Téma uprchlíků se u nás neustále vrací do veřejné diskuze jako bumerang. Uprchlíci tady sice nejsou, ale heroická snaha uchránit hranice před imaginárními hordami se navzdory tomu stala povinnou výbavou téměř všech politiků. Ilegální migrace se Česka týká jenom velmi okrajově a problém uprchlictví (což jsou dvě různé věci, i když často zaměňované) vůbec. Nejsme u hranice EU ani Schengenu, nemáme tedy ani moc co chránit. Hřímání o zastavení migrace je laciným populistickým gestem a ví to nejspíš i spousta voličů, kteří už začínali být tématem poněkud vyčerpáni.
Nová vlna uprchlických diskuzí
Diskuze o možném přijetí padesáti sirotků ovšem vlila novou krev do žil jak politikům, tak internetovým diskutérům. V současné debatě o premiérově výroku „nepřijmeme ani jednoho“ se ukazuje české přebornictví ve dvou disciplínách. Jednak v otevřené nenávisti ke všemu nečeskému, která se ovšem vydává takřka za disent a „nepopulární názor“, přestože je to ve skutečnosti názor zcela mainstreamový, a jednak v sofistikovanější verzi téhož, která se snaží pocit odporu k muslimům a uprchlíkům (včetně dětí) zamaskovat rádoby racionální argumentací o tom, proč to nejde, proč to nikdy nikde nešlo a proč nejsme rasisti, když to nechceme. Facebookové závody v demagogii ukazují hlavně častou neschopnost odlišit fakta od názorů a to, že jsme si za tři roky, co se diskuze o migraci vede, nedokázali ani ta základní fakta zjistit. Andrej Babiš tuto demagogii předvádí v aktuálním rozhovoru pro Novinky.cz v plné síle. Zavádějících informací i do očí bijících hloupostí, které k tématu migrace v rozhovoru říká, je tolik, že je těžké vůbec někde začít, ale zkusme to.
Neschopnost pochopit, jak se vlastně legálně definuje uprchlík a že je to člověk, který z podstaty věci překračuje hranice nelegálně (tedy prchá přes ně), protože jinou možnost nemá, je dlouhodobým úkazem v české diskuzi o migraci.
Za prvé, Babiš v rozhovoru tvrdí, že to byl hlavně on s maďarským premiérem Orbánem, kdo má zásluhu na zrušení systému kvót, který je podle něj nesmyslný. Jenže v době, kdy se systém tvořil a byla šance ovlivnit, jak bude vypadat, na to neměl Babiš vůbec žádný vliv. Tehdy ostatně občas říkal, že uprchlíci jsou dobří pro ekonomiku a možná by tu nějaké zaměstnal. Systém kvót samozřejmě není nesmyslný – naopak byl docela logickým řešením v situaci, kdy kvůli Dublinskému nařízení 90 procent všech příchozích zůstávalo ve dvou zemích EU (Řecko a Itálie). Snaha je proporčně rozdělit mezi ostatní členské státy je zcela v souladu se základními principy fungování Unie. Systém navíc pro ty, kteří se k němu připojili, docela dobře fungoval – některé země (Portugalsko, Finsko) neměly žádný problém kvóty naplnit a do dneška nejsou žádné zprávy o tom, že by jim přijetí lidí v rámci systému působilo nějaké problémy. Jediným důvodem, proč systém nefungoval, je to, že ho některé země prostě bojkotovaly.
