Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ruské časy na Krymu

Jak vypadá život na Krymu poté, co ho anektovalo Rusko? Přinášíme reportáž šéfredaktora našeho partnerského reportážního kanálu Voxpot.

Za oknem autobusu se ve tmě pomalu objevují a zase mizí matná světla stavební techniky. Všechny bagry, parní válce a nákladní auta se během horkého dne i temné noci neúnavně posouvají krajinou. Před pár měsíci dostavěli Kerčský most spojující pevninské Rusko a anektovaný poloostrov Krym, a ani teď se práce na čtyři stovky kilometrů dlouhé silnici protínající Krym z východu na západ nezastavují. Silnice Taurida je vedle mostu a nového letiště jedním z velkých infrastrukturních projektů, které se na Krymu rozjely po příchodu Rusů.

Most do Ruska

Politolog Dmitrij Omelčuk mi o den dříve v centru Simferopolu, hlavním městě Krymu, vyprávěl, že i když sem dnes Rusko posílá obrovské množství peněz, je třeba tyto dotace chápat v kontextu celé země. „Lidé se začínají ptát, kolik peněz ještě bude Rusko ochotné nasypat do Krymu. A hlavně co se stane ve chvíli, až svou pozornost Moskva zaměří jinam,“ usmíval se záhadně Omelčuk. Poté se rozpovídal o tom, že i když sem za poslední čtyři roky přišlo obrovské množství peněz, tyto peníze chybějí v jiných regionech. A v těch podle něj rozhodně není méně problémů než na Krymu.

Zatímco většina politicky aktivních Ukrajinců poloostrov v posledních letech opustila, hlavní opoziční silou zůstávají tradičně prozápadní krymští Tataři.

Jeho slova mi znějí v hlavě, když za okny autobusu vidím všechny ty bagry a parní válce a vzpomenu si na nedávný autostop přes ruské Kalmycko – jedinou buddhistickou republiku v Evropě. Na prašné cestě spojující jihoruský Astrachaň a severokavkazskou Machačkalu mě vzal starší Kalmyk. Povídal mi, jak už 68 let z Moskvy slibují, že přes Kalmycko postaví opravdovou silnici. „Před čtyřmi lety ji dokonce začali stavět. Pak se technika sebrala a odjela na stavbu mostu na Krym,“ vysvětloval mi, zatímco jsme nadskakovali při jízdě stepí. Jen pár dní po našem rozhovoru o tisíc kilometrů západněji otevřel prezident Putin za volantem nákladního auta 19 kilometrů dlouhý most. Ruský rozpočet stavba přišla v přepočtu na zhruba 70 miliard korun. Za stejnou cenu se dnes v Česku vystaví zhruba 400 kilometrů dálnic.

Když se ve Feodosii na východním pobřeží Krymu další den bavím s populárním krymským bloggerem Alexandrem Gorným, ujišťuje mě, že most nebyl postaven pro lidi z Krymu. Byl prý postaven proto, aby mohli přijíždět turisté a nákladní auta sem mohla vozit zboží obchodníků ze sousedního Krasnodarského kraje. „Jízda mezi Krymem a Krasnodarským krajem trvá autem čtyři hodiny. S otevřením Krymského mostu přestalo být důležité, že Krym není mezinárodně uznaný,“ naráží Gornyj na to, že na Krymu od anexe nemohou fungovat mezinárodní obchodní společnosti, ale ani ty ruské, které chtějí operovat i mimo Rusko.

Do krymských přístavů tak od roku 2014 nepřijíždějí lodě mezinárodních společností, na simferopolské mezinárodní letiště mohou létat jen letadla ruských společností a na poloostrově nefungují ani mezinárodní platební karty, zahraniční mobilní operátoři nebo zahraniční sítě obchodů. Když se sem chce člověk dostat po pevnině z Ukrajiny, musí vystát poměrně dlouhou frontu na hranici, a když nemá ukrajinský pas, musí si složitě dojednat povolení pro vstup v Kyjevě.

Na Krymu se objevilo několik nových soch, například Stalina, Roosevelta a Churchilla, připomínající jejich jednání na Jaltě

Ruská sezóna

Když jsem na Krymu před anexí žil, byli tu v létě vidět nejen lidé z Ruska, Ukrajiny nebo Moldavska, ale prakticky z celé Evropy. Dnes je obtížné potkat kohokoli kromě Rusů a pár Ukrajinců. Přesto se co do množství turistů letošní sezóna díky mostu poprvé od anexe podobá těm z dob, kdy poloostrov kontrolovala Ukrajina. Pláže jsou plné lidí, a když jsem pozdě večer přijel do přímořské Feodosie, nemohl jsem stejně jako několik dalších skupinek lidí dlouho najít volné ubytování.

