Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kdo sem přivedl mladší ségru?

S jednou z nejúspěšnějších českých zápasnic Magdalenou Šormovou jsme se bavili o ženském zápasení MMA v ryze mužském prostředí, o zodpovědnosti, kompromisech a angažovanosti.

Magdalena Šormová (nar. 1989) je MMA zápasnice z pražského klubu Penta Gym. Je členkou aktivistického projektu Vegan fighter, který bojuje proti stereotypnímu pohledu na maso a živočišné produkty jako nezbytnou součást jídelníčku lidí provozujících nejnáročnější sporty. Na kontě má od roku 2013 šest výher a jednu prohru a mluví se o ní jako o možné adeptce do nejprestižnější americké soutěže UFC (Ultimate Fighting Championship).

 

Jak jste se dostala k MMA?

Jako malá jsem vystřídala hodně sportů, ale nejdéle jsem vydržela u baletu. V pubertě balet vystřídala capoeira a pak jsem v rámci tréninku sebeobrany narazila na techniky z MMA, což mě hodně zaujalo. Navštívila jsem trénink MMA a u tohoto sportu jsem už zůstala.

Můžete ve zkratce popsat pravidla MMA?

MMA je zkratka sportovního odvětví Mixed Martial Arts, což je v podstatě kombinace všech možných bojových umění. Zápas se odehrává během tří pětiminutových kol a probíhá v kleci, v takzvaném oktagonu. Je zde minimum pravidel – v postoji se mohou používat údery, lokty, kopy, kolena a shozy na zem. Důležitou součástí je boj na zemi, v jehož rámci jsou povoleny páky, škrcení a omezeně i údery. Zápasí se na galavečerech pořádaných soukromými organizacemi a zápasníci jsou k sobě řazeni podle zkušeností. Celkové skóre se počítá podle poměru výher a proher.

Jak se cítí žena v chlapáckém, často až machistickém prostředí tohoto bojového sportu?

Nevadí mi pohybovat se v ryze mužských kolektivech. Když jsem přišla poprvé na trénink, tak jsem tam na MMA byla první a jediná holka a můj příchod doprovodila otázka „Kdo sem přivedl mladší ségru?“. Ale poté, co kolegové zjistili, že jsem schopná jim nasadit páku nebo je uškrtit, mě začali respektovat a došlo jim, že tam chodím stejně jako oni kvůli sportu. Co se týká mužských sudích, tak shodou okolností jsem na prvním zápase měla ženu. Kuriózní ovšem tenkrát bylo, že ze zápasu odešla jediná zraněná – když mezi nás skočila, aby ukončila zápas, tak si vykloubila malíček. Na zápasech se mi příliš nelíbí koncept cage girls, tedy dívky v plavkách, které uvádějí jednotlivá kola. Na jednom zápase jsem proto chtěla tento zvyk vyvážit a chtěla jsem mít cage boye. Už bylo vše domluvené, ale bohužel se to nepodařilo domluvit, protože pořadatelé měli smlouvu s agenturou, která zajišťuje modelky na všechny zápasy.

Určitě se setkáváte s názorem, že MMA a obecně bojové sporty jsou jen pro muže. Jak se s tímto stereotypem vyrovnáváte?

V nejbližším okolí s tím nikdo větší problém neměl, protože pocházím z rodiny, v níž má dost žen zkušenost s bojovými sporty. Často jsem se zpočátku musela vyrovnat s komentáři lidí z blízkého okolí, kteří reagovali na můj měnící se vzhled – třeba že mám už moc velké svaly nebo zadek jako chlap. Na komentáře cizích lidí, kteří mi píšou, že ženy by tento sport dělat neměly, vůbec nereaguju, protože jsou většinou od cizích lidí nebo anonymů. Myslím ale, že dobrým argumentem je to, že v současnosti má Česká republika v UFC jediného zástupce – a tím je žena.

Smysl Vegan Fighteru je dokázat, že se lze stravovat vegansky a přitom dělat na profesionální úrovni bojové sporty, které jsou pro tělo neuvěřitelně náročné.

Co se týče drsnosti sportu, zranění a následků, jsou MMA podobně náročné jako jiné profesionální sporty. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně komplexní sport, všechno závisí hlavně na způsobu tréninku, který je mnohdy vedený bez ohledu na zdraví. Ale z vyprávění vím, že fyzicky odrovnat se dá lecčím – třeba i baletem.

Ženské MMA jsou stále spíše menšinové. Jak těžké je najít vhodnou soupeřku a jak funguje systém zápasů?