Za druhé, Babiš se Orbána zastává s argumentem, že „všude jsou demokratické volby, vše probíhá podle zákonů“. Jak moc demokratické jsou ale volby v zemi, kde si jejich vítěz dokázal podmanit víceméně všechna hlavní média? Orbánovi se to povedlo, Babiš na tom pracuje. Ohánět se větou „vše probíhá podle zákonů“ je demagogie nejhrubšího kalibru. Maďarsko dlouhou dobu zákony nedodržovalo, a to ani své vlastní, ani ty evropské, a místo toho, aby je dodržovat začalo, pak Orbán prosadil zákony jiné. Poslední změna v migrační legislativě mu například umožňuje odmítat vyhodnocování žádostí o azyl u lidí, kteří do Maďarska přijdou ze Srbska. V Maďarsku už je to v tuto chvíli „podle zákona“, ale ten přišel až ex post a rozhodně je to porušení všech myslitelných mezinárodních dohod a samotných principů azylového práva. Fakt, že autokrat může ohýbat legislativu, jak se mu hodí, je vším jenom ne známkou fungující demokracie, jak se nám snaží Babiš namluvit.
Schopní Češi, neschopní Němci
V rozhovoru se Babiš nepřekvapivě otírá i o Angelu Merkelovou: „Když jsem byl v Berlíně u kancléřky Merkelové, tak se mě ptala, jestli bychom přeci jen nevzali pár ilegálních migrantů. Odpověděl jsem, že nemůžeme vzít ani jednoho. To je symbolický postoj k neschopnosti EU problém řešit.“ Těžko říct, na co přesně se Merkelová Babiše ptala, ale docela určitě to nebyli „nelegální migranti“. Neschopnost pochopit, jak se vlastně legálně definuje uprchlík a že je to člověk, který z podstaty věci překračuje hranice nelegálně (tedy prchá přes ně), protože jinou možnost nemá, je dlouhodobým úkazem v české diskuzi o migraci, po kterém často následuje prohlášení o „ekonomických migrantech“ (nejsou to žádní uprchlíci, ale vyžírky, dál už to znáte).
Kategorie „ekonomického migranta“ ovšem právně vlastně ani neexistuje a o tom, kdo je nebo není uprchlík, se rozhoduje právě v azylovém řízení. Usuzovat o nároku na azyl například podle země původu, což je častá logika (ti sem jdou z Afriky, to jsou ekonomičtí migranti), je proto nesmysl. Merkelová se Babiše docela určitě ptala na možnost přijetí prověřených lidí, jejichž totožnost je známá a kteří jsou zaregistrovaní u mezinárodních organizací typu IOM nebo UNHCR. To by se ovšem hůře vysvětlovalo, takže šup, jsou z nich „nelegální migranti“, sice víceméně nesmyslný a nicneříkající pojem, ovšem ve veřejné diskuzi symbol veškerého zla.
V Německu ještě zůstaneme: „Faktem ale je, že se migrace Německu prostě nepovedla,“ pokračuje Babiš. Tento názor je pozoruhodně rozšířený mezi Čechy, méně už mezi samotnými Němci, kteří si – překvapivě – Merkelovou znovu zvolili. Tvrdit, že je všechno růžové a že v Německu se nevede diskuze o integraci a že přijímání uprchlíků je tam jednohlasně adorováno, je samozřejmě nesmysl. Problémy jsou a budu – a Německo se z nich učí. Mezitím mu ovšem rekordně roste ekonomika a klesá nezaměstnanost i kriminalita. Česká představa Německa jako země v rozkladu pod náporem migrantů je směšná a Babišovo tvrzení nemá oporu v realitě.
