Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zrození „normalizace“ z ducha pražského jara

Českoslovenští reformátoři v dobré snaze o vybudování demokratického socialismu vytvořili technokratické základy, na nichž mohl vyrůst „normalizační“ režim.

Pražské jaro přeneslo politiku do ulic. Média byla zbavená cenzury a na veřejných shromážděních a debatách se začala rodit politická veřejnost. Jejím vrcholným okamžikem bylo krátké období po 21. srpnu 1968, kdy odpor proti okupaci přerostl do masového a spontánního politického hnutí. Po opadnutí srpnových protestů hájili poslední bašty lidového aktivismu studenti, odboráři a nepočetné skupiny radikálních reformátorů. Při pohledu na dodnes fascinující politické angažmá občanů Československa v roce 1968 bychom neměli zapomínat, že reformní komunismus byl také elitním projektem. Vedle politiků, intelektuálů a umělců nacházel výraznou podporu v prostředí vědy, které se částečně překrývalo s politickou a intelektuální sférou, avšak současně vytvářelo samostatnou myšlenkovou platformu. Členové expertních týmů byli přesvědčeni, že reforma může uspět pouze tehdy, když bude využívat nejnovější vědecké poznání a nejpokročilejší technologie.

Revoluce expertů a rozpory pražského jara

Myšlenka „zvědečtění“ politiky se objevovala ve stranických usneseních od roku 1956, ale až šedesátá léta byla pro reformní experty hvězdnou hodinou. V tom bylo pražské jaro odlišné od „osmašedesátého“ ve Spojených státech amerických, Francii nebo západním Německu. Na Západě se rok 1968 vyznačoval důrazem na odlišné pojetí politiky, rozvojem nové kulturní imaginace, obratem k nemateriálním hodnotám, netradiční spiritualitou a povstáním marginalizovaných společenských vrstev. Byla to zdrcující kritika základních stavebních kamenů poválečné modernity. Stát, byrokracie a experti narazili na odpor „nové levice“ a kontrakultury. Přestože podobné tendence byly přítomné také v Československu, například v prostředí mládeže a radikální levice stojící převážně mimo KSČ, hlavní proud reformního komunismu usiloval především o „zdokonalení“ stávajícího politického a ekonomického systému, nikoli o jeho radikální překonání. Československá reforma chtěla dosáhnout pokročilejší organizace hospodářského a politického života a vyšší ekonomické výkonnosti. Zatímco v západní Evropě a Spojených státech se vrcholně modernistické představy o klíčové roli státu a jeho expertních aparátů při řízení ekonomiky a společnosti ocitly pod palbou kritiky, v Československu patřily k ústředním tématům roku 1968. Pražské jaro bylo proto do značné míry revolucí „shora“. Přechod do vyššího stádia socialismu měl proběhnout pod vedením kompetentních odborníků, kteří spojovali technokratickou střízlivost s politickým vizionářstvím. Budování „nového modelu socialismu“ mělo obnovit revoluční étos komunistického hnutí, tentokrát za použití vědy, techniky, plánování, sociálního inženýrství, legislativy a institucí socialistického státu. Experti se od poloviny padesátých let snažili předložit atraktivní vizi budoucnosti slibující materiální blahobyt, větší politickou participaci a široké možnosti osobního rozvoje každého jednotlivce.

Odpůrci současného technokratického autoritářství budou muset kriticky reflektovat skutečnost, že se technokratická moc může zrodit z původně kritických a emancipačních projektů, v nichž ústřední roli hrají vzdělané elity a nejnovější technologie.

Reformní politické a ekonomické myšlení ovšem nabídlo také soupeřící a někdy dokonce protichůdné představy o budoucnosti. Základním rozporem pražského jara byla nejasná odpověď na otázku, kdo by měl vládnout v novém socialismu. Měl z reformy vzejít politický systém založený na soutěži politických stran, nebo se budoucnost socialismu odvíjela od zachování „vedoucí role“ KSČ? Měla demokratizace vyústit ve vznik suverénní občanské společnosti, nebo měl mít politickou moc nadále v rukou stranický aparát? Ekonomická reforma ukázala rozpor mezi demokratizací a ekonomickou efektivitou, mezi demokracií a trhem. Rozdělení moci v hospodářství mohlo upřednostnit manažery na úkor dělníků v zájmu ziskovosti podniků. Jiné reformní návrhy volaly po dělnické samosprávě, která by umožnila demokratizaci na pracovištích. Posílení role vědecké racionality v socialistickém vládnutí otevíralo otázku, zda má politická moc vycházet „zdola“ (z občanské společnosti nebo z dělnické třídy), ze stranického aparátu, či z expertních kruhů. Budou se občané podílet na politickém rozhodování? Bude se stranický aparát opírat o rozsáhlou expertní základnu? Nebo se sami experti stanou politickými elitami, které budou socialismus řídit podle nejnovějších vědeckých poznatků? Komplikovaný vztah mezi stranickou byrokracií, experty a společností mohl vyústit v rozdílné podoby socialismu. Reformní komunismus nedokázal jasně vysvětlit vztah mezi emancipačním programem demokratického socialismu a technokratickými představami o socialismu jako vládě vědecké racionality a ekonomické efektivity.