To, že je v tomto sportu relativně málo žen, je na jednu stranu výhoda, ovšem zároveň je to i nevýhoda. Výhodou je, že je menší konkurence, tudíž i zápasnice s menšími zkušenostmi jsou schopné se dostat do nejprestižnější soutěže UFC. Na druhou stranu je mnohem složitější zařídit zápas. Například v mé váhové kategorii v České republice téměř nikdo nezápasí a sehnat soupeřku je velice těžké. Proto je u ženských zápasnic průměr pouhých čtyř zápasů za rok.

Mluví se o vás jako o naději, která má nakročeno k elitní americké organizaci UFC.

Existují i organizace s lepšími finančními podmínkami, ale dostat se do UFC je snem každého zápasníka MMA. Je to něco jako olympiáda tohoto sportu.

MMA je časově i finančně náročný sport. Jak to zvládáte?

Před zápasem mívám šest tréninků týdně, jinak trénuji tak třikrát týdně. Na MMA se určitě nedá vydělávat a já mám štěstí, že nemám moc velké životní náklady. Vždy jsem pracovala na částečné úvazky, protože kdybych pracovala na plný úvazek a k tomu ještě trénovala, tak už bych nestíhala nic jiného. A nechtěla bych, aby sport byl to jediné v mém životě. Stalo se mi, že jsem se příliš upnula na svůj první zahraniční zápas, nechodila jsem do práce a jenom jsem trénovala. Těsně před zápasem jsem se zranila a nikam jsem nejela. Snažím se proto v životě neupínat jen k práci nebo ke sportu a věnovat se více aktivitám.

Co si myslíte o show, která se odehrává před velkými zápasy, kdy se zápasníci navzájem urážejí v médiích, ponižují se během tiskových konferencí a sprostě si nadávají?

Důvod je jasný – čím větší show zápasníci před zápasem dělají, čím větší emoce rozvíří, tím pak bude zápas sledovanější a o zápasníka bude větší zájem. Vše se odehrává během takzvaných galavečerů, které se potřebují zaplatit. Mně osobně se takové poutání pozornosti nelíbí, přijde mi to zbytečné a myslím, že to do sportu nepatří. Spousta lidí je ale přesvědčena o tom, že k tomuto sportu show patří, protože slouží k jeho popularizaci. Určitě je to jeden ze způsobů, jak nalákat diváky, a záleží jen na organizátorech a zápasnících, jestli jim to za to stojí. Já bych něco podobného kvůli získání zápasu neudělala. Stejně jako bych nezápasila na akci, která je sponzorována neonacistickou značkou Thor Steinar. A pokud jde o „trash talk“, tedy nadávky a urážky před zápasem, připadala bych si trapně už jen kvůli tomu, že bych soupeřce vyhrožovala, jak ji vypnu, a pak bych třeba prohrála v prvním kole.

Nakolik tedy jde na vrcholové úrovni o sport a nakolik o show, která hraničí s reality show?

S UFC shodou okolností přímo souvisela televizní reality show Ultimate Fighter, která měla klasické schéma. Uchazeči o výcvik byli zavřeni ve vile, chodili na tréninky, zápasili spolu a jeden z nich zvítězil. Tento formát proběhl i českou a slovenskou televizí pod názvem Oktagon.

Zúčastnila byste se takového pořadu?

To je těžká otázka. Možná i ano, protože ve chvíli, kdy sportovec potřebuje, aby o něm fanoušci věděli a aby měl příležitost zápasit, tak využije i takový způsob prezentace. Ale podobnými dilematy procházejí třeba i vegetariáni a vegani v okamžiku, kdy mají zápasit na akci, kterou sponzoruje masokombinát.

Což souvisí s tím, že jste sama veganka a zároveň se angažujete v projektu Vegan Fighter…

Smysl Vegan Fighteru je dokázat, že se lze stravovat vegansky a přitom dělat na profesionální úrovni bojové sporty, které jsou pro tělo neuvěřitelně náročné. Vzhledem k tomu, kolik nás je v tomto projektu shromážděno, jsme myslím jasným důkazem, že to jde.

Spolu s ostatními bojovníky vystupujeme na různých akcích, kde se prostřednictvím exhibic snažíme šířit veganství mezi lidi. K tomu právě může být dobrá ona zmiňovaná show, pokud na ní člověk může veřejně prezentovat nejen své dovednosti, ale i názory. Například reality show Oktagon se účastnil Pavel Salčák, který je členem Vegan Fighteru, a využil tuto příležitost k tomu, aby sdělil širší veřejnosti, o co nám jde. Navíc měl nejrychlejší KO – asi během osmi vteřin.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image