Znáte ten vtip? Přijde kůň do baru a barman se ho ptá: „Proč ten protáhlý obličej?“ Nevím to přesně, ale dost možná právě z tohohle kameňáku dostal komik a scenárista Raphael Bob-Waksberg nápad na animovaný seriál BoJack Horseman, který se točí kolem příhod antropomorfizovaného koně trpícího depresemi. Černé seriálové komedii v polovině září přibyla už pátá série, která znovu potvrdila, že se jedná o jeden z nejlepších počinů na poli animáků pro dospělé. Další trumf pro Netflix míchá vážné téma psychických chorob se surreálným humorem.
Když se BoJack před čtyřmi lety zjevil na Netflixu, vypadaly první díly trochu jako zhulenecká verze Simpsonů, křížená se satirou na zábavní průmysl a parodií na seriálová klišé. Světem seriálu je současná Amerika pojatá jako bajka, v níž spolu žijí lidé a zvířata, která se chovají většinou jako lidi, ale zároveň si zachovávají své zvířecí charakteristiky. V těchto kulisách jsme sledovali absurdní alkoholové eskapády koňočlověka BoJacka –vyhaslé celebrity žijící v Mekce zábavního průmyslu, jež se v seriálu jmenuje Hollywoo.
Když si odmyslíme bláznivé gagy, postavy působí dojmem, že se pomalu učí žít s pocitem životní marnosti. Případně ji řeší drogami.
„Tehdy v devadesátkách jsem byl ve slavné televizní show,“ připomíná jeho osud znělka seriálu. Bývalá sitcomová hvězda má pořád dost peněz, ale svůj život po čtyřicítce utápí v alkoholu a depresích. Rád by se ale vrátil do světla reflektorů, pomoci mu k tomu má ghostwriterka jeho biografie Diane Nguyen a agentka, kočičí expřítelkyně Princess Caroly, která pracuje v herecké agentuře. V jeho orbitu se ještě točí další herec – věčně optimistický retrívr Mr. Peanutbutter – a kamarád slacker Todd se zálibou v absurdních podnikatelských nápadech, který přespává na BoJackově gauči.
Feťácká odysea
Pod palbou absurdního humoru, propracovaných gagů a popkulturních odkazů ale postupně začala prosvítat hlavní linie seriálu: smutný příběh osamělé bytosti, která je sice relativně úspěšná (minimálně v pozdějších sériích), ale táhne si s sebou životem své úzkosti a traumata. Ty BoJackovi brání, aby poznal štěstí, po kterém tak touží. Problém ale je, že vlastně neví, co hledá. Pro diváka je jeho osud zajímavou komplikací – za jeho deprese, osamělost a kriticky nízké sebevědomí máme BoJacka tendenci litovat, ale vždycky nám to ztíží svým sobeckým chováním nebo pokrytectvím. Show ráda pracuje s černým humorem – v jedné epizodě přijde BoJack do baru (vida, ten vtip!) a říká barmanovi: „Dej mi něco, po čem zapomenu na svoje problémy!“ A barman vytáhne zpod pultu láhev s nápisem kyanid. Jenže můžeme se vůbec smát, když víme, že BoJack většinu času skutečně myslí na sebevraždu?
Seriál zdobí kouzelně surreálná animace Lisy Hanawalt, která se s Bob-Waksbergem kdysi potkala při tvorbě webkomiksu. Z děje čiší láska k absurditě a grotesknosti a každá série navíc obsahuje alespoň jeden díl, který se formálně úplně vymyká tradiční seriálové tvorbě. Díl BoJack Underwater je kříženec mezi Ztraceni v překladu a Žlutou ponorkou. Kůň cestuje podmořskou krajinou, a protože musí pod vodou mlčet, nachází jiné způsoby, jak se napojit na další postavy. The Drug Trip z první série je feťácká odysea, která je stejnou měrou imaginativní jako temná. Z aktuální série vystupuje díl Free Churro, v němž BoJack vede půlhodinový monolog (možná dokonce stand-up) na pohřbu své matky a střídá všechny své polohy – od čiré arogance a pohrdání zbytkem lidstva po lítostivost a zmar. Poselstvím jeho monologu je to, že ačkoli všichni toužíme po tom, aby nás měl někdo rád, zároveň víme, že skutečné štěstí musíme najít uvnitř sebe – tahle rovnice prostě nemá žádné uspokojivé řešení.