Fungující hospodářství, materiální blahobyt, vymizení manuální práce díky zavádění automatizace, vyšší míra osobní svobody a široké možnosti lidské seberealizace byly lákavými přísliby reformy. Jejich uskutečnění by však vyžadovalo vzdělanější a flexibilnější zaměstnance, samostatně se rozhodující manažery a politiky vládnoucí více podle zákona a expertních podkladů než mechanickým plněním stranických usnesení. Reformní myšlení vyzdvihovalo samostatnost, zodpovědnost a nabízelo nový morální řád vycházející z individualističtějšího pojetí člověka. Zde bylo podhoubí pro konflikt nesený společenskými skupinami, kterým by přechod k „novému modelu socialismu“ přinesl řadu obtíží a ztrát. Reforma založená na „zvědečtění“ politiky měla masovou společenskou podporu. Experti však nový socialismus ušili na tělo především sami sobě – vzdělaným elitám disponujícím schopnostmi a znalostmi, které by v novém hospodářském a politickém systému byly podmínkou úspěchu.

Důraz na výkon a odbornost

Podobně jako jiné velké modernizační projekty 19. a 20. století také československý reformní komunismus nabízel technokratické pojetí pokroku. Demokratizace socialismu – neboli umožnění větší účasti společnosti v politickém rozhodování – mohla spíše komplikovat uskutečnění úhledně narýsovaných reformních plánů. Riziko, že vědecká racionalita a technické řešení politických problémů převáží nad konfliktní a těžko kontrolovatelnou veřejnou debatou, bylo stinnou stránkou hlavního proudu reformy. Příkladem napětí mezi demokratizací a technokratickými přístupy byl sám Akční program KSČ, který zdůrazňoval roli vědy a expertů a současně kritizoval „rovnostářství“, jež „zvýhodňuje lajdáky, pecivály a nezodpovědné pracovníky proti obětavým a pracovitým, nekvalifikované proti kvalifikovaným, technicky a odborně zaostávající proti nadaným a iniciativním“. Reformisté vyznávali „zásadu výkonu“, která „vyzdvihuje technickou vyspělost, rentabilitu a produktivitu práce, autoritu a pravomoc odpovědných vedoucích, princip hmotné zainteresovanosti“ a „rostoucí význam kvalifikace všech pracujících“. Podle Akčního programu právě výkonnost a odbornost byly základem reformy.

„Normalizace“ zastavila mnohé reformní aktivity a stranickými čistkami či rušením institucí zasáhla také do expertního prostředí. Současně nepopírala význam expertů a vědeckého poznání. Konsolidační režim vytvořil pragmatickou kontinuitu s technokratickými tendencemi přítomnými v pražském jaru. Volání po disciplíně, řádu a obnovení „vedoucí role“ komunistické strany doprovázel důraz na ekonomickou výkonnost, racionální řízení, vědeckou organizaci a moderní technologie. Namísto regulace hospodářství prostřednictvím trhu mělo nastoupit počítači kontrolované, a proto pružnější centrální plánování. Podniky neměly být tržní subjekty, ale centrálně řízené hospodářské jednotky, které plní plán, vytvářejí zisk a naplňují sociálně politické cíle „rozvinuté socialistické společnosti“. Vyzdvihování vědeckosti a hospodářské výkonnosti bylo dědictvím technokratických tendencí pražského jara, které přežily pád reformy a ovlivnily podobu československé „normalizace“.

