Tu karikaturu nešlo na sociálních sítích přehlédnout. Rozzuřená tenistka Serena Williams skáče po své tenisové raketě, zatímco rozhodčí říká její soupeřce: „Nemůžete ji prostě nechat vyhrát?“
Kreslený vtip karikaturisty Marka Knighta odkazuje na ženské finále US Open, v němž slavnou tenistku porazila dvacetiletá Naomi Ósaka. Williams během hry často bouřlivě diskutovala s rozhodčím, označila ho za lháře i zloděje a praštila raketou o zem.
Když Knight na tohle chování poukázal – podle jeho vlastních slov „byla ta kresba jen o Sereně a jejím záchvatu vzteku, to je celé“ – zvedla se zejména ve Spojených státech vlna odporu. Karikatura podle kritiků redukuje Serenu Williams na rasistické a sexistické stereotypy, její japonskou soupeřku navíc zobrazuje jako bílou blondýnu.
Podstatný je kontext
O karikatuře se dnes mluví skoro tolik jako svého času o kresbách zesměšňujících islámského proroka Mohameda. Kauzu a její sportovní i kulturní kontext rozebíraly třeba The New York Times nebo The Guardian. A pak samozřejmě také česká média.
Bílí Češi, kteří v životě nebyli vystaveni rasismu, radí americkým černochům, co je má a nemá urážet – podobně jako když heterosexuální muži rozhodují o tom, jestli sňatky homosexuálů neohrozí tradiční rodinu.
Dopadlo to jako obvykle: podívejte se, milí spoluobčané, co se v té šílené Americe děje! „Karikaturista nakreslil zuřící Serenu, nařkli ho z rasismu a sexismu,“ píše iDnes, a přidal i anketu: podle celých 99,3 procent čtenářů o rasismus nejde. Stejný tón – pobavení nad tím, co všechno může Američanům přijít problematické, bez jediné zmínky o kontextu – má i článek na Novinkách.
Právě kontext, v jakém ve Spojených státech karikaturu vnímají, je přitom klíčový. Amerika má s rasismem v mnoha jeho podobách staletou zkušenost a postavení Afroameričanů je v Trumpem rozdělené zemi horké téma, které se odráží na mnoha úrovních: od zvyšujících se příjmových rozdílů mezi bělochy a černochy po policejní brutalitu, dopadající hlavně na Afroameričany. A karikaturista právě tento extrémně citlivý bod zasáhl způsobem, jakým Serenu Williams znázornil – s širokými rty a „opičími“ rysy, tak, jak američtí kreslíři zobrazovali černochy na přelomu minulého století s cílem je dehumanizovat. V dnešní Americe je to podobně nepředstavitelné jako u nás karikatury židů jako skřetů se zahnutými nosy.
Bílí Češi vědí
Třeba BBC navíc upozorňuje, že vyobrazení tenistky odpovídá archetypu „naštvané černošky“. Jak dokládají historici, „naštvaná černoška“ byla postava v představeních z 19. století, v nichž se běloši malovali načerno a v inscenacích zesměšňovali všemožné aspekty života Afroameričanů, mezi jinými právě „ošklivé a hysterické černé ženy“. Stereotyp, který v podobě přidrzlých černých žen, které si nenechají nic líbit, přežívá i v dnešních televizních seriálech, tak i podle BBC dodnes reálně ovlivňuje životy Afroameričanek.
Jistě, americké kulturní pozadí nemusí být jasné ani australskému karikaturistovi, ani českým čtenářům – byť můžeme alespoň doufat, že se v našich nejčtenějších médiích místo posměšného nepochopení cizích reálií jednou dočkáme skutečného zahraničního zpravodajství. Vyhraněný postoj, jaký se téměř bezvýhradně objevuje v českém veřejném prostoru, ovšem smutně kopíruje obvyklé debaty o tématech týkající se libovolné menšiny. Bílí Češi, kteří v životě nebyli vystaveni rasismu, radí americkým černochům, co je má a nemá urážet. Heterosexuální muži rozhodují o tom, jestli sňatky homosexuálů neohrozí tradiční rodinu. Čeští strejci ve facebookových diskuzích vysvětlují ženám, že sexismus neexistuje a že je ty roupy přejdou, až si najdou chlapa. Jakýkoliv minoritní názor je zkrátka špatně a nestojí za pozornost.
S podstatou věci se míjí i obvyklá česká varování před utahováním šroubů, politickou korektností a neomarxistickou cenzurou. Nejsilnější kritici karikatury, mezi nimi třeba americká Národní asociace černošských novinářů, nevolají po odstranění obrázku (to je ostatně v době sdílení na sociálních sítích absurdní požadavek), ale po porozumění tomu, proč velkou část americké populace uráží. I nám by stačilo místo přezíravosti a výsměchu jednoduše víc naslouchat hlasům těch, kterých se daný problém přímo týká. Při současné úrovni veřejné debaty se ovšem nic takového čekat nedá. Bohužel.
Autor je datový žurnalista.