Babišův recept: pevnost Evropa
Následuje Babišovo srhnutí situace v Itálii i úderný návrh, jak ji řešit: „I proto je důležité, aby Evropa vyslala jasný signál, že je zavřeno a že žádné další migranty a lodě nepřijímá a že ty, co vyplují, se musejí vrátit. Víte, jak dnes Evropa bojuje proti pašerákům? Zachrání loď, přiveze migranty do Evropy, ti ukáží na pašeráka, ten jde do vězení a oni zůstanou v Evropě.“
Za prvé, Evropa nikdy nevyslala žádný signál, že je „otevřená“. Evropa v jednu dobu nestíhala nápor lidí, a po období několika měsíců v roce 2015 tak mohli volně přecházet přes hranice. To se ale týkalo balkánské trasy, nikoliv té středomořské. Hranice jsou ale dávno uzavřené, na mnoha místech stojí ploty. Cestou do Itálie tisíce lidí umírají. Pokud cestu přežijí, čeká je dlouhý, bolestný a často neúspěšný proces získání legálního pobytu, při kterém jim nikdo peníze do dlaní nesype. I kdyby všechno fungovalo tak, jak si to evropské úřady představují, pořád by to mělo velmi daleko k „otevřené cestě“. Druhé polovině citované věty se můžeme už leda zasmát – ne, pašeráci se nezatýkají podle toho, že na ně migrant ukáže prstem, a Babišova důvěra v práci italské policie i evropských tajných služeb je zjevně tak nízká, až je to urážlivé. Boj s pašeráky je dlouhodobý a nesmírně komplikovaný problém, a to hlavně proto, že pašerácký byznys kvete právě tam, kde legální cesty otevřené nejsou, a jedinou ověřenou cestou, jak mu zamezit, je umožnit lidem legální příchod.
Babiš dále v rozhovoru mluví o svých řešeních, jak bojovat proti migraci: „Musíme dát víc peněz Řecku, Itálii, Maltě a Španělsku na ochranu hranic, dořešit schengenský prostor i situaci v Libyi, se severoafrickými zeměmi musíme uzavřít dohody, jako máme s Tureckem, a připravit Marshallův plán pro Afriku a Sýrii.“ Pomiňme základní nesmysl v tomto výroku, a to představu, že migraci, která provází lidstvo od pradávna a je naprosto přirozeným jevem, lze nějak „zastavit“. Řecku a Itálii můžeme nasypat peněz, kolik chceme, ale co uděláme s těmi desítkami tisíc lidí, kteří už v těchto zemích jsou (a mezi kterými je i oněch 50 sirotků), to už premiér neříká. O dohodách se severoafrickými zeměmi jednají mnohem schopnější diplomaté než Babiš (například právě Merkelová) více či méně neúspěšně už léta. „Marshallův plán“ pro Sýrii a Afriku, ať už si pod tím představíme cokoliv, rozhodně nemůže vyřešit nic v tak krátkodobém horizontu, aby najednou lidé přestali z těchto míst odcházet. Babišovo „řešení“ je zkrátka jen populistickým výkřikem a nejspíš i on sám dobře ví, že to ve skutečnosti žádné řešení není.
Pomáhejme jim, ale jen řečmi
A nakonec se ještě můžeme pozastavit nad Babišovým tvrzením o tom, že Česká republika je solidární a posílá peníze do míst konfliktů – při pohledu na tvrdá čísla je totiž evidentní, že Česká republika dlouhodobě nedostává svým závazkům v oblasti mezinárodní humanitární a rozvojové pomoci a neposílá ani tolik, kolik se zavázala. A například do aktuálně zasažené Bosny, ve které se hromadí zoufalí lidé, kteří jsou díky „legálním a demokratickým“ postupům Maďarska v absolutním vakuu, poslala Česká republika co? Ne, humanitární pomoc to nebyla. Posíláme peníze na ochranu hranic a úžasně potřebné věci jako termovize a drony. To ovšem jedné z nejchudších zemí Evropy se starostí o tisíce lidí, kteří nemají co jíst, kde spát a kde se schovat před přicházející zimou, nepomůže. Jenže naše priority jsou zkrátka jiné.
Nemá asi smysl se pozastavovat nad tím, kolik toho premiér sám ví nebo neví nebo proč si aspoň nezaplatí schopné lidi, kteří by mu dodali základní informace. O ty totiž v téhle diskuzi evidentně vůbec nejde. Je ale dobré to připomínat – jinak bychom totiž mohli propadnout dojmu, že rádoby slušné argumentace o tom, co není pravda, ale mohla by být, jsou něčím více než morálním dnem a naprostou lhostejností vůči lidským osudům.
Autorka je sociální antropoložka a publicistka.