Foto Televize Noe
V poslední době se zdá, že literární žánr konzervativní dystopie je na vzestupu. Když ovšem srovnáme například Podvolení od Michela Houellebecqa s novým románem Petry Hůlové, nazvaným Stručné dějiny hnutí, nelze se ubránit pocitu, že kvalita provedení rapidně klesá. Kdo ale zaznamenal kázání Petra Piťhy – katolického kněze, bohemisty a blízkého spolupracovníka kardinála Duky – o Istanbulské úmluvě, které pronesl 28. září v katedrále sv. Víta, ten ví, že tento žánr nově dosáhl svého absolutního dna. Podobně jako Duka ve svatováclavské promluvě ve Staré Boleslavi se i Piťha ve svém kázání důsledně vyhnul evangeliu a přednesl děsivou politickou dystopii o tom, jak budou zastánci tradiční rodiny po ratifikaci úmluvy pronásledováni pomalu jako první křesťané, kteří byli za svou víru předhazováni lvům:
„Přistoupím k částečnému výčtu toho, co by nás po zavedení tohoto nového zákonodárství čekalo (…).
Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž.
Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní. Postačí k tomu křivé obvinění.
Určení pohlaví vašich novorozenců podle pohledu do jejich klína bude zrušeno.
O svém pohlaví rozhodne dítě samo, a proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně a potažmo mu nebudete moct dát ani jméno.
Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.
Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat.
Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí.“
Jednoduché zneužití
Čteme-li u Houellebecqa jistý strach z islámu a u Hůlové jisté obavy z feministek, v obou případech se jedná o vytvoření literárního prostoru, který je z podstaty nejednoznačný, a neumožňuje tudíž jednoduché politické zneužití. Piťhova dystopie v sobě bohužel nic literárního neskrývá. Jde o jednoznačně politické zneužití kázání v rámci hanebného tažení české katolické církve proti tuzemské ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, takzvané Istanbulské úmluvy. Piťha nejenže ve svém kázání vůbec nezmiňuje hlavní témata úmluvy, tedy násilí na ženách a domácí násilí (jehož oběťmi jsou především ženy, ale také muži a děti), ale ze lživého výkladu některých pasáží důvodové zprávy dokumentu konstruuje totálně fantasmagorickou vizi společnosti po ratifikaci úmluvy (nehledě na to, že v drtivé většině evropských zemí byla již úmluva ratifikována a nic z Piťhových genderově-totalitních vizí se neplní).
Piťhovo zděšení možná svědčí o tom, že i v katolické církvi se už ženy začínají samy organizovat, aby pomohly reformovat a uzdravit společenství, které trpí systémovým zneužíváním nadvlády nezralých mužů.
Istanbulská úmluva samozřejmě nechce zrušit sexuální diferenci a nahradit dvě pohlaví jedním genderem, jak naznačuje Piťha. Jen v souladu s poznatky současného výzkumu rozlišuje pohlaví a gender. Pojem genderu vychází ze dvou pohlaví, mužského a ženského, a rozumí se jím sociální podmíněnost rolí, chování a aktivit, které daná společnost považuje za vhodné pro muže a ženy. Tresty za vyslovování sexuální diference, které předpovídá Piťha, jsou tedy přinejmenším stejně absurdní jako trestání chovanců „feministického“ lágru za to, že se jim zdají erotické sny o mladých holkách, které zmiňuje Hůlová ve svém románu. Avšak pouhé vysvětlování rozdílu mezi pohlavím a rodem těm, kdo jej zjevně pochopit nechtějí, není v případě do nebe volající manipulativnosti kampaně České biskupské konference (ČBK) dostatečně razantní odpověď. Stejně jako nestačí poukazovat na to, že křesťanství nestojí a nepadá s úporným stvrzováním rozdílnosti pohlaví a že apoštol Pavel v listu Galatským (3,28) například píše o tom, že ve víře v Krista jsou jednotlivé identity překonány, a to včetně rozdílu mezi mužem a ženou.
Strašení genderem totiž neodráží jen spor mezi poznatky humanitních věd a konzervativní vizí společnosti, respektive v rámci katolické církve napětí mezi liberálním a konzervativním výkladem křesťanství. To, co se skrývá za katolickým pohoršením z genderu), které je velmi rozšířené napříč celou církví (od papežských dokumentů přes středoevropské biskupské konference po stanoviska KDU-ČSL) je ve skutečnosti mocenský boj proti rovnoprávnosti žen, ale také LGBT lidí.
Umlčte oběti sexuálního násilí!
K čemu všemu se odmítnutí „genderové ideologie“ může hodit, ukazuje například umlčování obětí sexuálního násilí v církvi. Toto násilí je také genderově podmíněné – je u něj absolutně vyloučené, aby ho páchaly ženy. Jejich oběti se domáhají svého hlasu a také požadují hlubší reformy mocenských struktur katolické církve. A to je přesně situace, ve které z našeho pohledu šokující vytěsňování genderově podmíněného násilí, jaké předvádí profesor Piťha a celá ČBK, dává smysl. Je totiž jednou z podob boje o zachování pozic v instituci, kde o všem shora rozhodují muži.
Míra zděšení, kterou Piťha vložil do svého kázání, však přináší i určitou naději. Možná svědčí o tom, že i v katolické církvi se už ženy začínají samy organizovat, aby pomohly reformovat a uzdravit společenství, které trpí systémovým zneužíváním nadvlády vztahově a sexuálně nezralých mužů. Nedávná svépomocná synoda žen v Římě (které se účastnily i členky kolektivu RFK), požadující hlasovací právo na oficiální Biskupské synodě o mládeži (kde ženy tvořily jen 10 procent účastníků) a prosazující svěcení žen a jejich větší zapojení do rozhodování v katolické církvi, je toho příkladem.
Autor je filosof.