„Chtěli jsme si projet most, vidět jej na vlastní oči,“ vypráví mi Alexandra, která se na poloostrov vypravila s desetiletým synem a přítelem. Potkal jsem ji krátce před půlnocí v zapadlé uličce nedaleko feodoského autobusového nádraží. Neodradila je ani dva a půl tisíce kilometrů dlouhá cesta z Jekatěrinburgu, ani to, že se ceny na Krymu vyšplhaly na úroveň cen moskevských. Komfortnější dovolená v Rusy oblíbeném Turecku vyjde na zhruba stejné peníze.

Na turisty je ale Krym zvyklý. Novinkou oproti ukrajinské éře se stalo, že se sem poměrně hodně lidí z Ruska stěhuje natrvalo. Je možné je potkat za volantem taxíku, ve vojenské uniformě, v pozici zástupce ruského byznysu a v desítkách jiných profesí. Často jde o bohatší lidi z Moskvy a dalších velkých měst a jejich mantrou bývá ekologie a čistý vzduch. Ten podle nich v mnoha ruských městech chybí. Na šlapadle u moře o nich mluví moje kamarádka Anna, hovoří o nich politolog Omelčuk v parku v Simferopolu a blogger Alexandr Gornyj je ostatně jedním z nich. „Už když jsem na Krym přijel poprvé na dovolenou v roce 1989, pocítil jsem, že Krym je můj, že bych tu chtěl žít a asi i zemřít,“ lehce se dojímá rozený Moskvan Gornyj.

Gornyj se mazlí se svým obtloustlým krysaříkem a vypráví, jak se během událostí v roce 2014 vůbec nerozmýšlel, nasedl do auta a přijel žít na Krym. „Do té doby hranice mezi Ruskem a Ukrajinou sice moc neznamenaly, ale stejně to byl jiný stát. A já jsem se na teritoriu Krymu nemohl cítit jako plnohodnotný občan.“ Teď už prý tento problém neexistuje a on se tu jako Rus cítí „komfortně a dobře“. Říká, že by považoval za správné, aby byl na poloostrově přežívající „ukrajinský element“ naředěn Rusy z pevniny. Podle něj by v dvouapůlmilionovém Krymu mohlo za pár let žít až deset milionů lidí.

Téma zvyšování počtu obyvatel se poslední dobou na poloostrově hodně diskutuje. V Simferopolu a městech na jižním pobřeží Krymu roste velké množství nových, mnohoposchoďových domů. „Vidíme masivní přesidlování lidí, kteří se sem vypravili, protože zde chtějí žít. Mezi životem v malém městečku na Uralu a na Krymu je velký rozdíl,“ vysvětluje politolog Omelčuk s tím, že roli hraje i to, že sem Rusko přemístilo množství vojsk.

Moskevský a obecně kontinentální přízvuk, který je zde často slyšet, napovídá, že se sem lidé opravdu stěhují. Podle různých odhadů se z poloostrova odstěhovalo po roce 2014 okolo stovky tisíc lidí na Ukrajinu a dalších sto tisíc lidí šlo do Ruska. Zároveň se podle dat krymského statistického úřadu přestěhovalo na poloostrov jen za minulý rok okolo 43 tisíc lidí z Ruska a celkově tu dnes má být skoro 150 tisíc nových Rusů.

Populární blogger Alexandr Gornyj se na Krymu konečně cítí komfortně

Vše při starém

Proti lidovým odhadům, které doufají ve čtyřznásobení počtu obyvatel, ale hovoří oficiální dokumenty krymské vlády. Ta před rokem totiž vydala program stimulace masové migrace do Krymu, který rozpracovává strategii, jak navzdory nízké porodnosti a vysoké úmrtnosti zvýšit počet obyvatel o sto tisíc lidí do roku 2030, tedy na 2,4 milionu.

