Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Konzervativní internacionála bojuje proti sňatkům homosexuálů

Referenda, protesty nebo soudní žaloby globální konzervativní občanské společnosti proti homosexuálům je třeba chápat jako koordinovanou aktivitu.

Zatímco v českém parlamentu probíhají slyšení o petici za uzákonění „manželství pro všechny“, ve východní Evropě už se zase hlasovalo o jeho zákazu. O víkendu 6. a 7. října se v Rumunsku konalo ústavní referendum o definici manželství. Předkladatelé petice za referendum, organizace zvaná Koalice pro rodinu, požadovala, aby byla rodina ústavně definována jako svazek „muže a ženy“, a ne neutrálně jako svazek „manželů“, jak tomu bylo doposud. Referendum neuspělo: 96 procent hlasů sice bylo pro, ale k urnám vyšlo jen 21,4 procenta oprávněných voličů, tedy méně než nutné třicetiprocentní kvórum, tedy nejnižší nutný počet hlasujících v referendu.

Globální konzervativní občanské společnosti se daří skrze boje o omezování sexuálních a reprodukčních práv překreslovat politické scény v evropských zemích, zejména v bývalém východním bloku.

Rumunsko je už čtvrtou zemí, kde se o ústavním zákazu stejnopohlavních manželství hlasovalo. Příkladem šlo v roce 2013 Chorvatsko. Tehdy vládnoucí socialisté debatovali o rozšíření práv registrovaných partnerů, proti čemuž zorganizovala katolická organizace Ve jménu rodiny petiční kampaň. Půl roku po vstupu do EU tak Chorvaté hlasovali o tom, zda by se manželství mělo ústavně definovat jako „svazek muže a ženy“ a 65 procent bylo pro při účasti asi 40 procent obyvatel. Jelikož těsně před referendem o členství v EU vláda zrušila kvórum, hlasování uspělo.

Ve Slovinsku následovalo referendum po přijetí změny definice manželství „ze svazku muže a ženy“ na „svazek mezi dvěma osobami“. Tzv. Koalice pro děti zorganizovala v roce 2015 petiční kampaň, získala povinné minimum 40 tisíc podpisů a parlament referendum vypsal. Slovinci hlasovali o přijetí nebo odmítnutí tohoto zákona, a tedy v zásadě o manželství homosexuálů. V referendu zákon pozastavili (65 procent bylo proti při účasti 36 procent). Opakovala se tak situace z roku 2012, kdy úspěšná petice vyvolala referendum, v němž 55 procent hlasujících odmítlo nový občanský zákoník, který měl rozšířit práva stejnopohlavních párů.

Na Slovensku proběhlo referendum také v roce 2015. Obsahovalo tři otázky (o výlučně heterosexuální definici manželství, o odmítnutí adopce dětí homosexuálními partnery a o povinné sexuální výchově na školách). Referendum neuspělo, stejně jako v Rumunsku, pro malou účast: ve všech otázkách bylo pro 90 procent hlasujících za účasti 21 procent voličů.

Symbolická změna

Všechna uvedená referenda mají několik společných charakteristik: mají pouze symbolický charakter a vyvolala je masivní veřejná kampaň konzervativních křesťanských organizací. Rumunská Koalice na svém webu píše: „Rumunsko nechce opustit manželství, ale zachránit je. A zachránit sebe.“ Pokud bylo cílem zabránit stejnopohlavnímu manželství, nebylo referendum nutné. V žádné ze zemí totiž institut stejnopohlavního manželství neexistuje, Slovensko a Rumunsko neznají ani registrované partnerství. V Rumunsku občanský zákoník stejnopohlavní manželství již od roku 2008 dokonce explicitně vylučuje. Podobně na Slovensku již v roce 2014 parlament v ústavě zakotvil definici manželství jako svazek muže a ženy. Pouze ve Slovinsku se voliči vyjadřovali k určitému zákonu. Ona tři referenda měla tedy pouze symbolický rozměr potvrzení konzervativních postojů lidem.

Zatímco v západní Evropě i katolické země práva sexuálních menšin rozšiřují, východní Evropu naopak charakterizuje jejich odmítání a politizace. Šest z osmadvaceti zemí na východě EU nedovoluje žádnou formu civilního svazku, sedm států Evropské unie dokonce ústavně zakazuje homosexuálům vstoupit do manželství (Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko, Slovensko, Litva a Lotyšsko). Obecně byla referenda svými proponenty pojata jako reakce proti evropskému trendu ochrany individuálních práv a práv menšin v oblasti sexuality a reprodukce, což bylo interpretováno jako ohrožení národa. Referenda však měla i svůj lokální kontext, který byl pro jejich výsledek zásadní.

