Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Marta Semelová: Praha je město obrovských sociálních rozdílů

Rozhovor s lídryní pražské kandidátky KSČM o tom, jakou politiku si komunisté představují pro hlavní město.

Jak si definujete levicovou politiku?

Levicová politika je to, co se dělá pro běžné lidi: aby mohli slušně žít, slušně bydlet, bylo pro ně dostupné zdravotnictví, sociální služby, vzdělávání a tak dále. Aby tyto věci nebyly jen pro nějakou „elitu“, která na to má, ale aby to bylo dostupné všem a nebyly takové rozdíly mezi bohatými a chudými. Aby lidé, kteří chtějí normálně pracovat, mohli také normálně žít.

KSČM není poslední dobou v nejlepší kondici – ve volbách do Poslanecké sněmovny jste měli nejslabší výsledek ve své historii. Čím si to vysvětlujete?

Ten výsledek mě mrzí. Když jsme to rozebírali, ukázalo se, že těch příčin je celá řada, některé nemůžeme úplně ovlivnit. Jiné, jako jestli jsme dostatečně vidět, jestli jsme dostatečně razantní, jestli nezůstáváme ve vleku událostí a reagujeme včas, je potřeba změnit a v tom bychom se měli snažit zlepšovat.

Ten trvalý pokles preferencí se odehrává i v Praze. Praha je specifický region, ale jak dělat vaši politiku pro hlavní město? A je o to vůbec zájem?

Praha skutečně je specifické místo, kde je mnohem větší zaměstnanost, lepší platové podmínky, je to sídlo řady českých i zahraničních firem a řady státních i soukromých institucí, je to i univerzitní město, kde žijí studenti. Ale je to také město obrovských rozdílů: můžete tady potkat boháče v luxusních bourácích a zároveň jsou na ulicích bezdomovci nebo žebráci. Spousta lidí – ti, kteří si chtějí založit rodinu, samoživitelky, senioři – mají problém v Praze vůbec vyjít. Zaplatit si bydlení, které já osobně považuji za základní lidské právo. Ty rozdíly jsou velké a my cílíme na lidi v horší sociální situaci.

Pojďme tedy konkrétně třeba právě k problému řešení bezdomovectví. Bydlení je téma, které Prahu trápí, což je vidět na kampaních všech ostatních stran. O své verzi „dostupného bydlení“ mluví už i ODS. Jaké recepty byste nabízela vy, pokud byste byla primátorkou, nebo vaše strana?

Předesílám, že v tomto kapitalistickém režimu nejde vyřešit všechno – je skutečně vystavěný na velkých sociálních rozdílech. Je ale pravda, že v Praze jsou tisíce lidí bez domova, nejde jen o Pražany, přicházejí sem lidé z jiných krajů a cizinci a na těch ulicích je to znát. Myslím, že s těmito lidmi je potřeba pracovat: aby měli příjem a aby měli bydlení. Kdybychom jim dali bydlení, ale neměli by práci, zůstává otázka, z čeho to bydlení budou platit. Je potřeba to skloubit a také pracovat přímo s těmi lidmi. Čím déle je člověk na ulici, tím hůře se dostává zpět do života. Ale problém, o kterém se tolik nemluví, je skryté bezdomovectví: v Praze se během posledních let prudce zvýšil počet rodin s malými dětmi v nevyhovujícím bydlení, na ubytovnách. Máme děti, které jsou rodičům odebírány takřka výlučně ze sociálních důvodů, a to je obrovský problém. Považuju za skandální, že v 21. století u nás žijí děti v chudobě.

Před pár dny vydala Platforma pro sociální bydlení výzvu „Ubytovny bez dětí“, ve které žádá lídry politických stran o příslib, že se po volbách pokusí něco udělat pro děti a rodiny žijící na ubytovnách. Jak se k té výzvě stavíte?

Já jsem se okamžitě připojila. Myslím, že tohle je skutečně věc, kterou bychom měli zkusit řešit všichni – a to bez rozdílu politických názorů. Těmto lidem je potřeba pomoct. Když si vezmete, že v České republice je téměř milion lidí žijících na hranici chudoby, mezi nimi je dvacet procent dětí, tak jsou to šílená čísla, kterými by se měli zabývat opravdu všichni: vláda, obce, kraje.

O Praze se mluví jako o bohatém městě, přesto je tu dost lidí pracujících za nízké mzdy a závislých na příspěvcích na bydlení. Příspěvky ale subvencují právě jednak nízké příjmy, jednak předražené nájemní bydlení. Vy jste v jednom rozhovor zmínila i to, že byste rádi tlačili na pronajímatele, aby snižovali nájemné. Je to vůbec reálné?

