Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hamáček loví krokodýly holýma rukama

Ve sporu ohledně ministra zahraničí jde o další oslabování strmě padající ČSSD a ostudu, kterou exportujeme do půlky světa. 

Andrej Babiš minulý týden na poradě před desítkami českých velvyslanců přednesl nudný státnický projev. V něm ale kromě povinného děkování zmínil dvě věci, které stojí za pozornost. Evropská unie by podle něj měla narýsovat svoje hranice a začít přerozdělovat členským státům peníze na obranu a zvládání migrace. Spolu s tím vyjádřil Babiš pochybnost, jestli do „obranného perimetru“ EU mají patřit státy západního Balkánu. V obou případech se odchýlil od dosavadní zaorálkovsko-sobotkovské politiky. Ta totiž předpokládala posilování centrálních unijních obranných mechanismů, třeba v podobě jakési evropské armády. A vstřícní byli Češi i ke státům jako Srbsko nebo Černá Hora. Ve stejných kolejích se pak dlouhodobě držel i současný předseda sociální demokracie Jan Hamáček. Ten ovšem svého vládního šéfa nejspíš úplně přeslechl. Velvyslancům totiž na stejné poradě naopak řekl, že je rád za navyšování prostředků v centrálních unijních fondech pro zvládání migrace a nelíbí se mu pomalá integrace západobalkánských států.

Kterýho, paní Müllerová? Já znám dva…

Na změny kurzu jsou v Černínském paláci za poslední dvě desítky let zvyklí. Nad současnou situací ale musí kroutit hlavou i ti nejprotřelejší z nich. Premiér zavelel, abychom přestali posilovat evropské instituce a rozšiřování evropských hranic. Jenže ministr vnitra, který dnes ministerstvo zahraničních věcí řídí, si myslí pravý opak.

Kdyby Hamáček bouchl do stolu a odešel, diplomati by měli čistší hlavu. Poche by se nemusel ztrapňovat a pro veřejnost by bylo pochopitelnější, kdo tady vlastně vládne.

Pod Loretou se navíc stále pohybuje jakýsi Miroslav Poche, oficiální nominant ČSSD na post šéfa diplomacie, který si pro sebe vymyslel pozici politického tajemníka na dohodu o pracovní činnosti. Toho ale odmítá ministrem jmenovat prezident Zeman, jemuž ústava svěřuje nemalou část pravomocí v zahraniční politice. Bez jeho souhlasu se neobejde žádné jmenování velvyslanců, což je v české diplomacii chápáno jako alfa a omega profesního růstu. Co má chudák diplomat dělat, když chce zůstat v oficiální státní linii? A která to vlastně je – ta oficiální, ministerská, nebo ta prezidentova, která má na své straně personální esa v rukávu?

Asi proto se Babiš rozhodl jasně přitvrdit a natvrdo připustil, že Poche v jeho vládě zkrátka nebude. Aby bylo jasné, čí tu slovo platí. Většina lidí už dávno zapomněla, jak to vlastně s Pocheho podivnou nominací-nenominací bylo. Andrej Babiš ví, jak pracuje čas. Čím déle je Černínský palác bez hlavy, tím méně lidem ministr zahraničních věcí chybí a tím víc se Pocheho snažení jeví jen jako sobecké bažení po funkci. Čert vzal nějaká pravidla.

Ve skutečnosti jde o Hamáčka

Jan Hamáček dělá chybu, když odkládá „problém zamini“ až za komunální volby. Ve skutečnosti totiž nejde o Pocheho, ale o něj samotného. Měl by si pro začátek připomenout, že prezident byl kdysi ochotný jmenovat ministrem i Jiřího Dienstbiera – a málokoho si nevybíravě podával tiskový mluvčí Hradu na sociálních sítích častěji. V tomhle sporu vůbec nejde o názory. Základním politickým motivem, který sbližuje Miloše Zemana a Andreje Babiše, je snaha udržet ČSSD slabou a rozbitou. Jako koaliční partner toho pak víc snese a ve snaze udržet holé přežití možná přivře oči před kdečím. A na to je potřeba, aby se pod jejím předsedou trvale houpala židle. Kdyby Hamáček bouchl do stolu a odešel, diplomati by měli čistší hlavu. Poche by se nemusel ztrapňovat a pro veřejnost by bylo pochopitelnější, kdo tady vlastně vládne. Celé by to bylo vlastně zodpovědnější než zkoušet lovit politické krokodýly holýma rukama. (Současný ambasador v New Yorku Kmoníček s tím má ostatně velké zkušenosti.)

Takhle se dopracujeme leda k tomu, že budeme domácí ústavní ostudu cedit dál do světa. Všichni pánové v ústavních funkcích vědí, jak důležitá je pro diplomaty možnost profesního růstu. Vzájemným poměřováním sil hrají i o přízeň zastupitelského sboru. V podstatě diplomatům říkají, aby si vybrali – buď oficiální pravidla (a výlet tak maximálně do Burkiny Faso), anebo nepsaná moc (a naděje na ambasádu třeba v Berlíně). Na klíčových postech velvyslanců tak díky silovému spojenectví premiéra a prezidenta můžou už brzo sedět lidi, kteří se vyznačují hlavně tím, že nemají problém reagovat jakkoli na cokoli. V takovém případě se nezbývá než modlit, že těmto podržtaškům nebude nikdo rozumět, až budou svým zahraničním protějškům vysvětlovat, jak to chodí u nás v Kocourkově a jestli si diplomacii nespletli s prodejem teplé vody.

Autorka je socioložka a publicistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image