Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Každej komouš musí viset!

Z internetu se na nás valí nenávist. Co s ní? A co s tou naší?

Je dobře, že se začíná mluvit o nenávistných projevech na internetu. Je jich přirozeně víc, než bylo svého času anonymních dopisů. K dopisu potřebujete papír, pero, stůl a adresu toho, koho nenávidíte. Pak musíte jít na poštu, zaplatit za známku a dopis odeslat. Než to všechno dáte dohromady, většinou se na to vykašlete. K tvorbě nenávistného příspěvku na internetové diskuzi stačí chytrý telefon a schopnost naťukat pár slov. Můžete ho napsat v autobuse cestou domů z hospody.

Záleží na tom, komu přejete smrt?

Na webu Českého rozhlasu vyšel ve středu článek „Kéž by podřezali tebe.“ Někteří zaměstnanci neziskovek čelí kyberšikaně, stěžují si na nezájem policie pojednávající o tom, s jakou nenávistí se musí potýkat lidé z občanských organizací. Policie případy kyberšikany zhusta řešit nechce a oběti útoků pak raději nechají celou záležitost plavat. Říkají dokonce, že si už zvykly. Článek jsem pozorně přečetla – vystupuje v něm několik mých přátel a známých – a zase jsem ho zavřela s tím, že se za čas objeví další, který bude upozorňovat na to samé. Mám pro příjemce takových psaníček pochopení, dostávám je někdy taky. Zároveň si neumím představit, co by se stalo, kdyby se všechny nenávistné projevy skutečně začaly stíhat. Vždyť by byly soudy úplně zavaleny, napadá mě, když vezmu v úvahu, jak moc je to rozšířené. Jenže tím, že to necháváme být, se slovní útoky stávají normou a šíří se víc a víc. Občas někdo argumentuje svobodou slova, ale vyhrožování nebo přání smrti či znásilnění, to je přeci něco jiného. To opravdu není názor, ani názor pomýlený, neinformovaný. Je to vyhrožování a přání smrti nebo znásilnění.

Volání po mantinelech veřejné diskuze není motivováno touhou po sterilitě, je to otázka sebezáchovy společnosti.

Vzpomněla jsem si na dva týdny starou diskuzi na facebookových stránkách DVTV. Emma Smetana udělala před volbami rozhovor s komunistickou kandidátkou na primátorku Martou Semelovou a pod odkazem na rozhovor se strhla bouřlivá debata. Marta Semelová se v rozhovoru odmítala vyjádřit k Miladě Horákové, chtěla mluvit o programu, zejména pak o bydlení a až na opakovanou otázku připustila, že si za svými tehdejšími výroky o Horákové stojí. Zároveň ale deklarovala, že už o tomto tématu nechce mluvit. Na úroveň a průběh rozhovoru se v diskuzi názory lišily, na kritice Marty Semelové se ovšem diskutující ve 214 komentářích veskrze shodli.

Někteří velmi kultivovaně oponovali názorům Semelové, které vyslovila v roce 2014, další vyjadřovali přesvědčení, že by DVTV nemělo Semelovou vůbec zvát. V diskuzním vláknu se najdou i emotivní příspěvky – osobnost Semelové i představy, které vyvolává, zjevně budí vášně a útočí na imaginaci. Část příspěvků přitom zjevně překročila hranici akceptovatelnosti. Přesto tam i dnes, dva týdny po napsání, stále jsou. Posuďte sami: „Každej zkurvenej komouš musí viset!“, „Tohle je vážně lidská zrůda!“, „Při pohledu na ni člověk lituje, že jsme byli po roce 1989 tak humánní a nevypořádali se s těmihle zrůdami důrazněji…“, „Nechci být sprostej, ale není větší mrdky na světě, která by chodila po této planetě“, „Ať už ta bolševická rašple drží zobák. Navždy“, „Čarodějnice patří upálit“, „Proč nevisí? Nechal bych ji viset, dokud by neuhnila z provazu! A ani potom bych to neuklízel!“, „Bez výčitek svědomí ji zabít. Tečka!“, „Tuhle zrůdičku jste měli pověsit v 90. létech… Jak to že tuhle děvku eště neupálili?“ atd.

