuje, ale naopak zvyšuje.

Ekonomové se zase přou, který z postupů, tedy uhelná daň, či obchod s emisemi, je skutečným řešením emisí, a v jaké formě mají být tato opatření zavedena. Dnes se zvláště často mluví o uhelné dani, kterou by měl být zdaněn každý výrobek v té míře, v jaké má jeho výroba či užití dopad na životní prostředí. Vzniká však otázka, jak příjmy z této daně distribuovat: mají plynout na investice do obnovitelné energie, mají se vracet zpět ke spotřebitelům v podobě paušálu, eventuálně jakéhosi kvazi základního příjmu? Anebo by bylo lepší založit mezinárodní fond, který by je redistribuoval mezi jednotlivé státy? Redistribuce daňových příjmů z nejbohatších zemí do těch nejchudších by byla tak jako tak nutná, protože výše nutné daně vyčíslená odborníky značně překračuje možnosti kupní síly v rozvojových zemích. Nabízí se pochopitelně otázka, nakolik by byly bohaté země ochotny posílat svoje daňové příjmy do společného rozpočtu. Obě řešení, tedy daň i obchod s emisemi, každopádně vycházejí z víry, že emisi skleníkových plynů je možné omezit pomocí trhu. Jenže zatím se nám to nepodařilo.

Léčba trhem?

Navržené řešení dostalo v duchu ekonomiky volného trhu neformální název „zelený kapitalismus“. Není to vědecký termín, a není ani uplně jasné, co osoby, které ho užívají, mají přesně na mysli, ale přibližnou představu si udělat můžeme. Zelená by měla být pracovní místa – například ta v sektoru obnovitelných zdrojů. Zelený by měl být růst – tedy takový, který umožňuje oddělit vzrůstající hrubý domácí produkt od vzrůstající spotřeby energie, což jsou jevy, které jsou historicky propojené. Zelená by nakonec měla být i samotná spotřeba – tedy taková, ve které místo běžných potravin kupujeme potraviny ekologicky vypěstované a používáme recyklované výrobky. A zase, všechna tato řešení mají jednu společnou vlastnost: nenarušují fungování trhu a slibují nám, že v zásadě můžeme dělat totéž, co dříve, aniž bychom přitom škodili životnímu prostředí.

Každé z těchto „ekologických“ řešení se ukázalo jako nedokonalé. Souvisí to s poměrně jednoduchými mechanismy: nákup úsporných produktů má z hlediska omezování emisí oxidu uhličitého smysl jen ve chvíli, pokud jich nezačneme kupovat více nebo je používat častěji než ty běžné – v ekonomice se tomu říká „zpětný účinek“. To samé se týká zboží vyrobeného prostřednictvím recyklace. Pokud není pojaté jako náhrada za zboží tradiční, jeho nákupem nedosahujeme ve vztahu k životnímu prostředí žádného pozitivního efektu. Také proces recyklace odpadů je energeticky náročný, na to ale často zapomínáme.

Všechna zmíněná řešení nám nicméně slibují neomezený konzum, který zároveň povede ke snížení emisí. A skutečnost? Vědci spočítali, že používání úsporných žárovek může zvýšit používání energie o tři až šest procent – právě kvůli vzniku „zpětného účinku“. To pochopitelně neznamená, že bychom měli rezignovat na úsporné žárovky, které můžou s omezováním emisí značně pomoci, ale že technologické změny musí doprovázet také změny v chování a v myšlení. Zelený kapitalismus je z tohoto hlediska oxymóron, nedá se totiž zvýšit růst bez zvýšení využité energie, a tudíž i vytváření emisí. V utopickém světě, ve kterém by zpětný účinek neexistoval a produkce elektřiny by byla čistá, si to můžeme představit, ale k produkci obnovitelné energie v masovém měřítku vede ještě dlouhá cesta.

