Podle kanadské intelektuálky Naomi Klein by globální oteplování mohlo být šancí pro vznik planetární klimatické solidarity mezi lidmi a následně vést k vybudování spravedlivější a k přírodě šetrnější společnosti. Jiní levicoví autoři poukazují na to, že globální změna klimatu může kapitalismus naopak akcelerovat, jako příklad se uvádí rozvíjející se byznys s čistým vzduchem v Číně. Češi se ale ukázali opět jako nejchytřejší a rozhodli se problém projevující se extrémním suchem rovnou vyřešit. Ani to nebude bolet. Řešení, jež nám leželo celou dobu přímo před nosem, spočívá v obnově remízků.
O oku lahodící remízky v krajině naši malebnou zemi nepřipravil nikdo jiný než komunisti, kteří je v padesátých letech rozorali. Za 29 let polistopadové demokracie se sice podařilo vrátit věci do normálu aspoň v oblasti ekonomiky a přesunout majetek do rukou úzké skupiny lidí, ale na remízky a jejich obnovu se tak nějak zapomnělo. Jen ať lidi z vlaků vidí, co byla diktatura proletariátu zač. Krajina bez remízků měla být věčným mementem násilné kolektivizace. Ale do toho přišlo to zpropadené globální oteplování – a co teď?
Přehrady vyztuží českou krajinu tam, kde remízky a tůně nestačí, a česká krajina odolá. Nic se nebude měnit, jen je potřeba „vyhrnout si rukávy“ a něco pořádného taky jednou postavit.
Několik chytrých českých hlav pohotově přispěchalo s řešením. Do krajiny vrátí remízky a tůně. Ty zadrží víc vody a ještě v nich najde útočiště hmyz. A bude to, vy chytráci! Takhle jednoduchý to celou dobu bylo! Nemusíme měnit vůbec nic. Pole s řepkou, těžba uhlí, auta na benzín, kamionová doprava po Evropě, klimatizace obřích nákupních center – ničeho z toho se nebudeme muset vzdát. Případné zbylé potíže po zavedení remízků vyřeší dotační titul Dešťovka. Remízky a tůně jsou technologická bomba, která nás posune minimálně o dvě století. Kdyby někdo nevěděl, co to je: „Remízky jsou v podstatě meze u polí, které jsou porostlé různými malými stromky, keři a jinou vegetací.“
Přestat diskutovat a začít stavět
Zatímco ve světě vládne pesimismus, Češi vzali globální změny klimatu takříkajíc z opačného konce a hledí na celou věc zvesela. Uhelná elektrárna Chvaletice se v létě na Facebooku pochlubila, že vyrábí tolik elektřiny jako nikdy dřív. Ještě nikdy ve Chvaleticích nespálili tolik hnědého uhlí jako toto léto. Příležitost pořádně ohulit turbíny získali jen díky vedrům, které spousta dobrých lidiček pochopila jako jedinečnou příležitost koupit si „klimošku“ a adaptovat se tak na měnící se počasí. A protože spalování uhlí oteplování planety přímo způsobuje, nemusí mít ve Chvaleticích strach, že by se klimatizace zase vypnuly.
Hlas rozumu zazněl i přímo z Agrární komory, která je ve věci sucha tou nejkompetentnější organizací. Viceprezident ing. Josef Kubiš si neváhal koupit celou stránku v deníku Právo, kde vyzval společnost ke klimatickému klidu a k dalšímu aktivnímu boji se suchem. Nebude to nijak náročné, jeho receptura je až ďábelsky jednoduchá: „Abychom vyřešili problémy s vodou, je potřeba přestat diskutovat a začít stavět rybníky a přehrady.“ Ano, přesně tak. Přehrady vyztuží českou krajinu tam, kde remízky a tůně nestačí, a česká krajina odolá. Nic se nebude měnit, jen je potřeba „vyhrnout si rukávy“ (fakt to tam píše) a něco pořádného taky jednou postavit.
Ještě začátkem léta to aspoň v médiích vypadalo, že se s počasím děje něco bezprecedentního a že by možná bylo na čase zamyslet se, jestli náš způsob produkce a spotřeby nenarazil na svůj strop a nebylo by na místě ho začít měnit. Koncem léta jsme se zklidnili. Už víme, že řepka může růst v klidu dál, můžeme pálit dál uhlí, jezdit v autech, jíst hovězí. Stačí postavit pár přehrad, zadotovat dešťovku a o zbytek se postarají remízky. Je to v suchu.
Autor je redaktor Alarmu.