Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak Čechoslováci po Mnichovu zradili sami sebe

Trauma z Mnichovské dohody ani po osmdesáti letech nepřebolelo. Tehdejší události totiž stále vnímáme ahistoricky a nedospěle.

Pojem „osudová osmička“ patří spíš než do historie do numerologie. Pro romantické myšlení, které přehlíží zjevná fakta a dějiny nepřijímá v celé jejich složitosti, je totiž zcela příznačný. Typickým příkladem je Mnichov. Převládající narativ dodnes hovoří o zradě, buď ze strany Francie a Velké Británie, nebo politiků meziválečného Československa. Snad aby byli omluveni všichni ostatní.

Otázka, jestli jsme se tehdy bez prakticky spojenců – po Mnichovu na straně ČSR stály symbolicky jen státy Malé dohody, tedy Jugoslávie a Rumunsko – mohli ubránit, se omílá už osmdesát let. Přestože už na ni jasně zamítavě odpověděl Jan Tesař ve své slavné eseji Mnichovský komplex. Vyhlídky na obranu ČSR, jehož vojsku nebýt krátké hranice s Rumunskem hrozilo sevření v kotli ještě před vypuknutím války, byly pochmurné. Plán obrany počítal se zadržením nepřítele na hranicích a ústupem přes Moravu na Slovensko. Odtud měl být veden protiútok, až na Německo ze západu přes Rýn zaútočí spojenci. Naneštěstí však Francouzi Porýní nacistům vydali, ještě než stavba československého opevnění začala. Připravena nebyla ani jiná, pro manévr nezbytná infrastruktura.

Čechoslováci rezignovali na obranu demokratických hodnot a nechali se přimět k tomu, aby pracovali ve prospěch nacistického válečného úsilí.

Na československé dopravní síti se nijak neprojevilo, že hlavním městem je Praha, a ne Vídeň. Jediné železniční spojení se Slovenskem procházelo mezi Bohumínem a Jablunkovským průsmykem v těsné blízkosti říšské hranice. Přestože už existovaly první projekty dnešní dálnice D1, postavena byla až začátkem sedmdesátých let. Naskladněn nebyl ani dostatek pohonných hmot.

Projekty pohraničního opevnění byly sice oproti francouzské předloze, Maginotově linii, podstatně vylepšeny, ale vzhledem k jejich rozsahu by je bylo možné dokončit nejdříve ke konci čtyřicátých let. Zvláště těžké objekty byly dostavěny jen v několika kritických úsecích, jako jsou Královecký průsmyk, náchodská Branka, Mladkovské sedlo a okolí už zmíněné trati, a vesměs nebyly ani vyzbrojeny. Lépe na tom nebyla ani polní armáda. Byla vybudována striktně podle francouzského vzoru, tedy bez moderních letadel-jednoplošníků a tanků. Vznikly pouze dva prototypy stíhačky Avia B-35 a první Lehké tanky vz. 38 si vyzvedli až okupanti roku 1939. Jinak velení příliš nezohledňovalo zkoušky nových zbraní a taktik, prováděné nacistickou Legií Condor za Španělské občanské války (1936–1939).

Jejich chybami jsme očištěni

Toto všechno se dodnes dává za vinu československým politikům a zejména Benešovi, který určoval zahraniční a obrannou politiku státu. Úplně se přitom přehlíží, že armáda vyklidila pozice, aniž by předtím alespoň zničila opěrné body a komunikace, které by nacistům mohly padnout do rukou. Mezi kluby vojenské historie oblíbený argument Ostravskou operací (březen až květen 1945), během níž nacisté zpomalili sovětský postup také kvalitním československým opevněním, je tedy spíš přitěžující okolností. Tuto hanbu sice ze sebe smyly desítky tisíc vojáků, kteří odešli bojovat do zahraničí. I tak se jednalo o zlomek stavu více než milionové armády.

