Volby jsou v České republice vzácné asi jako květen. Probíhají už de facto každý rok a skoro nikoho nezajímají. Ještě že máme kreativní marketéry a marketérky, PR týmy a samozřejmě také lidovou tvořivost různých nadšenců, straníků a umělčíků. Se svým snaživým obsazením každého stromu, sloupu, tramvaje, zdi a jakékoli další myslitelné volné plochy nám právě v dnešních dnech už zase připomínají, že spíše než svátkem demokracie jsou volby svátkem marketingové stupidity a burácivého rasismu.
Vandasovy děti? Ale kdepak!
Letošní komunální volby daly volný průchod různým nápadům. Kromě DIY výtvorů pomocí selfie tyčí a programu Malování je hodně viditelný takový ten obyčejný rasismus. A nutno říct, že vedle některých uskupení vypadá předseda DSSS Tomáš Vandas se svou „nulovou tolerancí pro nepřizpůsobivé“ jako chudý příbuzný.
Politici a političky na všech úrovních pochopili, že hlasy rozzuřených chudých (a v případe ODS i bohatých) je lepší sbírat než je nechat ležet ladem a že všechno funguje líp, když je koho šikanovat.
Na Mostecku chtějí někteří stavět „vesnici pro lůzu“ (Mostečané pro Most) a jiní volají, že „jen deratizace na havěť už nestačí“. Ostravsko se zase ponořilo do latentního pomrkávání místního hnutí Ostravak. To na profesionálně vyhlížejících plakátech oznamuje, že „kašna není vana“, „za jízdu tramvají se platí“ nebo že na „na návštěvu se nechodí s páčidlem“. Všechna tato hnutí, ostravské i mostecké, představují v předvolební změti specifický směr. Paradoxně v něm hlavní roli hraje politická korektnost – nebo spíš to, co z ní u nás zbylo. Jde v podstatě o rasistický newspeak vydávaný za pravdu vyřčenou bez obalu.
Na černo jezdí kdekdo, ochladit se v létě v kašně nepředstavuje žádný reálný problém a „lůzou“ byli svého času nazýváni – například Janem Hřebejkem – i voliči Miloše Zemana. To všechno je jasné, přesto bude pro řadu lidí z Ostravska i Mostecka jednoznačně pochopitelné, na koho zmíněné slogany odkazují. Celý konstrukt totiž stojí na sdílení určitých znaků a kódů, které se během let důmyslného užívání staly běžnou součástí našeho jazyka. S praktickou politikou mají jen málo společného, neboť žádná ostrakizace už tak dost ostrakizovaných nevyřeší sociální problémy ostatních občanů, útlak, vylučování a represe vedou jen k hlubším frustracím. Přesto se k nim pořád někdo vrací – a rozhodně nejde vždy jen o nevýznamné lokální strany. Právě naopak.
Pomocná ruka krajní pravice
Když zaběhnutí pravicoví politici před lety vymysleli termíny „nepřizpůsobiví a „slušní Češi“, aby se předchůdci sluníčkářů pořád nerozčilovali, mělo to jasně rasistický podtext. Tehdy probíhaly nepokoje ve Varnsdorfském výběžku, které byly pro mnohé liberály šokující. Nácky a jejich domobrany tehdy před policií ukrývali obyčejní lidé a jasně se ukázalo, že nálady ve společnosti nejsou takové, jak je vidí a popisují elity z velkoměst. Byla to krajní pravice, kdo frustraci širších vrstev, způsobenou tvrdými dopady ekonomické krize, vycítil v první vlně a místo bezobsažného moralizování nabídl pomocnou ruku. A byli to komunální politici, kdo na jejich práci navázal a odstartoval éru nového jazyka. Ta trvá dodnes a pochopitelně určuje i podobu celostátní politiky.