„Krym dnes driftuje, nedá se říct, že by se hýbal dopředu nebo dozadu,“ oceňuje celkovou situaci na poloostrově politolog Osadčuk. „Všichni čekali na most a most se objevil. Turisté přestali létat letadly a začali sem jezdit autem. To je pravda. Je jich tu o něco více. Ale to je víceméně všechno. Nedá se říct, že by se něco radikálně změnilo,“ zamýšlí se a nakonec řekne, že jediná změna, kterou lidé opravdu pocítí, je posunutí věku pro odchod do důchodu. Ten byl v prvních letech po anexi nižší než na Ukrajině, ale teď už Rusko Ukrajinu opět dohání. „Místní elity ale trápí hlavně to, že sem přijíždí velké množství úředníků z kontinentu, kteří je vytlačují,“ zakončuje Osadčuk s tím, že tento trend nejvíc dráždí lidi v tradičně „svojském“ Sevastopolu.

Kdo se nepřizpůsobí

Nové pořádky na poloostrově zasáhly hlavně ty, kteří se s nimi nechtějí jen tak smířit a proti Ruské anexi protestují. Aljona Popova, která vede neoficiální Ukrajinské kulturní centrum, připouští, že velká část veřejně aktivních Ukrajinců odešla hned v roce 2014. Nové podmínky na poloostrově jim prý neumožnily zůstat. Pro ty, kteří zůstali a chtějí, aby zde přežila ukrajinská kultura, je podle ní situace velice složitá. „Co se týká deklarovaného internacionalismu, od dob SSSR se prakticky nic nezměnilo. Rusko pořád říká, že jsou si všechny národy rovny, ale v reálu to vypadá úplně jinak,“ popisuje situaci národnostních menšin na novém Krymu Aljona a jako příklad uvádí Den národní vlajky. Ten se může slavit s ruskou vlajkou, ale slavit jej s vlajkou Ukrajiny je podle ní považováno za provokaci.

„Dá se říct, že deklarovaná pozice internacionalismu se stále porušuje,“ vysvětluje Aljona s tím, že nejznámější případ ukrajinského politického vězně dnes představuje Vladimir Baluch, kterému byla podle Aljony podstrčena výbušnina za to, že na domě vyvěsil ukrajinskou vlajku a na fasádu si dal ceduli s nápisem „Ulice nebeské stovky“. Tak je nazývána stovka lidí zastřelených v Kyjevě na jaře 2014.

Zatímco většina politicky aktivních Ukrajinců poloostrov v posledních letech opustila, hlavní opoziční silou zůstávají tradičně prozápadní krymští Tataři. I když se Rusko několikrát pokusilo zlomit jejich odpor soustavným zavíráním jejich představitelů za mříže a zákazem Medžlisu, reprezentativního orgánu krymských Tatarů, stále zůstávají poměrně aktivní a koordinovanou opoziční silou.

„Stav porušování lidských práv se dnes oproti situaci na Ukrajině kardinálně liší,“ vysvětluje mi ve své kanceláři prominentní krymskotatarský advokát Emil Kurbedinov. „Rusko má svá specifika, zejména jde o pojmy jako extremismus nebo terorismus,“ vysvětluje s tím, že na Ukrajině byly zákony, podle kterých se trestalo držení rukojmích, příprava výbuchů nebo jiné konkrétní násilné trestné činy. „Ale v Rusku jsou pojmy jako extremismus nebo terorismus natolik nejasné, že pod ně spadají novináři, aktivisté a dokonce i advokáti, jako jsem já.“ Potom líčí, jak strávil deset dní v policejní cele za údajnou propagaci extremistických organizací.

Jeho kancelář se dnes zabývá případy třiceti krymských Tatarů, kteří jsou souzeni za terorismus nebo za pokus o násilné uchopení moci, za což jim hrozí 15 až 20 let za mřížemi. Kurbedinov dodává, že další stovky lidí strávily v cele jeden až dva týdny za údajně nelegální demonstrace nebo za příspěvky na sociálních sítích. „Silové složky si udělaly analýzu a došly k závěru, že Tatary drží pohromadě právě tihle lidé a že jim zároveň brání dostat vše pod svoji kontrolu,“ vysvětluje Kurbedinov. „Chtějí, abychom četli jen to, co nám dají, abychom chodili do mešity jen, když to oni povolí, abychom přemýšleli tak, jak chtějí oni. Ale dokud jsme já a mí kolegové naživu, tak se jim to nepovede,“ kroutí hlavou a říká, že Tataři se budou bít až do konce.

Autor je šéfredaktor reportážního kanálu Voxpot.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image