Nejdřív k tomu začátku: to jsou právě ty rozdíly v Praze. Opravdu jsou tu lidé s obrovskými příjmy, nebudeme teď hodnotit, jestli si je zaslouží, nebo ne, ale jsou tu. No a vedle nich je tu velký počet lidí, kteří navzdory tvrdé práci nevyžijí a ještě navíc jsou jejich pracovní podmínky dost otřesné. Tito lidé mají dvě možnosti: vzít si k jedné práci třeba ještě práci druhou, nebo si zažádat o dávky. Ale ani v jednom případě to není řešení jejich špatné situace.

V Praze máme řadu prázdných objektů, které využívají spekulanti, nebo tisíce bytových jednotek v režimu „sdílené ekonomiky“, která je v drtivé většině jen prachsprostým byznysem a sdíleného na nich není vůbec nic.

A co se týká bydlení: musí se zintenzivnit výstavba městských bytů s nižším nájemným, musí se ve větší míře podpořit družstevní bydlení a město by také mělo stavět nízkonákladové byty. To by mohlo držet ceny níž, dnes jsme na mnoha místech opravdu svědky šponování nájmů do nehorázných výšin. Problém ale je, že se drtivá většina bytů v devadesátých letech zprivatizovala, město si nenechalo nic a dnes na bydlení nedosáhnou nejen nízkopříjmové skupiny, ale stává se problémem i pro střední třídu. A otázka samozřejmě je, jak zařídit byty pro různé profese veřejné správy: učitele, zdravotní sestry, policisty, hasiče a další.

Lidé dnes musí pro koupi vlastního bytu někde schrastit šest, osm milionů – kdo si to ale může dnes dovolit? Na hypotéku je těžší dosáhnout, a když si ji vezmete, tak se zase zadlužíte na mnoho let dopředu a každá složitější životní situace jako nemoc nebo ztráta zaměstnání pak může znamenat malér. Pak tu máme seniory, ti na bydlení v Praze už nemají, platit s důchodem nájem šestnáct tisíc je nemyslitelné. A taky nám hodně chybí malometrážní byty třeba pro jednotlivce. Tito lidé navíc celý život poctivě pracovali, tvořili hodnoty pro společnost, a my se o ně ve stáří neumíme postarat.

Ale jak té změny dosáhnout?

Kromě výstavby je nutné tlačit na developery, aby určité procento bytů bylo vždy předáno městu tak, jako je tomu v jiných evropských městech. Další věc by měla být evidence prázdných bytů: máme tu prázdné byty a řadu prázdných objektů, které využívají spekulanti, nebo tisíce bytových jednotek v režimu „sdílené ekonomiky“, která je v drtivé většině jen prachsprostým byznysem a sdíleného na nich není vůbec nic. Koneckonců na tento rozpor – prázdné domy, chátrající objekty a spekulace s nemovitostmi – upozorňují třeba squatteři. Je potřeba udělat evidenci, komu co patří, a situaci řešit. A vracet bytům a domům jejich funkci, tedy bydlení – třeba skrze zákon. V občanském zákoníku totiž od 1. ledna 2014 máme, že pokud se majitel nestará deset let o svou nemovitost a nechává ji chátrat, je možné tuto nemovitost vyvlastnit. Další cesta taky může být vyšší zdanění nemovitostí, které jejich vlastníci mají jen za čelem spekulace.

V minulosti jste se stavěla na podporu Autonomního a sociálního centra Klinika. Jak se díváte na squatting?

Je to alternativní způsob života. Že bych byla nadšená z toho, že někdo obývá nějaké prostory bez jakéhokoliv oprávnění oproti těm, kteří třeba nedosáhnou na bydlení, vyhazují je z bytů a musí se chovat mnohem víc podle pravidel, to opravdu nejsem. Na druhou stranu: nejde jen o chátrání domů vlastněných soukromými majiteli. Praha nechává ladem obrovské množství budov – přesně to byla Klinika, ale podívejte se třeba na vily na Letné a další majetek města nebo státu. Tyto domy bychom měli hlídat v první řadě, přebudovat je na prostory pro bydlení nebo je i přenechat ve správě squatterům, pokud se o ně dokáží starat a zamezí dalšímu chátrání. Můžeme z nich ale udělat i domy veřejné vybavenosti. A hlavně musíme dbát na to, aby zničené a opuštěné domy nebyly bezpečnostním rizikem, jak se velmi často děje.

Squatting je každopádně specifický styl života, ale musíme se ptát, kdo s sebou nese větší vinu: mladí lidé, kteří prázdné domy nelegálně okupují, anebo ti, kteří je nechali zpustnout a nehospodaří s majetkem tak, jak by měli?

