Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Děti městské klaustrofobie

Grime se zrodil ve stínu prosklených londýnských mrakodrapů jako naštvaný hlas těch, kteří ve společnosti obvykle žádný hlas nemají.

Když londýnský rapper Skepta obdržel v září 2017 prestižní cenu Mercury, udělovanou nejlepší britské desce roku, mezi prvními gratulanty v zákulisí byl i ministr kultury z vládní Konzervativní strany Matt Hancock. Novinářům z Daily Mirror vzápětí tvrdil, že on a jeho poradci poslouchají grime v autě a že se mu na Skeptovi líbí to, že reprezentuje ducha „kultury, která si nelibuje v bídě, ale je přesvědčená o tom, že ať už přicházíš odkudkoliv, můžeš se prosadit. Grime reprezentuje moderní Británii – jejího podnikatelského ducha, filosofii ,jdi a dokaž to‘,“ rozplýval se ministr do mikrofonu. Těžko říct, co by na jeho slova řekl sám Skepta, veterán hudební scény, která se zrodila ve vyloučených lokalitách, jejichž stav politici nedokázali řešit. Možná by mu stačilo ocitovat jeden verš z hitu Shutdown: „Neposloucháme politiky, protože jim všem jde o to samý.“

Grime – bez debat nejzajímavější britský hudební export 21. století – lze jen těžko vysvětlit bez společenského a politického kontextu lokality východního Londýna posledních dvou dekád. Skvělá kronika vzestupů a pádů grimeové scény, kniha Inner City Pressure: The Story of Grime (Tíseň v chudých čtvrtích velkoměsta: Příběh grimeu, 2018) britského publicisty Dana Hancoxe je tak nutně zapuštěná do neveselých dějin městské regenerace a gentrifikace, které od konce osmdesátých let proměnily tvář britské metropole. Pro mnohé k horšímu.

Mrakodrapy finančního centra Canary Wharf se nad východním Londýnem tyčí, jako by to byly kulisy k nějakému sci-fi filmu. Zatímco za skleněnými okny kanceláří proudí milionové investice, v jeho bezprostředním okolí leží čtvrti jako Bow, Hackney nebo Lewisham, které patří k nejchudším lokalitám v celé Británii. Domy jako ten s pyramidovou střechou na Canada Square začaly v prostorách bývalých doků růst ještě v osmdesátých letech a dnes jsou považovány za pomníky divokého thatcherovského kapitalismu bez přívlastků. Paradoxem je, že na začátku devadesátých let jejich majitel sice zkrachoval, kancelářské domy se ale dostavěly. A okolo vyrostly vysoké zdi, které je oddělují od zbytku města.

Freestyleová bitva na střeše paneláku

„Canary Wharf na mě vždycky působil, že si ze mě dělá prdel a dává mi najevo, že já do něj nepatřím. Teď se sem stěhují lidi z City, lidi, kteří nežijí stejný životy jako my,“ cituje kniha Inner City Pressure Dizzeeho Rascala. Asi nejslavnější britský rapper posledních let, který vyrostl jen několik mil od prosklených mrakodrapů, jejichž prostřednictvím se do města zakousl všemocný kapitál. Grime se zrodil v jejich stínu jako naštvaný hlas těch, kteří ve společnosti obvykle žádný hlas nemají.

„Kapuce je skvělý symbol grimeové generace a její démonizace, ale také funkční odpověď na nástup společnosti dohledu a městské prostory prošpikované sekuriťáckými kamerami.“

