Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kojení na veřejnosti mi nevadí, ale…

Jistě, kojení je v pořádku, ženská nahota také, ale ženy by při kojení zkrátka neměly být vidět.

Málokterá mezilidská aktivita v sobě obsahuje tolik pozitivních prvků jako kojení. Na biologické úrovni jde samozřejmě o naplňování bazálních alimentárních potřeb, na rovině vztahové výrazně přispívá k vytváření a udržování kvalitního vztahu matky a dítěte. Kojení také výborně stimuluje kognitivní procesy, které jsou v nejranějším věku realizovány především skrze orální oblast – proto si děti v tomto období strkají do úst vše, co je hodno prozkoumání.

Kojené dítě musí také vynaložit mnohem větší svalové úsilí než dítě krmené z dudlíku. Navíc tu platí nepřímá úměra: čím větší otvor v dudlíku, tím méně aktivity. Větší otvor dítě směřuje spíše k pasivnímu přijímání, což dále ovlivňuje míru jeho celkové poznávací aktivity. Možnost se kdykoliv přisát navíc umožňuje dítěti zažívat pocit bezpečí, pokud platí, že matka funguje jako prostředí, nikoli jako objekt (tedy naplňuje-li primárně potřeby dítěte, které je, i díky vazbě vzniklé kojením, schopna i beze slov dobře odezírat). A v neposlední řadě je tu otázka materiálu – „bio“ bradavka pozitivním způsobem zpevňuje adhezivní identifikaci a dotek kůže na kůži je každopádně lepší než kus gumy.

„Madam, teď už nám tady kojíte demonstrativně!“

Dalším pozitivním efektem kojení je imunita, a to jak matky, tak dítěte. Zdá se, že kojené děti prostě obecně po všech stránkách prospívají o něco lépe než děti krmené umělou stravou. Jedinou (zdánlivou) nevýhodou kojení se může jevit úzké sepětí matky s dítětem. Plně kojenému dítěti se prodlužuje období symbiózy s matkou. Odstříkávání mléka je vždy jen krátkodobé řešení po dobu nezbytně nutnou. U dlouhodobě kojených dětí tak často nastává druhá životní krize (tou první je porod) v okamžiku odstavování a přechodu na pevnou stravu.

Z výše uvedeného plyne, že kojení je vysoce žádoucí aktivita, která má řadu pozitivních důsledků pro vývoj jedince a potažmo i celé společnosti. Je sice nahraditelné, ale rozdíl mezi kojením a umělou stravou je asi takový jako mezi masturbací a plnohodnotným sexem. Tato sexuální paralela není zvolena náhodně – vytváří oslí můstek k reflexi toho, jak může být ve společenském diskurzu kojení (podle mého soudu absurdně) vnímáno. Kojení samo o sobě vlastně asi nikomu nevadí. Problém ale nastává, když se odehrává ve veřejném prostoru. Reakce obvykle nebývají přímé, status mateřství přeci jen představuje jednu z nejvyšších hodnot. O to více se však kritické hlasy ozývají na sociálních sítích.

Ňadro v kontextu

Kojení na veřejnosti je reflektováno jako něco nechutného, čemu by lidé neměli být vystavováni, nebo jako aktivita se sexuálním podtextem, případně je vnímáno jako průnik intimity do prostoru, kam intimita nepatří. Z tohoto pohledu by se tedy kojící matka měla vzdát všech společenských aktivit a dobu kojení strávit v izolaci, aby nepohoršovala své okolí. Zdá se, že kus odhaleného ňadra vzbuzuje daleko větší vášně než například všudypřítomné zneužívání ženského těla ke komerčním účelům nebo všeobecně snadno dostupná pornografie. Pohoršování nad kojením vychází ze záměny kontextů – ňadro je vnímáno primárně jako erotický objekt, a to i v kontextu kojení. Vzhledem k výše uvedeným argumentům ve prospěch kojení lze usuzovat, že přiměřeně zralý jedinec dokáže mezi těmito kontexty bezpečně rozlišovat – a pokud v něm i přesto odhalené ňadro vzbuzuje nežádoucí představy, tak alespoň reflektovat problém na své straně přijímače, nikoliv na straně kojící matky.

Další rozšířený pohled na kojení ve veřejném prostoru je variantou okřídleného „nejsem rasista, ale…“ – kojení jako takové nevadí, když o něm v podstatě nevíme. Co je však iritující, je takzvaně „demonstrativní“ kojení, ačkoliv odlišit kojení, které je v pořádku, od demonstrativního vlastně na racionální úrovni nelze – prostě není možné říct: madam, teď už tady kojíte demonstrativně. A proč? Protože se pohybujeme na poli předsudků, které se od pojetí ňadra jako erotického objektu liší pouze kultivovanější formou racionalizace. Interpretace kojení jako pózy na straně matky se vzhledem k povaze této aktivity, jejíž podstatou je v první řadě uspokojování nejzákladnější potřeby, jeví přinejmenším jako absurdní projekce. Ale i kdybychom měli tu smůlu a stále ve svém okolí naráželi pouze na okázale kojící supermatky, vždy nás může uklidnit, že i tomuto sociálně konstruktivistickému vzkazu navzdory stále dělají pro své děti to nejlepší, co mohou. A co je ještě více konejšivé – dětem je úplně jedno, jsou-li kojeny v rámci pózy, demonstrativně, nebo takzvaně sociálně přijatelně.

Autorka je psycholožka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image