Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Aritmetika českých dějin

Má ještě smysl pokládat si „českou otázku“?

Když si filosof Milan Šimečka na Silvestra roku 1987 začíná psát deník, mluví o tom, že podlehl všeobecné osmičkové mánii a očekává, že rok 1988 by mohl opět přinést obrat v našich dějinách, a tentokrát k lepšímu. O dvanáct měsíců později je sice jasné, že tento rok nový začátek nepřinesl, Šimečka v něm nicméně vidí alespoň předehru k dalšímu vývoji a knihu, která z jeho zápisků vznikla, nazve Konec nehybnosti (1990). O třicet let později jsme půlstoletím, které minulo bez významuplné osmičky, před podobným očekáváním dostatečně imunizováni. Osmičky se v našich očích historizovaly, už je nevyhlížíme ani s obavami, ani s nadějemi a spojujeme je s „věkem extrémů“, jak britský historik Eric Hobsbawm označil 20. století. Sto let od založení Československé republiky se lze ptát, jestli toto století se svými zvraty a nelinearitou neudělalo definitivní tečku za pokusy klást „českou otázku“ nebo hledat „smysl českých dějin“. Přinejmenším je jasné, že znatelně zkomplikovalo způsob tázání.

Tam a zpátky

V době, kdy Masaryk píše Českou otázku (1895), která celou debatu o smyslu českých dějin odstartovala, mělo za sebou české usilování o nalezení místa v Evropě nejednu porážku. Masaryk ale svému dílu dává podtitul Snahy a tužby národního obrození a z této perspektivy se o právě končícím století dalo mluvit jako o úspěšném. Záchranu jazyka, obnovu kultury a nakonec i její vymanění ze služebné podřízenosti národní věci, budování moderní české politiky – to vše lze považovat za úspěchy. Je snadné protáhnout tuto linii až do roku 1918 a završit českou cestu 19. stoletím triumfálním dosažením samostatnosti.

Pod zorným úhlem roku 1989 jako základního kamene soudobé české identity lze z českých dějin 20. století jen těžko vytvořit lineární příběh. Nanejvýš můžeme vidět cestu tam a zase zpátky – z kapitalismu do socialismu či ze svobody do „totality“ a zpět.

Československý stát se stal odpovědí na českou otázku, ovšem odpovědí záhy znovu zpochybňovanou. Na prahu okupace hodnotí filosof Jan Patočka v textu Česká vzdělanost v Evropě (1939) první republiku jako dobu úpadku a zpovrchnění života. Nejde tu jen o projev Patočkova konzervativního vkusu, ale o naléhavé položení otázky, která byla samostatným státem na krátkou dobu zatlačena do pozadí a která se při jeho bezprostředním ohrožení opět stala palčivou. A lze říct, že ve 20. století tato palčivost už nepoleví. Dnešní perspektivou viděno sestává toto století z větší části ze selhání a porážek. Po iniciačním vítězství roku 1918 přišel v roce 1938 Mnichov a vzápětí okupace a válka. V roce 1945 jsme se sice mohli a chtěli považovat za vítěze, únor 1948 je ale zpětně vzato opět prohra a další porážku a novou okupaci přinesl srpen 1968. Na pocit vítězství jsme si museli počkat až do roku 1989. Naše „sametová revoluce“ znamenala nejen odstranění místní komunistické diktatury, ale také zbavení se vazalské závislosti na Moskvě, a tak byla svého druhu opakováním roku 1918. Tuto paralelu ostatně podtrhl už Václav Havel, když ve svém novoročním projevu z 1. ledna 1990 zopakoval Masarykovu citaci Komenského z prvního projevu v parlamentu 22. prosince 1918: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“

Jakkoli je v mnoha směrech nepřiměřená, má tato paralela i své oprávnění. Petr Pithart v textu Šetřme své dějiny (1985) vidí „vznik samostatného státu v roce 1918 jako – z hlediska vnitřního vývoje – nahodilý, a tedy jen málo zavazující výsledek vnějších proměn a tlaků“. Ovšem i rok 1989, který se stal v současném národním diskursu podobně konstitutivní událostí jako rok 1918, byl ve velké míře odvozen od mezinárodního dění a jen velmi málo byl výsledkem podobného dlouhodobého úsilí, jako tomu bylo v Polsku. Pod zorným úhlem roku 1989 jako základního kamene soudobé české identity lze z českých dějin 20. století jen těžko vytvořit lineární příběh. Nanejvýš můžeme vidět cestu tam a zase zpátky – z kapitalismu do socialismu či ze svobody do „totality“ a zpět.

