Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mexicko-americká karavana: připomínka evropské migrační politiky

Chování Donalda Trumpa k příchozím z Jižní Ameriky ukazuje, že evropští lídři z některých zemí bohatého Severu a Donald Trump k sobě mají v lecčem blízko.

Obrněný policejní kordon svírající ze všech stran skupinu unavených a špinavých lidí na mostě přes řeku, uprostřed hlavního dopravního tahu. Záběry z dronů na pochodující dav a detaily tváří rodičů, kteří vylézají z vody a tisknou k sobě promočené dítě. I takové jsou obrazy, které do světa nedávno vyslaly mezinárodní zpravodajské agentury a většina velkých zahraničních médií je přebrala. Tyto výjevy se nápadně podobají tomu, co jsme ještě nedávno mohli vidět v českých médiích i my.

Obrazy z mexicko-guatemalské hranice jsou vlastně k nerozeznání od toho, co na nás média chrlila z hranic Evropské unie ještě poměrně nedávno. Mexické Ciudad Hidalgo je snadno zaměnitelné s maďarsko-srbským hraničním přechodem Rözske nebo třeba bosenkým Bihaćem, který se nachází kousek od chorvatských hranic (včetně mostu s hlavním dopravním tahem). Unavená a stále se vracející tvář migrace, která už vlastně nikoho nezajímá. Našimi médii se informace o karavanu, který z Hondurasu neúnavně míří až k hranicím USA, v podstatě jenom mihla a Nový deník, který o ní téměř jako jediný informoval, ji uvedl překvapeným zjištěním, že „migrace není problémem jenom v Evropě“. Jak by vůbec mohl být.

Most mezi Guatemalou a Mexikem

Je pravda, že místa, která jsou svědkem „migračních krizí“ jsou většinou prostory uprostřed zemí nikoho. Nacházejí se mimo velké metropole, jedná se o zapadlá městečka a vesnice, kde se ještě donedávna nikdy nic nedělo. Nejinak je tomu na hraniční čáře mezi nejjižnějším mexickým státem Chiapas a sousední Guatemalou. Hranice vede z velké části džunglí, na některých místech ještě před pár lety neprostupnou a nepřístupnou po normální silnici. Hraniční přechod Tecún Umán, ze kterého pochází většina dronových záběrů, jež do éteru vyslala agentura Associated Press a jež přebral například deník The New York Times nebo The Guardian, leží ve spodní, jižní části hranice, jenom pár desítek kilometrů od pacifického pobřeží, v místě, kde džungle hraniční čáru ještě nepohlcuje – i proto je to jeden z nejpoužívanějších hraničních přechodů. Přesto se tam za normálních okolností nic moc neděje. Na mexické straně hranice leží Ciudad Hidalgo, které vypadá úplně stejně jako Ciudad Tecún Umán na gautemalské straně – mřížka rovnoběžných ulic a jejich stejné rohy, nízké domky, taquerías a zastávky autobusů.

Situace, kdy bohaté státy odmítnou nést břemeno migrace společně s těmi, které mají svých vlastních problémů dost, se stala absurdním vzorcem aktuálních politických řešení.

To, co je zajímavé, leží přesně uprostřed mezi těmito dvěma místy nikoho – most přes řeku Suichate, který vypadá mezi vší tou ospalostí jako z jiného světa. Je mohutný, betonový a uzavřený z obou stran masivním zátarasem a chráněný nepříjemným uniformovaným chlapíkem v budce za sklem. Na jedné straně mostu opustíte Mexiko, na mostě kráčíte územím nikoho a dojdete k druhé budce. Tam jste vpuštěni na území Guatemaly. Anebo – mnohem častěji – naopak. Města na obou stranách hranice jsou si tak podobná, že téměř není poznat, na které straně se člověk vlastně nachází. Pro spoustu lidí, kteří do Guatemaly přicházejí z jižnějších států, jako je El Salvador nebo Honduras, je to ale rozdíl naprosto zásadní – Mexiko je pro ně poslední štací na předlouhé cestě na sever: do bezpečí, za rodinou, výdělkem, svobodou, lepším životem. Mexiko, které je pro mnohé české turisty na seznamu „nebezpečných“ zemí, je pro lidi ze států, jako je právě El Salvador nebo Honduras, v podstatě výhrou, protože mimo jiné znamená, že před nimi leží už jenom jedna jediná hraniční čára, kterou je nutné překonat.

