Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Babišovi sirotci: solidarita v zemi kojeneckých ústavů

Andrej Babiš vysvětluje nepřijetí padesáti syrských sirotků tím, že těch „svých“ máme dost. Ani pro ně ale není schopen nic udělat.

„Proč bychom je přijímali? Máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života. Něco o tom vím, protože moje nadace na to dávala peníze,“ reagoval předseda vlády Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo na otázku, jestli Česká republika přijme padesát osiřelých dětí ze Syrie. Babiš má samozřejmě s českými sirotky pravdu. Je jich u nás dost. S přijímáním padesáti (!) dalších dětí ale česká situace nijak nesouvisí, stejně jako nesouvisí sbírání plastových víček se skutečnou sociální pomocí. Voličům, kteří proti uprchlíkům (a tudíž i proti dětem, které „po nich“ zůstaly) brojí, se silácké řeči českého premiéra musí poslouchat dobře. Babiš je hrdina, s Orbánem vyhráli boj o kvóty a teď se ještě nenechá citově vydírat hrstkou nezletilců, kteří beztak jen čekají, až povyrostou, aby nám tu zavedli právo šaría. A navíc se jeho nadace stará o české děti – a co je víc. Jenže to má háček.

Přes deset tisíc opuštěných českých dětí

Ještě před rokem odhaloval Babiš památník Wintonových dětí v Praze a fotil se s lidmi, které Milošem Zemanem (dokonce!) oceněný hrdina zachránil z předválečného Československa. Jenže souvislosti mezi tehdejší dobou a tou dnešní, byť na symbolické rovině, se vysvětlují obtížně. Stejně jako to, co znamená roky se táhnoucí válka v zemi, která je tak daleko jako Sýrie. V době, která je utvářená mediálními zkratkami a protiimigrantskou propagandou a ve které se většina politiků nechová jinak než Babiš, se o solidaritě, vzájemnosti a nutnosti pomáhat lidem v ohrožení, mluví opravdu těžko. Je ale paradoxní, že Babiš nechává dlouhodobě na holičkách i české děti.

Hlavní česká politická strategie by se dala shrnout do jednoho slova: zbabělost. V případě českého premiéra je to ale zbabělost rovnou dvojnásobná: nejen že plive na děti, které za svou tíživou situaci nemohou a kterým samozřejmě máme pomoci, navíc se u toho ještě ohání ohroženými dětmi z Česka, na které přitom kašle úplně stejně.

Česká republika je jednou z mála evropských zemí, ve kterých pořád ještě funguje instituce zvaná „kojenecké ústavy“. Státem dotované zařízení, kam se umisťují děti, jejichž rodiče se o ně nechtějí, nedokáží nebo nemohou postarat, patří k reliktům minulého století, kdy se věřilo, že institucionalizovaná péče může plně nahradit teplo domova a rodičovskou lásku. Existenci „kojeňáků“ přitom dlouhodobě kritizují odborníci, veřejná ochránkyně práv i řada organizací, zaměřených na péči a výchovu dětí. Poukazují na to, že podobné ústavy okolní země už dávno zrušily a že děti, které jsou v nich umístěné, trpí sociální deprivací. Avšak ani minulá vláda, ve které zasedalo ANO, ani ta současná, v níž je Babiš premiérem, se netváří, že by ji osudy těchto dětí zajímaly. Přitom se jedná o více než deset tisíc dětí a jejich počet bude s odkládáním adekvátního zákona narůstat. Uvědomuje si český premiér, jaký život tyto děti čeká a co politická podpora kojeneckých ústavů reálně znamená?

Hlavní program: zbabělost

Absence blízké, pečující osoby a bezpečí rodinného zázemí, nemožnost emocionálního a intelektuálního rozvoje, nepřítomnost lásky: tak by se kojenecká zařízení dala stručně charakterizovat. Podle organizace Dobrý start se navíc lidé vyrůstající v ústavní péči potýkají po celý svůj život s řadou problémů. Daleko častěji končí ve vězení, nemají zaměstnání, jsou závislí na sociálních dávkách, ohrožuje je bezdomovectví a jejich potomci častěji končí v ústavech. Něco takového nemohou Babišovy peníze napravit, i kdyby jich bylo sebevíc. Změnu by přineslo jen politické rozhodnutí kojenecké ústavy zrušit a podpořit jiné formy péče – třeba pěstounskou, anebo adoptivní.

Debata, která se kolem syrských dětí strhla, je traumatizující. Ještě horší ale je, že vůči ní neexistuje žádná jasná alternativa. Základy dnešního marasmu se budovaly po léta a svůj díl odpovědnosti na tom nesou předchozí vlády i letité ignorování problémů, které Česko trápily.

Babiš tak dnes pouze navazuje na předchozí léta a dál aktivně vytváří a prohlubuje prostředí úpadku a otupění. Hlavní česká politická strategie by se dala shrnout do jednoho slova: zbabělost. V případě českého premiéra je to ale zbabělost rovnou dvojnásobná: nejen že plive na děti, které za svou tíživou situaci nemohou a kterým samozřejmě máme pomoci, navíc se u toho ještě ohání ohroženými dětmi z Česka, na které přitom kašle úplně stejně.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image