Ve všech zemích proběhla během vládnutí středově-levicových vlád, které většinou vedly proevropskou a spíše liberální politiku. Referenda uspěla ve vyvolávání společenské polarizace mezi proevropskými „liberály“ a sekularisty na jedné straně a konzervativci a „patrioty“ na straně druhé, a také přispěla ke konzervativnímu posunu nominálně levicových stran a osobností. Tehdejší socialistický premiér Zoran Milutinović prohlásil, že v Chorvatsku probíhá „ideologicko-kulturní válka“ proti evropským hodnotám. V dalších volbách se organizátoři petice postavili za konzervativní HDZ, která nakonec nad socialisty zvítězila. Slovenský prezident Kiska referendum posunul až na dobu po plánovaných volbách kvůli přezkumu ústavním soudem, ale vyslovil se za hlasování „pro“ ve dvou otázkách ze tří. V Rumunsku se naopak socialistická vláda referenda s vehemencí ujala, snížila kvórum z 50 na 30 procent a veřejně čelila kritice z Evropské unie. Kritici jí vyčítali, že se kulturními otázkami snaží odvádět pozornost od vlastní korupce. Hlasování pak bylo vnímáno jako plebiscit o vládě.

Kulturní válka

Kulturní válka je pojem možná příliš silný, ale vystihuje polarizující dopad referend. Předcházelo jim masové sbírání podpisů pod peticemi. Vznikly zvláštní organizace, schopné v krátké době zajistit dostatečný počet podpisů. Chorvatská organizace Ve jménu rodiny v květnu 2013 získala 750 tisíc jmen, tedy asi 20 procent voličů, a to za pouhé dva týdny, s pomocí tisíců dobrovolníků a katolické církve. Slovenská Aliancia za rodinu v roce 2014 posbírala 400 tisíc podpisů od asi 10 procent voličů. Rumunská Koalice pro rodinu jich získala asi 3,2 milionu, tedy asi 17 procent voličů.

Sbírání a hlasování vedlo k dodnes citelné polarizaci. Otevřeně a vehementně se zapojila katolická církev: chorvatská a slovenská Konference biskupů systematicky vyzývaly k účasti na referendu a otevřely kostely pro sbírání podpisů. V Rumunsku to činily pravoslavná církev i protestantské církve, proti nimž vystupovaly zejména lidskoprávní neziskovky, kulturní instituce, liberální média a klesající počet otevřeně proevropských politických stran. Do kampaní vložily své právní a organizační know-how militantní křesťanské organizace z USA a jiných států EU. Nejzřejmějším případem zahraniční podpory byla rumunská kampaň: Koalice pro rodinu získala pomoc hned několika amerických organizací. Organizace Alliance Defending Freedom (ADF), která podporuje konzervativní pozice v soudních sporech zejména u evropských soudů, nabídla právní a komunikační pomoc. Aktivisté z Liberty Council se účastnili kampaně v rumunských městech. Jedním z aktivistů byl např. úředník Kim Davis z Kentucky, který byl odsouzen k několika dnům ve vězení za odmítnutí vydat manželský certifikát stejnopohlavnímu páru.

Už pro první z referend v Chorvatsku připravovala půdu plejáda konzervativních křesťanských organizací. Aktivistka Ve jménu rodiny Želka Markić se inspirovala francouzskou organizací La Manif pour tous, která v roce 2013 vedla masové demonstrace proti homomanželství ve Francii. Jiné organizace propagovaly konzervativní pojetí rodiny a genderových rolí za pomoci zahraničních vzorů skrze práci s mládeží a veřejnými akcemi. Centrum pro obnovu kultury pozvalo celou řadu pro-life aktivistů a autorů (Judith Reisman, Lily Rose) i konzervativních lobbistů (Sophie Kuby, Roger Kiska). Kiskovou spolupracovnicí je konzervativní europoslankyně za slovenské KDH Anna Záborská, která se angažuje v celé řadě tradicionalistických sítí.