Ochota odpovídat

„My jsme otázka, a jen pokud jsme otázkou, jsme. Jakmile se otázce zpronevěříme a vyměníme ji za jistotu a samozřejmost, ohrožujeme vlastní existenci a degradujeme ji na pouhou zdánlivost. Otázka je projevem nejvyšší aktivity,“ říká Karel Kosík v přednášce Co je střední Evropa (1969). Naléhavost české otázky vyvstává z nesamozřejmosti a nejistoty. Právě v okamžicích bezprostředního ohrožení se ozývá nejakutněji. Když ji v roce 1895 položí Masaryk, přehlíží sice úspěchy dosažené obrozením, děje se tak ale také v kontextu nezajištěného postavení národa v Rakousku-Uhersku, čím dál vyhrocenějšího „stýkání a potýkání“ s českými Němci a také krize české politiky.

Ještě před Masarykem se ale ptal Hubert Gordon Schauer v článku Naše dvě otázky (1886). Ty otázky zněly: „Co jest úkolem našeho národa?“ a „Jaká je naše národní existence?“ a Schauerovo tázání bylo radikálnější než to Masarykovo. Nemířil k tomu, v čem spočívá smysl české existence, ale zda tato existence sama vůbec nějaký smysl má. Na rozdíl od Masaryka nechal své dvě otázky otevřené. Není divu, že se ve své době setkaly s nevraživostí a dodnes má málokdo chuť se k nim vracet. Masaryk měl na svou českou otázku připravenu odpověď a více či méně ochotni odpovídat byli účastníci debaty o smyslu českých dějin i nadále.

Ve druhé polovině 20. století je ale čím dál tím obtížnější jednoznačnou odpověď najít. Nejen že se linie českých dějin stávají nesouvislými, nespojitost a fragmentárnost se stává také význačným rysem západního myšlení jako takového. Jan Patočka v nejzávažnější tezi eseje Filosofie českých dějin (1969) prohlašuje: „Kontinuita neexistuje, je třeba vyjít z faktu diskontinuity a v něm najít východisko k úvaze o českých dějinách, a v tom smyslu i stanovisko k ‚filosofii českých dějin‘.“ Jedná se o obtížné východisko, jeho případnost ale nelze pominout, ač jinak můžeme být patočkovským východiskům vzdáleni. Bez tohoto východiska je sotva možné se vyrovnat s cestami tam a zase zpátky, kterými šly české dějiny ve 20. století, ale i s další pochybností, která se v jejich nitru rozvírá: kdo byl subjektem těchto dějin?

Na pojmu národa, z něhož bylo možno odpověď na otázku po smyslu českých dějin vyvozovat, jak to také učinil jeden z význačných účastníků debaty Josef Pekař, utkvěl po první a hlavně po druhé světové válce stín. Nacionalismus 19. století byl sotva nevinný, ovšem po hrůzách nacismu a všemožném etnickém čištění, které přišlo po něm, od našeho vlastního „odsunu“ německých obyvatel až po masakry balkánských válek, s sebou hledání smyslu dějin v národu nese nepříjemnou pachuť. Naše cítění se vzpírá absolutismu a patosu Nerudových Zpěvů pátečních (1896): „Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,/ přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce,/ všechno jsem oplakal, zase se osvěžil,/ Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil.“ Nadto není obsah pojmu národ o nic méně postižen fragmentarizací než sama linearita dějin. Dělnice u pásu nebo pokladní v supermarketu se patrně necítí být nositelkami „myšlenky národní“ ani „ideálů humanitních“. V této souvislosti je namístě připomenout, že síla marxistické koncepce vždy spočívala v tom, že na rozdíl od těch, kteří tvrdili, že člověk žije duchovními hodnotami, mluvila, a to i ve své zvulgarizované podobě, za ty, jimž úvahy o takových hodnotách nic neříkaly a ani říkat nemohly.

Smysl českých dějin je elitní koncepce a v jistém smyslu jsou jeho subjektem intelektuálové, kteří se o něm přou. Což má jisté oprávnění v tom ohledu, že jsou to právě kulturní a politické elity, kdo se zapisuje do historické paměti, nebo lépe řečeno, kdo tuto paměť zapisuje. Význam sociální otázky vyzvedá sice už Masaryk v České otázce, řeší ji ale požadavkem, aby se i dělníci podíleli na národním životě, jehož rytmus ovšem dělnická perspektiva určovat neměla. Ta se stane klíčovou pro celek národa i jeho dějiny až v komunistickém pojetí českých dějin.