Příběh Inner City Pressure začíná na přelomu tisíciletí pohledem na východolondýnské mrakodrapy. Hancox si ale nevšímá jen těch ze skla. O pár kilometrů dál na střeše jednoho obecního paneláku se pod kuratelou pirátského rádia DejaVu FM rozjíždí freestyleová bitva náctiletých kluků, kteří do mrazivých beatů instrumentálek sypou svoje rýmy. Díky záběrům amatérského kameramana, které vyšly na DVD Conflict, jim je vidět i do tváře – je tady „kmotr grimeu“ Wiley, pozdější popová megastar Tinchy Strider, ještě velmi mladý Dizzee Rascal i už zmíněný Skepta. Za chvíli se mezi rappery strhne potyčka (odtud název DVD), div že se některý z nich nezřítí dolů z paneláku. Z vervy, se kterou rapují, je cítit hlad po úspěchu a touha být slyšet. Komunita kolem pirátských vysílaček, kterých bylo na počátku tisíciletí jen v Londýně přes 180, stála tehdy na prahu průlomu, který skutečně přijde o pár let později – v roce 2003 Dizzee Rascal vydá své debutové album Boy in da Corner a odnese si za něj cenu Mercury. Jeho kolegové následně podepisují lukrativní smlouvy a vydávají desky – žánr navazující na adrenalinový rauš jungleových instrumentálek i agresivní beaty UK garage se najednou octne v centru pozornosti.

Z raných grimeových skladeb je cítit mrazivý chlad (Wileyho instrumentálky nesou názvy jako Ice Rink nebo Eskimo), který zpřítomňuje úzkosti zapomenuté generace potomků přistěhovalců, kteří se ocitli v soukolí nesmlouvavého kapitálu rozpínajícího se na všech frontách. „Začátek nultých let byl vrcholem slepého optimismu, který nás zavedl do naší současné bídy: bezohledný, kovbojský kapitalismus z Canary Wharf a pečlivě vynucovaná moderní vize značky New Labour udržující společenský konzervativismus,“ popisuje Hancox dobu, v níž se zrodil grime. Labour Party už byla několik let u moci, ale naděje s nástupem levice rychle vyprchala – Blair aplikoval podobné recepty jako konzervativní vlády před ním: privatizaci veřejného prostoru, úlevy korporacím a nesmlouvavost vůči nižším společenským třídám. Labouristická politika „městské regenerace“ velela bourat v chudinských čtvrtích a stavět zde domy pro střední třídu, v důsledku ale jen rozbila komunity a vyhnala z centra města pryč ty, kteří si tu už nemohli bydlení dovolit. Do toho přišla ještě atmosféra strachu po 11. září, která v prvních letech nového tisíciletí zrodila společnost dohledu – za nadšeného souhlasu veřejnosti Londýn pokryly všudypřítomné šmírovací kamery CCTV, kterých je aktuálně ve městě 250 tisíc. Jen Peking jich má víc.

Hancox si všímá, jak se v prvních letech nového tisíciletí proměnily ulice čtvrtí jako Hackney nebo Lewisham. Zákon o takzvaném antispolečenském chování z roku 1998 dal metropolitní policii do rukou nové nástroje na udržování veřejného pořádku – třeba možnost rozehnat skupiny mladistvých shromažďujících se na ulicích. Vlivem masivní privatizace se veřejný prostor smrsknul a v místech vlastněných korporacemi vládnou sekuriťáci. V druhé polovině nultých let se po sériích násilných činů v přistěhovalecké komunitě hysterie ještě zvyšuje a podezřelý je najednou každý, kdo nosí mikinu s kapucí. „Kapuce je skvělý symbol grimeové generace a její démonizace: společnost je vinila za ozbrojené násilí i zkaženost britské mládeže (…) Kapuce ale také byla funkční odpovědí na nástup společnosti dohledu a městské prostory prošpikované sekuriťáckými kamerami,“ píše Hancox. Ne náhodou je slovo „klaustrofobický“ v psaní o grimeu asi nejčastěji používaným adjektivem.