Zmínila jste Airbnb: poslední výzkumy ukazují, že Praze tento trend odsál kolem dvaceti tisíc bytů. Objevují se různé snahy o regulaci, naposledy třeba Piráti přišli s návrhem, který částečně kopíruje postupy praktikované v Berlíně nebo Kodani. Vytkne se jednoduše doba, po kterou je maximálně možné byt pronajímat: třeba jen šedesát dní. Jak se k těmto návrhům stavíte?

Je potřeba nastavit pravidla. Někteří skoupili celé domy, aby je pronajímali, což způsobuje velké problémy v sousedství. Nedodržuje se pořádek, noční klid, neustále se tam střídají lidé a rostou obavy o vlastní bezpečnost. Proto jsou pravidla nutná. Pokud někdo podniká, musí odvádět daně. Myslím, že musíme převzít i zkušenosti ze zahraničí – to omezení se tu diskutuje, ale je také možné nastavit pronajímání jen určité části bytu, aby se jednalo o skutečně sdílené bydlení. Možností je víc, je to pořád otázka diskuze.

Před chvílí jsme se bavily o mladých lidech. Jak je ale může stávající KSČM oslovit? Vždyť se od vás distancuje i česká nová levice, jestli se o něčem takovém dá vůbec mluvit, a obecně patříte k nejmíň populárním stranám u mladších lidí.

Mě tohle mrzí, protože si myslím, že kdyby si mladí lidé skutečně přečetli náš program a sledovali, co slibujeme a co potom plníme, zjistili by, že stojí za to dát hlas KSČM. Mimoto máme za sebou kus práce právě i pro ně. Vezměte si třeba oblast vzdělání. Prosazujeme vzdělání bez jakékoliv formy školného. Jsme proti placení za pobyt dětí ve veřejných mateřských školkách, jsme proti placení školného na vyšších odborných školách. Řada středoškoláků má dnes problém zaplatit si učebnice, třeba studenti na učilištích nebo středních školách mají drahé pomůcky a je potřeba jim i jejich rodinám ulevit.

Stejně tak mimoškolní činnost: musí být jednoduše dostupná, sport a pohyb nesmí být jen pro ty, kteří na to mají. Stejně tak kultura. Galerie, muzea, to všechno je součástí vzdělávacích procesů a vstupy do nich by měly být zdarma. A jestli mám pokračovat ve výčtu toho, co považujeme za priority pro mladé lidi, tak je to třeba obnova sítě jeslí. Dítě mladší dvou let, ale ani to dvouleté, nepatří do mateřské školy – trpí tam a nejen ono, ale i učitelky.

Musím říct, že představa jeslí mi připadá značně archaická. Nejde ani tak o to, jestli umisťovat dvouleté dítě do jeslí nebo do školky, ale z jakého důvodu to lidé dělají. Primární socializační prvek pro děti je rodina, ale dnes se nízkopříjmové ženy vracejí do práce i proto, že musí, ne proto, že chtějí. Jesle pro ně můžou být řešením, ale dost krátkodobým. Nejsou potřeba jiná opatření? Zkrácení pracovní doby, podpora menších úvazků, debata o sdílené péči mezi partnery, úvahy o návratu žen na pracovní trh a o práci samotné?

To máte asi pravdu. Samozřejmě, rodina hraje z hlediska péče klíčovou roli a tvořit podmínky pro to, aby bylo možné o děti pečovat tak, jak lidé chtějí, je důležité. Těch možností je víc a taková debata o nerovných příjmech mezi ně bezesporu patří. Ono se to potom s ženami táhne po celý život, ženy mají zpravidla nižší důchody a ženská chudoba obecně je velmi citlivé téma i tady u nás.

Já ale mluvím o ženách, které dávají malé děti do mateřských škol, do dětských skupin, což nevnímám jako kvalifikované zabezpečení péče o takto malé děti. Jinak ano, komplexní řešení s dlouhodobými dopady by bylo ideální – a takové zkracování pracovní doby mezi ně řadit můžeme.

Ještě k mladým lidem: nemáte pocit, že vás poškozuje xenofobní vyjadřování, kterým vaše strana útočí na menšiny nebo na uprchlíky? Neexistuje snad možnost levicové politiky, která by nebyla jen pro bílou pracující třídu? Zvlášť v době, kdy je to s třídami mnohem složitější a je tu například široká vrstva prekarizovaných lidí. A co podpora vlády Andreje Babiše, miliardáře a oligarchy – kam se tu poděla třídní kritika?