Komunismus a jeho podzemí

Závažnost Patočkovy teze o nutnosti vyjít z faktu diskontinuity českých dějin se ukazuje na čtyřiceti letech komunistické diktatury a po jejím pádu ještě daleko výrazněji než v době, kdy Patočka svůj esej psal. Tato etapa byla nejdelším úsekem stoleté existence republiky, a rozhodující otázkou smyslu českých dějin 20. století proto je, zda právě ona není zásadní pro hledání současné české identity. Zda budeme konstruovat logiku českých dějin tak, že éra komunistického vládnutí je odchylka, kterou z nich můžeme v klidu vyškrtnout, anebo se v ní pokusíme najít navzdory vší diskontinuitě nejen pravidelnost, která ji spojuje s minulostí, ale i soumeznost s vývojem polistopadovým. Hledání souvislosti v diskontinuitě, kterou konstruktivismus v myšlení 20. století má sklon vidět jako obecný faktor, není pouhá svévole. Tvoření kontinuity právě v diskontinuitním 20. století s jeho porážkami je pro soudobé hledání české identity podstatné. Sami na sobě to můžeme pozorovat třeba v tom, jak se pro naši identitu důležitějšími než jména „panovníků“ stávají rozličné odboje a jejich mýty. Ale také v tom, jak důležitá je i kritika nedostatečnosti těchto odbojů.

Před sto lety byla předmětem sporu reformace, dnes je předmětem sváru období 1948 až 1989. Nejvíc problémů přitom činí etapa 1948 až 1968. Na rozdíl od sousedních zemí, kde Rudá armáda po válce zůstala, Češi svou verzi komunistické diktatury realizovali z větší části vlastními silami. Až po invazi roku 1968 se povaha komunistického vládnutí přiblížila tomu polskému či maďarskému, aniž ovšem vyvolala podobné lidové hnutí odporu. Na pokleslosti normalizace se shodnou téměř všichni, přitom ale z ní její historická blízkost a kontinuita individuálních životů dnes dělají vyostřenější terén reflexe, než jakým jsou padesátá léta. Tato etapa je pozoruhodná ale i tím, že tehdy se v disentu sešlo to nejlepší, co vzešlo z československého pokusu o reformu socialismu, s tím, co od něj vždy mělo odstup nebo jej odmítalo. A z kulturního hlediska tehdy dosáhla podzemní produkce v oblasti beletrie a politické esejistiky vrcholů, jimž se svobodná kultura po roce 1989 dosud nevyrovnala.

Je to právě význam normalizační „druhé kultury“, který – podobně jako ještě daleko všestrannější kulturní a intelektuální boom šedesátých let – podtrhuje problémy spojené s pokusy o aritmetiku českých dějin 20. století. Od roku 1989 se potýkáme s otázkami, co do nich počítat a co z nich naopak odečítat, nebo zda raději nesledovat rozličné paralelní podzemní proudy, které po obdobích temna vyrážejí na povrch a umožňují navazovat na české dějiny násilně přerušené v roce 1948. Éra komunistické diktatury se pro vyprávění příběhu českých dějin stala podobně nepohodlnou jako svého času husitství nebo rekatolizace. S oběma ji ostatně sbližuje i násilný charakter. Přes všechnu brutalitu a fanatismus se tyto epochy nicméně staly konstitutivní pro dvě tradice českého „myšlení o dějinách“ – obrozenecko-pokrokářskou a katolickou. Význam doby komunistické diktatury je jiný a patrně nikdo ji nebude vyzvedat jako vrchol či osu českých dějin. Zhodnocení sociálních a kulturních dopadů komunistického vládnutí ale předpokládá přijmout je jako integrální součást českých dějin. Pak bude možné se dobrat i toho, do jaké míry šlo o import a do jaké se budovalo z vnitřních zdrojů a pohnutek, a také jak interpretovat odpor proti tomuto režimu. V tom má spor o interpretaci státního socialismu stejný význam, jaký měla dříve otázka reformace.

