Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Masaryk, Havel, Peroutka. Opuštěná společnost a liberální politika dějin

Novinář Erik Tabery se ve své knize ptá po smyslu dějin českého národa, postupuje však v mnoha ohledech ahistoricky a minulost převypravuje tak, aby nerušila.

Žánr tázání po smyslu dějin českého národa se má stále k světu. Jeho nejnovějším příspěvkem je kniha Erika Taberyho Opuštěná společnost. Šéfredaktor úspěšného liberálního pravicového časopisu Respekt se v ní snaží komentovat současné problémy z perspektivy českých dějin, duchovní tradice a národní povahy. Daří se mu to dobře, kniha slaví úspěch, a dokonce letos získala prestižní literární cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku. Jak tedy vypadá „dobrodružná cesta od vzniku republiky po současnost“ v podání Erika Taberyho?

Pravidelným čtenářům Respektu kniha příliš nového nenabídne, její poselství i styl čerpá ze šéfredaktorových úvodníků. „Velké dějiny kráčí“, demokracie čelí zákeřným útokům, ale nebojte se, pravda a láska liberálního kapitalismu zvítězí nad lží a nenávistí. K tomu pořádná porce hodnot, zalitá štědrou dávkou ušlechtilosti. Dost však bylo ironie, kniha si pozornost jistě zaslouží. Představuje totiž zajímavou sondu do způsobu, jakým lze z pozice pravicového intelektuála přemýšlet o dějinách a tím i o současnosti. Vřelé čtenářské přijetí naznačuje, že je jeho výklad minulosti široce přijatelný. Na Taberyho práci je pozoruhodný právě způsob, jakým pracuje s minulostí, a jeho formulace převládající liberální politiky paměti.

Jak Masaryk, tak Havel

Základní osu Taberyho práce tvoří jakási dějinná přesmyčka mezi první československou republikou a nynější Českou republikou. Po listopadu 1989 prý Václav Havel opět navázal na hodnoty, na kterých první republiku založil „otec zakladatel“. Masaryk a Havel v textu vystupují jako blíženci, motiv „jak Masaryk, tak Havel“ prostupuje celou knihou. Oba muži, jejichž idealizace dosahuje téměř zbožštění, představují pilíře hodnotové tradice, kterou Tabery konstruuje. Této údajné tradici jsou Češi v dobrých časech věrní, v dobách zlých se od ní odvrací. V běhu dějinné sinusoidy se nyní nacházíme na jejím vrcholu, masarykovské hodnoty jsou však opět zpochybňovány, naštěstí zasahuje Tabery, aby varoval před opakováním dějin.

Tabery slibuje dialog nad minulostí, ten však předpokládá schopnost pokládat si otázky. Jeho kniha nemá rozšířit náš pohled na minulost, ale potvrdit status quo.

Československo podle něj vzniklo na Masarykových humanistických idejích. Nepovažuje však za nutné vysvětlit, co mělo být jejich obsahem a jak se měly projevovat. Naopak přehlíží, že pokud Československo opravdu mělo zakladatelskou ideu, byl jí etnický nacionalismus. Nový stát nesublimoval z jakýchsi demokratických hodnot, ale vznikl jako důsledek geopolitických plánů vítězných velmocí, stejně jako mocenských nároků místních nacionalistických elit a jejich ochoty použít násilí.

Nacionalismus a sociální konflikty

Masaryk nestanul v čele nového státu jako humanistický filosof, ale jako nacionalistický politik. Argumentoval právem na národnostní emancipaci Čechů a Slováků, zároveň ale trval na vzniku Československa v takzvaných historických hranicích, které se nekryly (s jakkoli nejasnými) etnickými hranicemi. Stát odvolávající se na právo na národnostní sebeurčení ho tak upíral více než třetině svých obyvatel. Snahy českých Němců o samostatnost byly násilně potlačeny a pohraničí obsadila armáda. Podobu nového státu však neurčovaly jen národnostní konflikty a nacionalistická mobilizace, ale také touha po vybudování spravedlivější společnosti. Národní revoluce měla být zároveň revolucí sociální. V důsledku společenského tlaku přijímaly elity bezprecedentní zásahy do soukromého vlastnictví (pozemková reforma, zestátnění uhelné těžby atd.), o moc se musely dělit s nově zakládanými závodními radami – sověty.