Když to píšu, vím, že někdo se mnou asi bude souhlasit, protože i jemu takové výroky přijdou přes čáru. Jiní mě naopak zavalí podobně laskavými komentáři. Budou po Facebooku i jinde na internetu hrdinně psát o tom, že jsem také „komunistická zrůda“, najde se i někdo, kdo prohlásí, že mě „měli spolu s rodiči pověsit už v roce 1989, protože byli komunisti“ a jejich děti jsou zkažené. Jablko od stromu… Znáte to. Pak možná někdo napíše, že moji rodiče komunisti nebyli a někdo jiný zase namítne, že byli vlastně ještě horší, že „byli moc levicoví i na komunisty, a proto je zavřeli“. Něco bude v diskuzích, něco přijde soukromými zprávami. Četla jsem to tolikrát, že už to umím zpaměti a už to, omlouvám se, nebudu znova číst.

Právo na nenávist?

Svůj komentář ale směřuju hlavně ke třetí skupině lidí, a to k těm, kteří nemají z takto formulovaných názorů radost, byť mají někde v koutku duše pocit, že si podobné reakce Marta Semelová (na rozdíl od občanských aktivistů) tak trochu zaslouží. Lidé, kteří přejí znásilnění těm, kteří se zastávají uprchlíků, ovšem mají přesně ten samý pocit. Cítí, že jsme v bodu zlomu a že se společnost může v následujících letech změnit. Možná nevědí tolik o klimatické změně, ale sledují třeba mezinárodní politiku a tuší, že se v příštích desetiletích mohou v Africe zdvihnout statisíce lidí a vydat se do Evropy a že je těžko někdo zastaví. Proto by se tu raději pořádně oplotili a neměli tu žádné menšiny ze zemí, ze kterých sem ti lidé možná budou přicházet.

Kdyby měli možnost něco dělat proto, aby svět spěl trochu lepším směrem, třeba by to někteří z nich dělali. Cítí se ale bezmocní a jsou plni úzkosti. A svou frustraci obracejí proti lidem, kteří z jejich pohledu problémy bagatelizují a nechtějí vidět černou budoucnost. Takové lidi vnímají jako zrádce národa. Jejich výhrůžky legitimní nejsou, ale stejně jako diskutéři pod rozhovorem se Semelovou jsou přesvědčeni, že na svou nenávist a její veřejný projev mají právo. Můžeme donekonečna debatovat o tom, jestli je legitimnější obávat se ztráty paměti a relativizace historie, anebo mít strach z měnícího se světa, ale v tom není jádro problému. To spočívá v tom, zda se budeme umět zastat i lidí, se kterými nesouhlasíme.

Než se dohrabeme k tomu, že se jasně určí, co se bude a co nebude stíhat, měli bychom také vyjednávat o tom, co je a co není přípustné, co chceme v diskuzích dovolit a jaká je hranice, za kterou už nechceme jít. Kromě zákonné hranice musíme vytyčit i hranici společenskou. Nelze psát cokoli a pak něco z toho stíhat. Je potřeba vytvářet prostředí, ve kterém bude jasné, proč některé věci psát nelze. Diskuze je možné moderovat, příspěvky mazat a třeba i psát, proč některé už jsou za hranou. Jakmile však připustíme, že o Martě Semelové se může psát, že by měla viset, těžko pak můžeme obhajovat, že se takové příspěvky psát nemají.

Volání po mantinelech veřejné diskuze není motivováno touhou po sterilitě, je to otázka sebezáchovy společnosti. Přát někomu veřejně násilnou smrt a psát na jeho adresu libovolné vulgarismy, anebo mu anonymně vyhrožovat nemůže suplovat naši neschopnost ventilovat svou frustraci jinak. Chtěla jsem původně něco napsat do té diskuze na stránkách DVTV, ale neodvážila jsem se, protože jsem neměla chuť slíznout to za všechny zločiny komunismu. Jestli se mnou nesouhlasíte, zkuste mi to vysvětlit pomocí argumentů.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image