Otázku přístupu k menšinám máme jako strana vyřešenou. Podporovali jsme a podporujeme různé inkluzivní aktivity, fungování Domu národnostních menšin, zajímali jsme se o děti z romských rodin a podporovali jsme jejich vzdělávání. Já jsem třeba jako učitelka učila řadu romských dětí a bylo vždy důležité podpořit je i v takových aktivitách, které řekněme odpovídají jejich nátuře: sport, pohyb, tanec, zpěv. I tohle může Romům zvedat sebevědomí a ovlivňuje to celou komunitu. Ale u těch dospělých je nutné, aby se dokázali začlenit do společnosti a nebyly s tím problémy.

Ale jak na to? Představa, kterou tady prezentujete, je krom špetky kulturního rasismu i hodně paternalistická. Hodnotíte to z pozice člověka, který nikdy rasovým předsudkům nečelil. A ghetto není jen fyzický prostor, je to třeba i složitá síť vazeb, ze kterých není snadné se vymanit. Mluvíte o začleňování, nedělání problémů – ale neklademe na ty lidi nároky neodpovídající podmínkám, ve kterých třeba i na celý život uvízli?

Mluvíme o hodně široké problematice. Vím, že jsou na to různé pohledy. Jinak se na to dívám já, my, lidé co žijeme tady, a jinak ti, kteří žijí přímo v blízkosti ghett a vybydlených míst. Když jsem byla v těchto místech, byl to vždy šok. Já vidím opravdu cestu ve vzdělání, prevenci mimoškolní činnosti, proaktivní politice práce a potom nějakého dohledu, aby ten člověk tu práci pak skutečně vykonával a měl z čeho normálně žít.

Zrovna tady ve vaší kanceláří leží předvolební plakátky KSČM. Píše se na nich: „Hájíme zájmy většiny“. Možná přesně na to narážím – o jaké  většině to vlastně mluvíte?

To je existence horních deseti tisíc a dolních deseti milionů.

Ve vedení pražské organizace KSČM jste od roku 2002, v zastupitelstvu od roku 2006. Co je váš odkaz?

Je za námi kus práce, snažíme se být mezi lidmi a lidem naslouchat. Já třeba osobně pomáhám lidem v kauze Písnice, kterým se skutečně stala obří nespravedlnost. ČEZ a další firmy jim berou střechu nad hlavou radikálním navyšováním nájmů. Lidé se stěhují a komunita se rozpadá, přicházejí noví lidé. My jako jediná strana se jejich problémy snažíme řešit. Podobně na Praze 12, kde developeři chtějí zahušťovat sídliště bez ohledu na dopravu, bezpečnost, veřejný prostor a zhoršují kvalitu života: stojíme proti jejich plánům a na straně lidí. Nebo zahrádkářské kolonie, které patří ke koloritu města a jsou v ohrožení i současným Metropolitním plánem, ty podporujeme a umíme si představit, že by jich bylo mnohem víc. Já osobně jsem třeba chodila i mezi bezdomovce, vyslechla jsem tolik případů a stojím si za tím, že velká část těch lidí nemůže za svou situaci.

Preference ale trvale klesají. Kde je problém?

No, nevím. Ale myslím, že ta práce za námi je. A navíc třeba vždy na jednání zastupitelstva, často jediní s Piráty, posloucháme názory občanů v interpelacích. A víte, co je zajímavé? Všichni zástupci stran vždycky říkají, že nebudou spolupracovat s KSČM. Já vám ale můžu říct, že ta spolupráce funguje běžně, fungovala vždy po celé volební období, normálně jednáme o problémech a hledáme shodu v našich volebních programech. A to jak s celými stranami, tak s jednotlivci. Takže to je všechno trochu jinak.

A co se stane, když se do zastupitelstva letos nedostanete? Nebyl by to poslední signál pro revizi polistopadového působení KSČM, pro přehodnocení některých konzervativních postojů a politiky, kterou skutečně reprezentujete?

Řekněte mi, co je konzervativní. Co je konzervativní na tom, co děláme pro ty lidi – třeba tady na zastupitelstvu.

Možná, že tady na zastupitelstvu děláte jinou práci, ale celkově působíte jako nacionálně-konzervativní strana, nikoli jako moderní levicová strana chápající dnešní problémy ve větší komplexnosti, ani jako strana, která kriticky nahlédla svou minulost aspoň tak jako třeba německá Die Linke. Podporujete vládu s miliardářem v čele, eskalujete konflikt v otázce přijímání uprchlíků a mnohé další. Těmito kroky jste ale rezignovali na solidaritu i na rovnost. Možná, že si za ty neúspěchy opravdu můžete sami…

Pokud neuspějeme, asi budeme muset vyhodnotit i to všechno, o čem mluvíte. Ale já stále doufám, že nám voliči své hlasy dají.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image