Nový režim se definitivně stabilizoval teprve po násilném potlačení socialistických radikálů.  Jeho symbolem se stal boj o Lidový dům a následná generální stávka v prosinci 1920, kdy poprvé daly vládnoucí elity svolení k použití zbraní proti českým dělníkům. Výše uvedený výklad je nutně zkratkovitý, ilustruje však, že za vznikem československého státu nestály jednotné „státní ideje“, ale naopak konflikty různých ideologií a mocenských nároků. Taberyho dějinné úvahy jsou tak zcela ahistorické.

Humanistické hodnoty a lůza

Není překvapující, že Tabery staví na idealizované představě první republiky. Připouští sice, že nešlo o bezchybný systém, za příčinu problémů ale označuje pouze nedostatečné morální kvality dobových politiků a uzavřenost politických stran. Podstatou první republiky jsou podle něj humanistické, demokratické hodnoty, „kterými obložil kolébku Československa Tomáš G. Masaryk“. O jaké hodnoty šlo a jak se projevovaly, však autor nepovažuje za nutné dále rozvádět. Patřily k projevům bytostně humanistických idejí donucovací pracovny, diskriminační zákon „o potulných cikánech“, útoky na židovské uprchlíky z Haliče a Německa, cenzura či násilné potlačení dělnických demonstrací? Patří do demokratické tradice Pětka, uskupení předsedů pěti největších politických stran, kteří v zákulisních jednáních v podstatě obcházeli parlament, či skupina Hradu, neformálního a mimoústavního mocenského centra sdruženého kolem osoby prezidenta? Jak je možné vysvětlit, že se demokratický režim první republiky tak snadno transformoval v autoritářskou, antisemitskou a pronacistickou druhou republiku?

Taberyho vysvětlení je snadné, k moci se dostala „lůza“. Proměnu režimu tak hledá v morální nedostatečnosti jeho nositelů namísto společenských konfliktů a strukturálních problémů předcházejícího systému. Nicméně přehlíží, že v čele druhorepublikového režimu stanuli představitelé Agrární strany, jedné z nejvlivnějších politických stran předchozích desetiletí. K moci se nedostala lůza, ale představitelé prvorepublikových elit, úctyhodní pravicoví politici a konzervativní intelektuálové. Nejde o to, postavit na místo zlaté legendy první republiky černou legendu, ale uvědomit si, že pro zhodnocení určitého režimu nestačí zopakovat, co o sobě tvrdili jeho političtí představitelé, ale zaměřit se na konkrétní společenské procesy a konflikty. Tabery v jistém smyslu skutečně na prvorepublikovou politickou kulturu navazuje. Demokratický charakter státu stačí konstatovat, a tak dlouho mluvit o demokracii, humanismu a svobodě, až tato slova ztratí veškerý obsah.