Vybudovat scénu? Deset, patnáct let

Z podobných ingrediencí vznikl na konci sedmdesátých let v sídlištích Bronxu a Harlemu hip hop. Ani jeho cesta na vrchol ale nebyla okamžitá, počáteční nadšení vystřídala skepse a žánr byl považován za pouhý módní výstřelek. S grimem to bylo podobné – v roce 2003 o něm psala všechna média, o čtyři roky později DJ Logan Sama smutně prohlásil, že „grime je mrtvý“. Žádná z desek grimeových pionýrů, ať už to byl Wiley, jeho parta Roll Deep Crew nebo Kano, výrazněji neuspěla. A nepomohla ani uhlazenější verze žánru přijatelnější pro rádia. Grimeoví pionýři se nakonec na první místa žebříčků dostali, ale místo špinavého zvuku ulice to dokázali s electro-popovými crossovery jako Wileyho Wearing My Rolex z roku 2007 nebo Dizzeeho Bonkers o rok později. S revolučním zvukem ze začátku tisíciletí neměly nic společného. Na pár let se grime zaprodá průmyslu a všechny hvězdy pirátských vysílaček se do jedné ztrapní rozjuchanými letními hity. Když Dan Hancox dělá v roce 2007 rozhovor se Skeptou a ptá se ho na bídný stav scény, rapper ho uklidňuje: „Vybudovat scénu, to není přes noc, trvá to deset, patnáct let.“

Přelom dekády skutečně nevypadal moc optimisticky – londýnským úřadům se podaří vyštípat grime z klubů zavedením „formuláře 696“, v němž musí provozovatelé klubů ohodnocovat potenciální nebezpečí koncertů, na což doplatí démonizovaná scéna. Peníze už nejsou ani v prodeji vinylů a dalších fyzických nosičů, protože tenhle segment trhu s rozšířením internetu skončil, pirátské vysílačky po nekonečných válkách s úřady definitivně zadusí digitalizace. Všechny důležité pilíře subkulturní infrastruktury jsou narušeny. Do toho se na východní Londýn řítí olympijská apokalypsa – hry roku 2012 jsou záminkou pro demolice chudinských čtvrtí. V nově gentrifikovaném Stratfordu vyroste olympijský stadion skoro přesně na místě, kde předtím stál panelák, na němž se odehrávala freestyleová bitva z DVD Conflict. Dizzee Rascal se vrací na místo činu, jen tentokrát nese olympijskou pochodeň a kření se do televizní kamery. Tehdy ale už nežil v Londýně, ale v americkém Miami.

Tohle nejsem já

Olympijské hry zasadily Východnímu Londýnu další smrtící ránu, nová sportovní střediska nemůžou zamaskovat, že kolem dál roste chudoba a vznikají sociálně vyloučené zóny. Olympijská vesnička se nikdy nezmění v slibované sociální bydlení, místo toho se pozemky prodávají za vysokou cenu. Grime ale neumírá, Skepta měl v roce 2007 pravdu – když o deset let později přijímá Mercury Prize, je to tak trochu i výsledek mravenčí práce jeho labelu Boy Better Know, který stojí na přísné nezávislosti a odhodlání nezaprodat se. „Nosil jsem Gucci, ale všechno jsem to hodil do popelnice, protože to nejsem já,“ rapuje Skepta v ikonickém hitu That‘s Not Me, který v roce 2014 odstartoval renesanci žánru. Pár let na to si ho pozve Drake na své album a Kanye West se nechá doprovázet grimeovou armádou na Brit Awards.

V druhé polovině naší dekády je grime vidět víc než kdykoliv jindy. Natáčejí se skvělé desky, přicházejí další objevy (Novelist, Ocean Wisdom), rappeři se účastní kampaně na podporu Jeremyho Corbyna a když v roce 2017 zemře 72 lidí při požáru věžáku Grenfell Towers v západním Londýně, mezi prvními, kdo v médiích kritizují vládu za vznik podobných vyloučených míst, je rapper Stormzy. Grime se definitivně etabloval na britské hudební scéně a nepotřebuje k tomu kompromisy ani pomoc velkých nahrávacích společností. Kniha Inner City Pressure končí optimisticky – je to ale skutečně happy end? Grime vždy dělali „mladí lidé (…) zaseknutí v pozici, z níž zdánlivě nedokážou uprchnout. (…) Lidé v obležení, ale ne tanků nebo raket, ale chudoby a mladistvého násilí, nerovnosti, institucionalizovaného a společenského rasismu,“ píše Hancox v závěru své knihy a připomíná, že i když hrstka rapperů dokázala svojí hudbou zbourat společenské zdi, tísnivé podmínky, z nichž se grime zrodil, nikam nezmizely.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image