Technokratický socialismus jako cesta z krize

Mistrovským tahem „normalizátorů“ bylo vylíčení „osmašedesátého“ jako kolapsu politického a hospodářského řádu. Skutečnost, že začalo docházet ke konfrontaci rozdílných představ o politice a hospodářství, že se začaly střetávat protichůdné zájmy různých společenských skupin, tedy že se začala „dělat politika“, líčili nositelé československé „konsolidace“ jako důkaz rostoucího chaosu, který mohl vyústit v rozpad socialismu a jeho nahrazení odlišným politickým zřízením. Odpovědí na „krizi“ nebyly pouze čistky nebo kriminalizace opozičních aktivistů, ale také technokratická stabilizace prostřednictvím vědy a techniky. Pragmatický pohled na „konsolidaci“ výstižně shrnul v roce 1970 jeden z nepodepsaných úvodníků v časopise Moderní řízení, ústředním československém manažerském periodiku: „Nerozhodnost vůdců se projeví jako nerozhodnost vedených. Vzniká stav, kdy dělníci, inženýři a úředníci již chtějí řádně pracovat; je jim protivná spekulace s prací, mají dost všelijakých vysvětlování, chtějí dělat a vydělat. Jestliže vůdcové podniků tuto chuť nepřevedou do organizované práce, mohou překážet.“ Chaos pražského jara byl způsobený neplodnými politickými debatami a selháním stranického řízení. Návrat k prosperitě a výkonnosti vyžadoval tvrdou práci, centralizaci a důsledné odpolitizování společnosti.

„Normalizace“ měla být zlatou střední cestou mezi „živelným“ a násilným stalinismem, ovládaným takzvaným kultem osobnosti, a experimentujícím reformním komunismem, který koketoval s kapitalistickými přístupy k organizaci ekonomického a politického života. Posun k technokratickému socialismu se zdál být tím nejlepším „poučením z krizového vývoje“. Z éry pražského jara zůstalo přesvědčení o významu vědy a expertních aparátů pro řízení státu a ekonomiky. Politickou demokratizaci nahradila politika odpolitizování, která účinně umrtvila vznikající politickou veřejnost. Politické otázky se staly technickými problémy, které lze vyřešit efektivně a bez zdlouhavých debat. „Normalizace“ se tedy opřela nejen o sovětské tanky, ale také o údajně nezpochybnitelná vědecká fakta a „inženýrské“ metody vládnutí nepodléhající veřejné kontrole. V důrazu na „zvědečtění“ moci navazovala na pražské jaro, odmítnutím demokratizace se s ním radikálně rozcházela. Propojení odpolitizování a autoritářství s programem vědecky řízené společnosti bylo významnou oporou posrpnového režimu. Při vzpomínání na padesát let staré události roku 1968 proto nelze opomíjet skutečnost, že reformní komunismus obsahoval rozpor mezi emancipačním programem demokratického socialismu a technokratickými představami o socialismu jako vládě vědecké racionality a ekonomické efektivity. Toto napětí bylo nejen nevyřešeným dilematem pražského jara, ale také vhodným východiskem pro „obnovení pořádku“ a dosažení podivné politické stability rané „normalizace“, kterou narušily až politické a hospodářské otřesy osmdesátých let.

Naivní technooptimismus

Pokud má smysl vyvozovat z osudu pražského jara závěry platné pro dnešek, měli bychom zaměřit pozornost také na tehdejší naivní technooptimismus a málo skrývané okouzlení mocí technokracie. Tedy na fenomény, které mnozí reformátoři sdíleli s nejedním „normalizátorem“ a které hrají výraznou roli také v současnosti. Vedle nacionálního šovinismu či otevřeného rasismu dnes existují také sofistikovanější podoby autoritářství. Rozmach technokratického populismu, který chce bez úmorných debat „řídit stát jako firmu“ pod vedením charismatického státníka-manažera, je jednou z jeho podob. Druhou představuje občany těžko kontrolovatelná moc technokratů v soukromých i veřejných institucích, kteří nahrazují demokratický kapitalismus jeho odpolitizovanou variantou, v níž se veřejná debata a politický spor stávají překážkou efektivního vládnutí, vyrovnaných rozpočtů, spokojenosti věřitelů a bezchybně fungujících trhů. Uspořádání vztahu mezi autoritou expertů a politickou participací „zdola“, jež by respektovalo jak nezpochybnitelný význam odbornosti a expertního vědění, tak klíčovou roli demokratické politiky, která vyvažuje různé sociální a ekonomické zájmy a je dialogem spolu často nesouhlasících, ale rovných partnerů, může mít klíčový význam pro budoucnost demokracie. Odpůrci současného technokratického autoritářství však budou muset kriticky reflektovat skutečnost, že se technokratická moc může zrodit z původně kritických a emancipačních projektů, v nichž ústřední roli hrají vzdělané elity a nejnovější technologie. Mohou si tak ušetřit hořkou zkušenost významné části československých reformátorů z šedesátých let, kteří v dobře míněné snaze o vybudování demokratického socialismu pomocí vědy a techniky vytvořili technokratické základy, na nichž mohl vyrůst „normalizační“ režim.

Autor je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Článek vychází z připravované knihy o technokratickém socialismu, která vyjde v Nakladatelství Lidové noviny.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image