V průběhu pěti sérií sledujeme, jak se BoJack snaží dát svůj život do kupy a jak zas a znovu selhává. Jeho cesta za životním štěstím je krutě poznamenaná traumatickým dětstvím, ale také ideály, které nám implantovaly televizní seriály. Chtěl by alespoň na chvíli zažít ten pocit, kterým končí každý díl sitcomů, v němž se všechny problémy vyřeší a rodina si dojemně padne kolem krku. Jenže život má do televizního seriálu zatraceně daleko. BoJack částečných úspěchů dosáhne: vrátí se do televize, hraje v kriticky úspěšných filmech, urovná své vztahy s matkou i dcerou, o níž předtím ani nevěděl. Ale čím víc svým cílům věří jako cestě k vysvobození, tím větší je nakonec zklamání, když kýžené finální rozhřešení nepřichází. Protože nic takového v životě prostě neexistuje. I po oscarové noci se člověk stejně nakonec probudí a musí dál čelit existenci, která je skrz naskrz marná.
Kudy z cynismu a nihilismu?
Ne snad, že by v seriálu byl BoJack jediný, kdo má pocit, že jeho život nemá smysl. Perfekcionistická agentka Princess Carolyn je prototypem ženy, která se snaží budovat kariéru a zároveň si splnit biologickou touhu mít rodinu. Její vysoké ambice jsou jako past, ze které nemůže uniknout. Po potratu se rozhodne pro adopci, ale asi těžko očekávat, že by dítě, které konečně získá na konci páté série, vyřešilo všechny její úzkosti. Mladá novinářka Diane postrádá sebevědomí a mezi pozlátkem showbyznysu se cítí vykořeněná, přesto chce dělat správné věci. Vždycky ale skončí někde na půl cesty. Šťastný vlastně nakonec není ani populární a trochu natvrdlý showman Mr. Peanutbutter, který v páté sérii postupně dochází k tomu, že všechny jeho vztahy zkrachovaly kvůli jeho notorické neschopnosti dospět. Právě díky ní je ale slavný a může si pěstovat svoji bezstarostnost.
Všechny postavy jsou postupně konfrontovány s tím, že by se měly nějak změnit, protože to, jak žijí, je dlouhodobě neudržitelné. A všechny shodně zjišťují, že to vlastně dost dobře nejde, třeba proto, že si s sebou jako závaží táhneme svá traumata a úzkosti, kterých se nemůžeme zbavit. Možná to trochu jde, ale rozhodně ne tak rychle, jak by si žádaly okolnosti. A tak zase všichni zase znovu padají do svých starých problémů, které nemůžou vyřešit. Vlastně by při sledování BoJacka mohl divák sklouznout do absolutního nihilismu – nic nemá smysl, štěstí je nedosažitelné a stejně všichni skončíme staří a osamělí. Jistě, je to animák, a navíc se odehrává v poněkud odtažitém světě celebrit, ale realističnost tohoto poselství je až nepříjemně bolestivá. Ale stejně jako bojuje BoJack, i my bychom se měli snažit a nevzdávat to.
Když si odmyslíme bláznivé gagy, postavy působí dojmem, že se pomalu učí žít s pocitem životní marnosti. Případně ji řeší drogami. Světlem na konci tunelu je nicméně závěrečný díl, v němž Diane nesobecky pomůže BoJackovi v jeho boji se závislostí na prášky proti bolesti a přinutí ho nastoupit na odvykačku. I když ji tolikrát předtím zklamal a zradil, ona nad ním ještě úplně hůl nezlomila. Možná je život jen marnost bez možnosti dosáhnout štěstí, ale to neznamená, že občas nemůžeme na chvíli předstírat, že nějaký smysl skutečně existuje. Štěstí? Třeba spočívá právě v možnosti vystoupit na chvíli z cynismu a nihilismu.
Autor je hudební publicista.