Odklon od růstu

A tady se dostáváme k jádru problému: bez omezení spotřeby se nedá o zpomalení klimatických změn vůbec mluvit vážně. Avšak regulovat spotřebu v domácnostech je mnohem těžší než ji regulovat v průmyslu, kde se nám už podařilo emise značně omezit právě díky úpravě energetické efektivity. Představenstva totiž reagují na finanční pobídky racionálněji než konzumenti. Výzkum behaviorálních ekonomů ukazuje, že při rozhodování v oblasti spotřeby se často chováme neracionálně a náš výběr je mnohdy finančně nevýhodný. Badatelé Allcott a Wozny například dokázali, že při výběru auta máme sklon volit to méně výhodné, které si v budoucnu vyžádá vyšší výdaje, než sice dražší, ale díky nižší spotřebě celkově výhodnější auto. Nebereme totiž v úvahu výdaje paliva v delším časovém horizontu, ale soustřeďujeme se pouze na cenu auta v okamžiku jeho nákupu.

V tomto kontextu se objevuje stále více prací na téma takzvaného postrůstu či nerůstu (de-growth). Tento koncept vyzývá k odmítnutí konzumu jako životního stylu, k odklonu od paradigmatu hospodářského růstu a snížení produkce i spotřeby. Jeho zastánci argumentují, že právě nadměrná spotřeba leží v základu společenské nerovnosti i rostoucích emisí skleníkových plynů. Navíc, pokud bychom dokázali méně spotřebovávat a méně vyhazovat, a tudíž i méně pracovat, měli bychom více času na své přátele, kulturu a družení se, například to sousedské.

Těžko nepřiznat, že je to velmi krásná a lákavá vize. Vyvstává ovšem otázka, zda je dosažitelná. Jak bychom například měli „omezovat spotřebu“? Zavedeme nějaké restrikce, nějaké potravinové lístky na správnou spotřebu, jako tomu bylo v některých zemích za socialismu? Mnohem lépe si lze představit „promo“ snižování špinavé spotřeby než spotřeby celkové, tedy omezení používání takových produktů, které vyžadují hodně energie, ať už pří spotřebě, nebo při produkci.

Řešení, která prosazují zastánci postrůstu, jsou velmi kontroverzní, zvláště pak v postsocialistických zemích, protože příliš připomínají socialistickou propagandu. Dlouhodobý přínos tohoto modelu také ještě nebyl probádaný pomocí makroekonomických modelů. A tak by například radikální redukce pracovní doby mohla jenom urychlit automatizaci práce, a spolu s tím zvýšit nezaměstnanost. Kromě toho, když se toto hnutí soustřeďuje na kritiku růstu, paradoxně jen posiluje pozice tohoto paradigmatu, protože nepřináší žádnou novou vizi společensko-hospodářského pořádku.

Řešení „shora“ nestačí

Skutečnost je velice komplexní a provázaná. Dějiny mnohokrát ukázaly, že společensko-ekonomické modely nelze vyřešit pomocí nějakého jednoduchého pokynu shora. Například místo toho, abychom nabízeli jedno technologické řešení prostřednictvím centralizace investic v energetickém sektoru, se doporučuje vytváření systému dotací rozmanitých technologií. Nevíme totiž, jak bude ekonomika vypadat za několik let a které z možných řešení se ukáže jako nejpřínosnější. Místo omezování pracovních hodin shora bude lepší podporovat rozmanité formy zaměstnání nebo elastický pracovní trh. Místo kritizování spotřebitelů za jejich spotřebu by bylo lepší omezovat marketing a regulovat reklamu, která je ve velké míře za růst spotřeby odpovědná. A konečně: je namístě přestat vyzdvihovat růst jako jedinou cestu a soustředit se na cíl vyrovnaného rozvoje, kdežto vůči samotnému růstu zachovávat „agnostický“ postoj.

V našem regionu zase nesmíme vše omlouvat nízkými příjmy. Často lze totiž slyšet, že teprve až dosáhneme jisté výše příjmu, „dohoníme Západ“ a staneme se čistou zemí, podobně jako tomu bylo v případě jiných bohatých ekonomik. Beze změny myšlení a hodnot to není možné: země středovýchodní Evropy mají dnes blíže k americké „špinavé“ variantě kapitalismu než ke skandinávskému modelu vyrovnaného rozvoje. A každý z nás denně svým chováním ukazuje, který z modelů volí.

Autorka je ekonomka.

Z polského originálu Zielony kapitalizm – utopia czy oksymoron, publikovaného na webu deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image