Naopak se stále znevažuje, že Edvard Beneš z nezáviděníhodné situace našel východisko. Z ČSR, která ve světě ztrácela sympatie kvůli nacistické propagandě, hlásající, že je českým Němcům upíráno právo na sebeurčení, se nakonec stala oběť. Jinými slovy, připravil půdu pro nový zahraniční odboj před válkou, kterou rozpínavé Německo muselo nutně prohrát, protože probíhala na dvou frontách. A pak už jen čekat, až představitelům Francie a Velká Británie dojde, jak špatně Hitlera odhadli, a třetí říše se dostane do nevyhnutelného střetu s velmocenskými zájmy SSSR.

Spíš než ochotu západních demokracií zasáhnout Beneš přecenil vůli svých spoluobčanů bojovat za Masarykem zosobňované demokratické hodnoty a podcenil dopad svého odchodu do exilu. V základech byla otřesena důvěra v buržoazní politiky, liberální demokracii i Západ. Dotýkalo se to obzvlášť „mládí komunismu“, generace narozené ve 20. letech, jež se své pozdější poblouznění stalinismem snažila odčinit v obrodném procesu šedesátých let.

Pokles politické kultury se za druhé republiky projevil rozmáhajícím se rasismem, vyhraněným nacionalismem i slučováním politických stran. Tento úpadek ale pouze předznamenával ještě větší národní ostudu: založení koncentračního tábora pro české Romy v Letech u Písku. Tábor po celou dobu existence spravovaly protektorátní úřady, které byly v úzké součinnosti s četnictvem, a byl v něm i převážně český personál.

hudba praha

Klid na práci

Následný vznik protektorátu Čechy a Morava je možné s dílčími výhradami ztotožnit se zrozením bezpečného a výkonného zázemí nacistického vojenskoprůmyslového komplexu. Pro jeho potřeby bylo dělnictvo získáno kombinací pohrůžek a z dob první republiky málo známými benefity: závodním stravováním nebo rekreačními pobyty.

Na tomto „klidu na práci“ paradoxně závisely též úspěchy akcí „Tří králů“, Josefa Balabána, Václava Morávka a Josefa Mašína, nebo operace Anthropoid. Jinak byl odboj na území rozbitého ČSR ponejvíce amatérský, nenásilný a soustředil se především na zpravodajskou činnost. I tomu však Reinhard Heydrich i jeho likvidací rozzuření nacisté zasadili těžké rány. Oživilo jej až v závěru druhé světové války vypuknutí Slovenského národního povstání. I tak naprostou většinu z téměř tří set tisíc československých obětí tvořili lidé, které nacisté pokládali za Židy.

Rovněž politici i průmyslníci se vcelku lehce nechali přimět ke spolupráci s nacisty, jinak by byli nahrazení někým poslušnějším. Málokdy jim docházelo, že jejich prostřednictvím nacisté vykořisťovali československé hospodářství víc, než kdyby bývali okupační moci vzdorovali z ilegality a svá původní místa přenechali buď jí nebo neschopným českým fašistům.

Toto všechno jen hrálo do karet KSČ. Komunisté odešli do ilegality ještě za druhé republiky, ale už předtím interbrigadisté ve Španělsku získávali první bojové zkušenosti. Kredit straně zvyšovali též její neukáznění členové vstupující do odboje i natruc oficiální stranické linii určované do roku 1941 paktem Ribbentrop–Molotov. Komunisté tedy byli jedinou dostatečně organizovanou silou na to, aby po válce určovali další vývoj ČSR. Domácí politici působící už od předválečné éry jim sami vyklidili pole. Než by přepracovali svůj dosavadní program, zhusta se kompromitovali kolaborací. Komunistům nepřekážel ani londýnský exil. Ten pod vlivem mnichovského traumatu nakonec také upřednostnil orientaci na Moskvu.

Mnichov zkrátka by sám o sobě příliš fatální důsledky mít nemusel. Kapitulace bez boje jistě byla ponižující. Avšak ještě větší hanbou bylo, že Čechoslováci rezignovali na obranu demokratických hodnot a nechali se přimět k tomu, aby pracovali ve prospěch nacistického válečného úsilí. Jak by řekl francouzský moralista François de La Rochefoucauld: „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Autor je historik a publicista.

 

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image