Referendům předcházely debaty a kampaně týkající se jiných témat veřejných mravů (např. proti reprodukční pomoci při neplodnosti nesezdaných žen nebo proti dekriminalizaci prostituce ve Slovinsku; úspěšná byla kampaň proti stávající sexuální výchově ve školách v Chorvatsku). Po referendech pokračovaly kampaně a veřejné demonstrace proti Istanbulské dohodě, za totální zákaz potratů (polská konzervativní skupina Ordo Iuris nasbírala půl milionu podpisů), za reformou sexuální výchovy a organizovaly se pochody za život a rodinu (v Záhřebu, Varšavě a Praze). Iniciativy však zatím neuspěly s žádným dalším mravnostním tématem. Potraty se zatím ukazují v Chorvatsku i Polsku jako neprůchodné téma. Istanbulskou dohodu Chorvatsko přes mnohatisícové protesty ratifikovalo, jen bulharský ústavní soud ji prohlásil za neústavní.

Některé iniciativy zodpovědné za konzervativní mravnostní kampaně, zejména ty úspěšné, se přesunuly do politiky: v Chorvatsku a Slovinsku založily vlastní politické strany. V Rumunsku je Bogdan Stanciu, výrazný představitel Koalice, bývalým vůdcem ultranacionalistické, rasistické a křesťanské Nové pravice. Strany sice nemají velký volební potenciál, ale disponují mobilizační schopností. Po konání obou úspěšných referend např. podpořily volební obrat k pravici.

Konzervativní internacionála

Např. Željka Markić, veleúspěšná vůdkyně Ve jménu rodiny, se stala celebritou a vede semináře o strategii a komunikaci v Evropě, včetně podpory rumunské Koalice za rodinu. Právě škála mezinárodních činností ukazuje na širokou působnost konzervativní koalice, spojující americké a evropské křesťanské aktivistické skupiny. Jejím cílem je rozšiřovat svou ideologii skrze právní a politické boje vedené za omezování reprodukčních práv jednotlivců a menšin. Křesťanská identita a patriarchální rodina určují akční směry neliberálního civilizačního modelu. Tato koalice si přisvojila jazyk práv (hovoří o právech nenarozených dětí a právech rodin na určování výchovy dětí), jazyk svobod (je proti útlaku náboženských práv) a vůbec určitou moc nad jazykem (valorizují pojem tradice skrze přirozenost, devalvují pojem liberálního). Výrazem této konzervativní internacionály jsou summity, jež od roku 1997 pořádá Světový kongres rodin.

World Congress of Families (WCF) je americká globální koalice náboženských skupin všech křesťanských denominací, pravicových ideologů a aktivistů, kteří se staví proti právům homosexuálů, interrupci a sexuální výchově. Přes platformy jako WCF podle Southern Poverly Law Center exportuje americká náboženská pravice, ve spolupráci s ruskými tradicionalisty, svou konzervativní vizi společnosti: redefinovaná „přirozená rodina“ je její odpovědí na liberální kulturní revoluci, migraci a demografický propad mnoha západních zemí. Přijala za své i sekulární, nenáboženské výrazivo pro své konzervativní postoje, když se začala profilovat natalisticky. V Evropě je tzv. demografická panika předním tématem zemí s malou porodností a vysokou emigrací – z Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska i Bulharska odešlo v posledních letech, zejména po vstupu do EU, výrazné procento populace. Poslední kongresy WCF se konaly v postsovětském prostoru (Tbilisi 2016, Budapešť 2017, Kišiněv 2018). Kongresů se účastní představitelé výše zmíněných organizací ze západní Evropy (zejména z Francie a Španělska), identitáři, představitelé autoritářských populistických politických stran (Orbán) a také zmínění aktivisté referend (Željka Markić, Bogdan Stanciu, Anna Záborská).

Tato globální pravice si vytvořila profesionální lobbingovou skupinu Agenda for Europe, jejíž ultrakonzervativní a na politickou změnu orientovaný manifest reflektovala nedávná obsáhlá zpráva Evropského parlamentního fóra o populaci a rozvoji. Podle závěrů zprávy je nutné chápat události jako referenda, protesty, soudní spory a debaty o mravnostních otázkách v kontextu koordinovaného úsilí globální konzervativní občanské společnosti. Té se daří skrze boje o omezování sexuálních a reprodukčních práv překreslovat politické scény v evropských zemích, zejména v bývalém východním bloku. Je však také možné, že se potenciál globálních mravnostních politik vyčerpal, a místo něj přichází orientace na nosnější témata nacionalismu a natalismu.

Autorka vyučuje na Ústavu politologie FF UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image