Odstředivé století

Kromě toho ale existuje ještě jedna neopominutelná linie českých dějin 20. století, která má svůj vlastní aritmetický rozměr. V knize Historické proměny češství (1992) upozorňuje Jan Křen na to, že k charakteristikám politického češství patří, že „po značnou část své tisícileté existence tvořil český stát svébytnou, avšak přece jen část většího univerzalistického celku, nebo celku, který si takové nároky činil“. Takovou úlohu plnila Římská říše, habsburská monarchie, socialistické společenství a dnes ji plní Evropská unie. Ve 20. století ale samostatnost československého státu přinesla i prozaičtější formy přimykání: nejdříve k versailleskému systému, po Mnichovu v rámci „záchrany národa“ k třetí říši, po válce k Sovětskému svazu a po roce 1989 k „Západu“. Nezajištěnost a nesamostatnost české existence vedla k hledání mocenských opor a spojeneckých svazků, které však měly často podobu jednostranné závislosti či přímo vazalství. I tehdy, když nám nebyly přímo vnuceny, končily nejednou rozčarováním. Historik Jan Tesař k tomu lakonicky řekl: „Československo má národy, jejichž duch není svébytný, proto jsou jeho dějiny odvozené daleko více, než by to odpovídalo jeho velikosti a materiální moci. Historické procesy založené sociálně se projevují velice často jako zásahy vnějších mocí.“

Současně ovšem zafungovalo 20. století jako odstředivka. V mnohonárodnostním státě, který byl v roce 1918 založen, Češi netvořili ani polovinu populace. Po dvaceti letech již okleštěná existence státu skončila odchodem Slováků, poté nacisté zlikvidovali místní Židy a Romy, při poválečné obnově Československa od nás Sověti nadobro oddělili Rusíny, my sami jsme vyhnali a odsunuli české Němce, a na závěr století přišel definitivní rozchod se Slováky. Tedy rozluka partnerství, které z hlediska povahy československé státnosti bylo nejvýznamnější.

Karel Kosík v textu Naše nynější krize dokonce říká: „‚Česká otázka‘ je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka.“ Z této perspektivy je rozchod se Slováky určujícím selháním českého 20. století. Zároveň je ovšem završením procesu etnické homogenizace českého státu. Hodnocení česko-slovenského svazku ze zmíněné Křenovy knihy je střízlivější. Podle Křena to bylo „manželství z lásky, ale z obou stran stály u jeho zrodu i účelové kalkulace“. I vzhledem k výsledku se zdá bližší pravdě spíš Křenovo prozaické hodnocení než Kosíkův patos. Jakkoli měl česko-slovenský vztah své historické předpoklady, to, že na sebe vzal formu společného státu, bylo výsledkem pragmatického rozhodování, v němž bylo kalkulací nakonec přece jen víc než lásky.

Češi a Slováci nicméně ve svém oddělování nejsou výjimkou. V Evropě je sice druhá polovina 20. století spojena s procesem integrace ústícím v Evropskou unii, zároveň ale v tomtéž období dovršují svůj vývoj nacionalistické projekty 19. století. Ať už jde o terorismem provázené usilování o baskickou samostatnost, poklidnou kulturní emancipaci Velšanů, krvavý rozpad Jugoslávie, státoprávní aspirace Skotů či Katalánců nebo šovinismus dnešní maďarské vlády, intenzita národních myšlenek spojuje přelom milénia s počátkem 19. století. Zdá se, že ideologie starého imperialismu či komunistického internacionalismu byly lepším svorníkem než dnešní liberální demokracie. Jestliže u Slováků lze mluvit o klasické emancipaci, jejímž cílem je samostatný národní stát, v českém případě se tento cíl považoval za dosažený už založením republiky v roce 1918. Její dějiny, v nichž se mísí podléhání vnějším tlakům s často panickou reaktivitou na tyto tlaky, vyústily po sto letech v etnicky a kulturně homogenní společnost, která se nedokáže smířit s představou nového „stýkání a potýkání“.

Éra redukce

Význam Patočkova důrazu na diskontinuitu spočívá v tom, že není vyvlečením se z problematiky myšlení o českých dějinách, ale východiskem k jejich novému promýšlení. K diskontinuitám českých dějin 20. století patří druhá republika i okupace, ty je však snadno možné odepsat jako vnucenou aberaci vývoje českého národa v éře samostatné státnosti. Vlastní gros vědomí přetržitosti a fragmentárnosti nejen politických, ale i kulturních a ideových dějin spočívá v éře komunistického vládnutí. Právě zkušeností přetržitosti a reflexí této zkušenosti můžeme přitom (spolu s dalšími národy střední a východní Evropy) přispět k „myšlení o dějinách“ více než dějinnou aritmetikou. Ovšem pouze tehdy, budeme-li ochotni se touto zkušeností zabývat v celé její šíři a nepohlížet na ni pouze jako na zvnějšku vnucenou odchylku. V tom je případ Česka (vzhledem k výsledkům voleb roku 1946 nikoli Slovenska), kde došlo k instalaci komunistické diktatury nejen autochtonní, ale i demokratickou volební cestou, zvlášť důležitý.