Každý, kdo s těmi nenápadnými slovy pracoval, samozřejmě vždy tvrdil pravý opak. Že nejde o rasismus, jen popis věci; že rasista je ten, kdo v tom rasismus vidí. Podobně se bude určitě tvářit Hnutí Ostravak i mostecká Otevřená radnice. Ne, nejsou jako Sládek, který říkal prostě jenom „cikáni“. To už se přece nenosí. Nenechme se ale jejich tekutým slovníkem ošálit. Přesně vědí, co dělají a kam míří. Koneckonců v Brně kandiduje hnutí, které si říká Slušní lidé. Znamená to ale, že jsou opravdu slušní? Jak pro koho. A v tom je ukrytý ten nejzásadnější problém.
Letošní předvolební kampaň není v mnoha ohledech nijak šokující, pro většinu z nás je spíš už teď otravná (a taky hodně k smíchu). Je ale zajímavé pozorovat, jak její podoby odpovídají struktuře různých regionálních problémů. K nim patří nedostatek financí, programová vyprázdněnost, sociální a ekonomické potíže i práce s vytvářením konfliktu mezi periferií a centrem.
Největší dědictví ekonomické krize
Zatímco v mentálně odstřižené a pravicové Praze se proti vládnoucím stranám staví „napravení“ hříšníci (ODS), staronové slepence (koalice, kterou vede Jiří Pospíšil) nebo trendy hnutí (Piráti, Praha sobě), v jiných koutech země se i deset let od ekonomické krize opakuje pořád stejná písnička. Nemá žádný smysl tvářit se šokovaně. Česká politická kultura zas tak moc neupadá. Spíš dlouhodobě stagnuje a díky sociálním sítím je dnes lépe vidět na každý plakátek z Horní Dolní.
Nikdy přitom nešlo o náhodný lokální rasismus, kterému se měšťáci z lepších poměrů můžou vysmívat nebo divit. Naopak: už skoro deset let je takové jednání integrální součástí české „demokratické“ politiky, komunální i parlamentní. Politici a političky na všech úrovních totiž pochopili, že hlasy rozzuřených chudých (a v případe ODS i bohatých) je lepší sbírat než je nechat ležet ladem a že všechno funguje líp, když je koho šikanovat.
Právě toto jednání je dost možná tím největším dědictvím ekonomické krize, o níž ti, jichž se nedotkla, až moc dlouho mluvili jako o „nutné“ nebo „přirozené“ a dožadovali se „utažení opasků“ – a hlavně na těch, kteří stáli hluboko pod nimi. I v konjunktuře si tuto ostrakizující mentalitu neseme s sebou, protože z obavy o definitivní rozpad polistopadových hodnot všechny systémové problémy jen donekonečna individualizujeme a drolíme namísto toho, abychom jim čelili smysluplnou politikou.
Ano, rasismus a stupidita v rukou české lidové tvořivosti – tak by se daly shrnout letošní volby. Ale daly by se tak shrnout i skoro všechny předchozí. Tento folklor sem nepřinesla migrační krize a nezavedli ho ani Babiš či Zeman. Sirky po žhářských útocích na malou Natálku nerozdával Vandas, ale Liana Janáčková z ODS a nejtvrdší postup proti severočeským „zneužívačům dávek“ rozjela s úderem ekonomické krize její stranická kolegyně Ivana Řápková. O tom, jak se v minulosti chovali v sociálně vyloučených lokalitách sociální demokraté, nemá ani smysl mluvit.
Je určitě pravda, že v mnoha ohledech je letošní předvolební situace extrémně depresivní a připomíná nihilistickou a nekrofilní oslavu. Ta u nás má ale dlouhou tradici. Až se zas budeme morálně rozhořčovat nad všemožným předvolebním odpadem, mysleme taky na to, v jakých stranách má svůj původ a jestli dnes tyto strany nepředstavují jen další akceleraci a prohlubování všech stávajících problémů.
Autorka je redaktorka Alarmu.