Odlišná zkušenost elit a lidu

Taberyho „zlatý věk“ Československa ale netrval dlouho, předválečné prohřešky „nedostatečný zájem o politiku, slabé kritické myšlení, chatrná kontrola politiků“ vedly ke komunistickému „puči“. Čtyřicet let socialistické diktatury vnímá jako jednolitou „totalitu“, dějinnou odbočku a tragédii, která netvoří součást tradice, ale její popření. Vychází z notně zvulgarizované teorie totalitarismu a devadesátkového antikomunismu a zcela přehlíží historiografickou debatu posledních dvaceti let. V černočerném teroru není místo pro jednoznačnost. Zásadní odpor proti diktatuře KSČ je jistě správné a lidsky pochopitelné stanovisko, pro porozumění historii ale nestačí. Uvedu konkrétní příklad: Tabery postuluje tezi o bytostném odporu komunistů vůči intelektuálům a dokládá ji příkladem nahrazení profesionálních soudců narychlo vystudovanými dělníky. Nebere však v úvahu, že legitimita socialistického režimu se do značné míry opírala o představy technologického pokroku a vědeckého řízení společnosti, minimálně od začátku šedesátých let stoupala důležitost expertních kruhů. Případ „soudců z lidu“ Tabery chápe pouze jako projev barbarství, nahrazení vzdělaných elit hloupými dělníky. Z pohledu řadových občanů však „dělnické univerzity“ a podobné iniciativy nepředstavovaly úpadek vzdělání, ale bezprecedentní možnost společenského vzestupu. Možnost vysokoškolského vzdělání a společenské prestiže se tak otevřela těm, kteří na ně v předchozím režimu nemohli ani pomyslet. Podpora (nebo tolerance) diktátorské vlády KSČ tak mohla být motivována reálným zlepšením vlastní životní pozice, nikoli jen hloupostí, amorálností či „nezájmem o politiku“.

Když svoboda nemá obsah

Tabery zcela přehlíží společenské zdroje legitimity minulého režimu i rozdílnost důsledků jeho rozpadu pro různé sociální vrstvy. Není divu, že je pro něj překvapením, že část společnosti začíná polistopadový vývoj zpochybňovat. Příčinu Tabery vidí v sociálních problémech, nerealistických představách o politice a neochotě se angažovat, nepovažuje ale za nutné se jimi dále zabývat, jde zkrátka o „reptání na džungli volného světa“. Kategoricky konstatuje, že „svoboda“ je prostě lepší než „totalita“, aniž by se zamyslel, co tyto pojmy znamenají pro ty, kteří ve svém životě příliš svobody nenachází. Lidem, kteří se za minulého režimu měli lépe (nebo o tom jsou alespoň z různých důvodů přesvědčeni), Tabery prostě oznámí, že se jim nikdy nedařilo tak dobře jako nyní a že si nemají na co stěžovat. Neučiní jediný pokus naslouchat odlišné životní zkušenosti.

O tom, jak Tabery přemýšlí o české společnosti, napovídá sám název knihy. Česká společnost je podle autora opuštěná – opuštěná svými politiky. Společnost v jeho podání není aktivním činitelem, ale pasivní masou. Aktérem historické změny jsou individuální osobnosti, buď hrdinové (Masaryk, Havel), nebo padouši (Zeman, Babiš). Ti první společnost prodchnou hodnotami, ti druzí ji od nich odvracejí. Základním rozporem českých dějin je tak spor mezi „hodnotovou“ a „emocionální“ politikou. Hodnoty jsou doménou intelektuálů, zbytek společnosti podléhá emocím, populismu a propagandě. Propaganda působí v Taberyho pojetí tak nějak automaticky, lidé „podlehli okouzlení temné ideologie“, či „ideologické nákaze“, propaganda „absolutně zatemnila mysl jednotlivce“. Proti opravdovým hodnotám velkých intelektuálů stojí veřejnost, masa, která projevuje nezájem o politiku, chybí jí kritické myšlení a slyší na „prchavá hesla“. Naprosto nic se ovšem nedozvíme o motivacích společnosti, co si lidé představovali pod oněmi „prchavými hesly“, co vnímali pod pojmy jako „demokracie“ nebo „svoboda“, jaké byly důvody pro podporu konkrétní politiky nebo odvratu od ní, proč byla určitá propaganda účinná, a jiná nikoli.

Nezájem o politiku

Pro Čechy je podle Taberyho typická přílišná personifikace politiky, ztotožňování určitých společenských nadějí nebo konfliktů s konkrétním politikem. Této personifikace se však sám dopouští, ať už v případě Masaryka a Havla nebo Klause, Babiše a Zemana. Ve výčtu krasoduchů, kteří údajně formovali české duchovní dějiny, se vedle Havla a Masaryka skví Karel Havlíček Borovský, Ferdinand Peroutka či Karel Čapek. V celé demokratické tradici, kterou Tabery konstruuje, mají místo pouze čtyři ženy: Olga Scheinpflugová, Helena Koželuhová, Milena Jesenská a Božena Němcová. Ani jedna z nich si však nezaslouží samostatnou větu. Příznačné také je, že při promýšlení duchovního odkazu Československa Tabery nezmiňuje jediného německy píšícího myslitele ani žádného slovenského intelektuála. Slováci se podle něj dokonce nemohou pyšnit tolika vynikajícími osobnostmi jako Češi. Tabery se proto nediví, že Slovensko je na tom v porovnání s Českou republikou tak špatně.

