Koukám se do očí svého čerstvě narozeného děcka. Přemýšlím nad tím, jaký svět mu naše generace připravuje. Svět s rostoucí teplotou, stoupajícími hladinami oceánů, vymírajícími moři, katastrofickým suchem, kolabujícími ekosystémy, vyvražďováním divokých zvířat a s velkochovy na produkci mléka a masa. Vytvořili jsme vzteklou Zemi. Její vztek cítíme již dnes, ale jak dopadne na naše děti?
Země toho za svoji dlouhou historii stihla prožít už dost. Byla kusem rozžhavené hmoty i koulí zamrzlou až k rovníkům. I klima se pozoruhodně často měnilo. Miliony let osciluje mezi dobami ledovými. Relativní klimatická stabilita posledních deseti až patnácti tisíc let je vzácná výjimka, která pomohla na svět lidské civilizaci.
Vzteklá Země je planeta, kterou jsme probudili a jejíž procesy, které nám po tisíciletí pomáhaly k životu, se obrací proti nám.
Teď je již zřejmé, že epocha klimatické stability skončila. I poměrně nevýrazné výkyvy v této dočasné klimatické stabilitě vedly k drastickým společenským důsledkům, hladomorům a kolapsům celých říší. Dnes dostává zemský systém pořádný šok ze strany lidské činnosti. Ekosystémy se rozpadají pod vlivem lidí tak, že mnozí biologové navrhují označit dnešní dobu za šesté hromadné vymírání druhů v historii života. Zem se otepluje, mění se oceánské i atmosférické proudění, stoupá hladina moří a voda zaplavuje souš. Mění se distribuce a intenzita srážek. A mění se rychle.
Že žijeme v antropocénu, je v odborných kruzích považováno za nudnou zprávu. Zhruba dvě stě let trvající průmyslová revoluce uvolnila sluneční energii ukrytou ve fosilních palivech po miliony let, spojila ji s technologickými revolucemi a vytvořila obrovský planetární stroj, který dnes do atmosféry chrlí přes třicet miliard tun oxidu uhličitého ročně. Topíme si pod kotlem a Země se vzteká.
Jak žít na vzteklé Zemi?
Klima se měnilo vždy, proč se tedy právě dnes zneklidňovat, zvlášť kdy disponujeme pokročilými technologiemi? Celá lidská civilizace (nejenom ta západní) vznikla ve vzájemné interakci s životním prostředím, ale také s poměrně nezvykle klidným klimatem. Přizpůsobit se novým podmínkám neznamená jen proměnit svoje zvyky, ale předpokládá změnu infrastruktury, způsobů hospodaření se zemí, hledání nových plodin. Stabilita našeho prostředí znamená, že se mnoho práce díky know how nabytého za tisíce let „dělá samo“. Nikdo neví, co přesně se stane, když se podmínky rychle změní. A ony se mění.
Závažnější ale je, že měníme fungování zemského stroje. Země je vysoce propojený, dynamický, živoucí systém, jehož tělem proudí čilá výměna materiálů a energií. Teplo se přenáší skrze oceány i vzdušné proudy, tělem země proudí voda a přináší životadárnou vláhu. Naše planeta si ale také zachovává energetickou rovnováhu, stabilní teplota je udržována množstvím mechanismů, které ji udržují v rozmezích, kterým jsme se přizpůsobili.
Pumpováním desítek miliard tun „topiva“ ročně do atmosféry tento stroj celý měníme. Chování zpětných vazeb, které udržovaly holocén stabilní, se začíná proměňovat. Nedávná studie nejlepších světových vědců pojednávající o fungování zemského systému se stala během několika týdnů děsivým hitem na sociálních sítích se stovkami tisíc přečtení.
Analyzují zde již dlouho známý jev. Systém stabilizačních zpětných vazeb se v důsledku šoku způsobeného lidmi může proměnit v našeho nepřítele. Země si bude hledat novou polohu stability a nebude se ohlížet na potřeby lidí. Jak bude hledání nové stability vypadat, můžeme ukázat na několika příkladech.
Když se ohřívá atmosféra, tají ledovce. Jejich bílá pokrývka přestává odrážet sluneční energii do vesmíru, ale také odhaluje věčně zmrzlou zem, která je plná metanu (vysoce účinného skleníkového plynu), který uniká do atmosféry. V atmosféře působí další oteplování a další tání, a tím pádem i vyšší únik oteplujícího metanu do atmosféry a další tání ledovců. Kácení deštných pralesů neznamená jen to, že přicházíme o efektivně (a zdarma) fungující autonomní stroj na odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, ale z hořícího a tlejícího dřeva se také uvolňují další skleníkové plyny. Deštné pralesy však nejsou od určité teploty odolné vůči požárům a až tato teplota nastane, požáry je zničí de facto najednou. Plíce planety se tak promění v poušť a ještě vypustí při svém hoření miliardy tun skleníkových plynů do atmosféry, které ji dále oteplí. Podobných procesů v rámci zemského systému probíhá celá řada.
Vzteklá Země je planeta, kterou jsme probudili a jejíž procesy, které nám po tisíciletí pomáhaly k životu, se obrací proti nám.
Ještě můžeme zvítězit
Oproti tradičním představám mohou být změny ve vysoce komplexních systémech náhlé a prudké. Očekáváme pomalé oteplení. Přicházíme ale o stabilizační mechanismy. Dokonce se z nich důsledkem proměny vztahů uvnitř systému se stávají mechanismy destabilizační. Věci se tak mění náhle.
V takových případech dochází k něčemu, co se v teorii chaosu a komplexity nazývá „bifurkací“. Systém se vydává na odlišnou trajektorii s radikálně odlišnou budoucností. V tomto kritickém období může i relativně malá změna způsobit dalekosáhlé důsledky — tato vlastnost komplexních systémů, kdy se nepatrný vstup znásobuje, byl také popularizován teorií chaosu jako „motýlí efekt“. Motýlí efekt popisuje situaci, kdy za určitých podmínek může mávnutí motýlích křídel způsobit tajfun na druhém konci světa.
Mávnutím motýlích křídel jsou v zemském systému právě emise skleníkových plynů. Spouštějí kaskádu planetárních procesů, které uvádějí v pohyb celoplanetární motor, k jehož zastavení zřejmě nebude stačit žádná lidská technologie. A vzteklá Země nás povede do budoucnosti veder, požárů, záplav, nových nemocí a parazitů, neúrod a energetických kolapsů. Právě proto je dnes extrémně důležité okamžitě snižovat emise skleníkových plynů.
Ve hře není nic menšího než to, jak krutá bude nová Země k nám a hlavně našim dětem. Všechny dohody a opatření, které lidstvo zatím provedlo, se ukazují jako naprosto nedostatečné. Motor naší Země startuje a žene nás do propasti. Hraje se o hodně a nezbývá moc času. Odborníci tvrdí, že zlomová bifurkační fáze nastává právě teď. Nikoli v tomto staletí ani v tomto desetiletí. Ale právě teď, v následujících několika letech. Poté už se nastartují globální planetární procesy a sebevětší snaha nebude mít žádný efekt. Překročíme bod, ze kterého není do stabilního klimatu návratu.
Je to úkol naší generace. Úkol titánský, obrovský a paralyzující. Ale když se spojíme dohromady, můžeme ještě zvítězit. Když se dívám do očí svého čerstvě narozeného dítěte, vím, že selhání není alternativa.
Dne 8. září probíhá celosvětová koordinovaná akce Postavme se za klima. Připojte se i vy.
Autor je podnikatel.