Souvislost lze nicméně spatřovat v samotné debatě o smyslu českých dějin. Jedno z jejích posledních výrazných oživení přišlo v letech 1984 a 1985 v souvislosti s dokumentem Charty 77 nazvaným Právo na dějiny. Ale tehdy, sto let po Schauerovi, byla tato debata do velké míry obrácena zpět a točila se kolem otázek vymezených Palackým, Masarykem a Pekařem, tedy kolem reformace a rekatolizace. Tónem navazovala na podobu debaty z počátku století a otázka po smyslu českých dějin se stala do značné míry rekonstrukcí metodologické úrovně minulé diskuse. Dělicí linie běžela po hraně historiografické hodnověrnosti a filosofické či morální oprávněnosti od historické fakticity odhlížet. I zvraty 19. století byly nahlíženy spíše tímto prizmatem než samy o sobě. Politické antagonismy se střetávaly v interpretaci národní minulosti a omezená galerie postav českého myšlení redukovala místní reflexi globálních konfliktů na pře nad historickými střety křesťanských denominací. Ty ale dnes sotva lze brát jako osu dějin. Na počátku 21. století za ni ostatně nelze považovat ani politické projekty Západu, stejně jako nelze chápat evropské dějiny jako dějiny světové. V globální perspektivě se musí otázka malého středoevropského národa jevit jinak, než jak se jevila těm, jejichž myšlení evropské horizonty nepřekračovalo – což platí o Masarykovi stejně jako o Patočkovi nebo Kosíkovi.

Význam národa je v této perspektivě hlavně subjektivní. Spočívá v odpovědnosti k naší situovanosti, k prostředí, do něhož v prvé řadě promlouváme a v němž žijeme, a snad i ve snaze o jeho kultivaci. Tuto odpovědnost ani v globálním kontextu nelze opomenout a hrát si na subjekt bez přívlastků. Jakkoli si můžeme vytknout za svůj cíl řešení světových problémů, svou aktivitu směřujeme hlavně do bezprostředního okolí. Ani programový antinacionalismus se nepotýká s nacionalismy vzdálenými, ale s tím bezprostředním, jenž jej obklopuje, a přijímá tak mlčky zodpovědnost za hříchy svého národa.

Dvacáté století lze vnímat jako éru redukce faset české otázky, ať už sociální nivelizací doby komunistického vládnutí, odsunem českých Němců nebo koncem spolužití se Slováky, jež bylo vlastně také „konfliktní“. Dnes jsou jediní „druzí“, kteří nám zbyli, Romové, k nimž se stále ještě nedokážeme chovat alespoň s elementární lidskou úctou. A to ani v době, kdy po století samostatné státní existence prožíváme navzdory všemu nejdelší období stability: národní ani státní existenci nehrozí bezprostřední nebezpečí, všech potenciálních „vnitřních nepřátel“ jsme se dokonale zbavili. Návrat do Evropy se nám podařil, i když se tím Brusel zařadil vedle Vídně a Moskvy na seznam center celků, k nimž jsme patřili a s nimiž jsme byli nespokojeni. Tato nespokojenost možná vyvolá nakonec pohyb opačným směrem, nakonec i my jsme v minulosti měli své západniky a slavjanofily. A Evropská unie je pro nás opět příležitostí, jak za své problémy vinit někoho jiného, podobně jako bychom rádi svalili na Rusy tíhu komunistické diktatury. Pokud ale plyne z českých dějin 20. století nějaké poučení, pak to, že nestačí hledat, ke komu bychom se přimkli, a přitom se čím dál víc snažit zůstat v bezpečí pod duchnou. Léta stability nejsou žádnou zárukou, naopak. Dějinné zvraty totiž do českých dějin vcházejí zvnějšku. Diskontinuita si nás znovu najde.

Autor je redaktor A2.

Text vyšel v A2 č. 21/2018. Číslo je právě v prodeji.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image