Další přisuzovanou vlastností Čechů je typický nezájem o politiku, který umožňuje odvrat od hodnot a propadnutí do „totality“. Do „nezájmu o politiku“ tak Taberymu spadá i masová mobilizace na přelomu čtyřicátých a padesátých let, reformní pokusy pražského jara, ale také současné xenofobní hnutí, které pro mnoho lidí představuje vůbec první politickou aktivitu. Zdá se, že za „nezájem o politiku“ autor považuje všechny politické projevy, se kterými nesouhlasí. Kromě politické lhostejnosti je další typická vlastnost Čechů jakási věčná nespokojenost a „netrpělivost“. Na rozdíl od západních demokracií vede v Česku nespokojenost s politikou k nerozumné touze po změně systému. Po konci druhé světové války tak prý lidé „chtěli změnu, ale nevěděli pořádně jakou“, což vedlo až k „totalitě“. Podobná situace ostatně hrozí i dnes, populisté slibují nemožné a společnost, která si neváží toho, co má, zveličuje drobné problémy třicetileté demokracie a opět hrozí, že s vaničkou vylije i (Masarykovo) dítě. Rozpad porevolučního konsenzu Tabery označuje za nebezpečnou zbrklost a odvrácení se od „přirozeného vývoje“.

Představa „správného“ a „přirozeného“ směřování prostupuje celou knihou. Taberyho dějiny nemají alternativu. Současnou podobu liberální demokracie (a neoliberálního kapitalismu) považuje za výsledek návratu k masarykovským hodnotám, systémová změna by představovala ohrožení „české cesty“. To, že jeho univerzální poselství je ve skutečnosti projevem konkrétních politických zájmů, ukazuje závěr knihy.

Svoboda jako nejistota druhých

Autor se vymezuje proti volebnímu heslu sociálních demokratů slibujícímu jistoty. Jistoty a rovnostářství prý slibují jen totalitní režimy, ke svobodě naopak patří nejistota. Ztráta sociálních jistot podle něj představuje přirozený vývoj „rychle se měnícího světa“, který je nutné akceptovat, nikoli důsledek neoliberální demontáže sociálního státu, tedy konkrétní politiky sledující konkrétní politické a ekonomické zájmy prosazované určitými aktéry. Z jistoty šéfredaktorského křesla tak poučuje o výhodách vzrušující nejistoty ty, kteří nemají jistotu, že budou moci zůstat v bytě, v němž žili celý život, zda si budou moct dovolit kvalitní zdravotní péči, zda vystačí s platem či zda za svou práci dostanou vůbec zaplaceno. Snad si přečtou Opuštěnou společnost a uvědomí si, že nemají být emocionální.

Ačkoli Taberyho zřejmým cílem je vyvodit z dějin poučení, nabízí spíše poučování. Slibuje dialog nad minulostí, ten však předpokládá schopnost pokládat si otázky. Jeho kniha nemá rozšířit náš pohled na minulost, ale potvrdit status quo. Z minulosti vybírá uctívané osobnosti, důvěrně známé obrazy a symboly a podpírá jimi svůj pohled na svět a vlastní politické pozice ukazuje jako výslednice „přirozeného“ vývoje. Poučení tak nepředstavuje schopnost kritické reflexe, ale identifikování starých známých nepřátel a zakotvení své pravdy pomocí citací z klasiků. V Taberyho jízdě na historických paralelách jde především o to, převyprávět historii tak, aby nerušila, ale uklidňovala. Svět zůstává pořád stejný a my jsme na té správné straně.

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image