Poslední štace na cestě do USA

Pro početnější skupinky migrantů ze zemí Jižní Ameriky, se vžil výraz „karavana“ – nejedná se rozhodně o nový fenomén, ale spíš stálý obraz toho, jak migrace z jihu na sever do USA na americkém kontinentě dlouhodobě funguje. Země jako El Salvador nebo Honduras (ze kterých v posledních letech pochází většina tzv. nedokumentovaných migrantů na území USA) kromě svých vlastních obrovských problémů s korupcí a extrémním násilím organizovaných gangů čelí navíc přílivu lidí z dalších, jižnějších zemí – třeba z Kolumbie. Ta sama zase v posledních měsících nedobrovolně hostí miliony lidí ze sousední kolabující Venezuely. Všechny cesty zkrátka vedou z jihu na sever a všechny cesty se tedy nutně musí setkat právě na guatemalsko-mexických hranicích. Karavana může vzniknout třeba tak, že na jednom místě dojde k výbuchu násilí a odejde půlka vesnice. Na prvních pár desítek lidí se pak cestou nabalují další a další, kterým cestování ve větší skupině dává větší naději na přežití a na úspěch celé mise. Velikost současné karavany, která vznikla ve městě San Pedro Sula na severu Hondurasu, je rozhodně nestandardní – podle některých odhadů se jedná až o čtyři tisíce lidí. Zajímavé na tom ovšem je, že mediální pozornost k ní přitáhl americký prezident Donald Trump a právě mediální tlak je to, co „pobídlo“ další a další lidi, aby se připojili. Dav tisíců obklopený televizními kamerami má mnohonásobně větší šanci na „úspěch“ než jednotlivec nebo jedna jediná rodina.

Lidi bez dokumentů přicházelo do Mexika vždycky hodně. Zjevovali se v různých vlnách podle toho, jak se situace v zemích Střední a Jižní Ameriky vyvíjela. Mexiko nikdy nemělo svoji jižní hranici „otevřenou“, o čemž svědčí právě i betonový most uprostřed dvou ospalých maloměst. Náhodné policejní kontroly vyžadovaly dokumenty od lidí i na tranzitních uzlech v Chiapasu, jako je třeba hlavní město státu Tuxtla Gutiérrez, odkud se dá dálkovými autobusy dojet až do hlavního města. „Kontrolují všechny, co vypadají jako indiáni, ti nemusí být odsud, můžou být třeba z Guatemaly,“ řekla mi před pár lety moje mexická kamarádka Natalia, když ukazovala identifikační kartu policistovi na nádraží v Tuxtle. Nikdy ale nebylo v zájmu mexických úřadů lidi na svém území zadržovat nebo vynakládat vzácné prostředky právě na ochranu hranic. Ultimátní výzvou a smrtelným nebezpečím tak byla především mexicko-americká hranice. Na té umírá podle oficiálních policejních statistik několik stovek lidí ročně (většinou vyčerpáním na poušti, méně často pak násilnou smrtí), čísla pohřešovaných (tedy těch, které poušť za hranicemi prostě pohltila a jejichž tělo se nikdy nenašlo) jsou ovšem mnohem vyšší a počet obětí stoupá s tím, jak se hranice postupně militarizuje. I zde ale vidíme smutné srovnání s Evropou – při pokusu dostat se na území EU zatím zemřelo v roce 2018 přibližně 1500 lidí.

Trumpův boj

Karavany zoufalých lidí, laxní kontroly na mexické hranici a poměrně velká pravděpodobnost smrti vyčerpáním v poušti jsou nedílnou součástí migrační trasy z jihu na sever Ameriky už několik desítek let. Co se ale v současné chvíli změnilo, je přístup americké vlády. Právě na tyto příchozí totiž před časem mířila opatření, která uvedl v platnost Donald Trump a která měla za následek oddělení tisíců dětí od rodin (osud několika stovek z nich je stále nejasný). Stejně jako mnoho evropských populistů si i Trump udělal z migrace hlavního strašáka (a z demokratů hlavní „pašeráky migrantů“ – opět ošklivě povědomá rétorika), a tak nemůže tváří v tvář karavaně nekonat. Použitím své oblíbené zbraně, totiž tweetů, už stihl vyhrožovat prezidentům všech tří zúčastněných zemí (Mexika, Guatemaly a Hondurasu), že pozastaví veškerou finanční pomoc, kterou USA těmto zemím posílá, pokud karavanu nezastaví. Jestliže ale mexická policie nechtěla do lidí před zraky mezinárodních médií střílet, neměla moc šanci karavanu skutečně zastavit. Karavana se tak aktuálně nachází ve městě Tapachula, asi dvě hodiny jízdy od hranic s USA. Trump dále naléhá a vyhrožuje, protože jeho vytoužený plot na hranici s Mexikem nestojí a reálně tak hrozí, že by bylo na něm, aby přikročil k extrémnímu pohraničnímu násilí, pokud by se karavana skutečně dostala tak daleko.

Lidi, kteří se ke karavaně přidali, ale nic nedonutí se vrátit. Před odchodem je neodradila ani drastická Trumpova opatření z června a nejspíš je neodradí ani nic dalšího, protože všechno je pro ně bezpečnější, než se vrátit domů. Někteří z nich možná požádají o azyl v Mexiku (a není zas tak malá šance, že ho dostanou). Ať tak nebo tak, celý problém se až příliš nápadně podobá tomu, co řeší aktuálně například Bosna, která má „na bedrech“ tisícovky lidí, kterým Evropa své hranice uzavřela. Situace, kdy bohaté státy odmítnou nést břemeno migrace společně s těmi, které mají svých vlastních problémů dost, je zjevně absurdním vzorcem aktuálních politických řešení. Stejně jako představa, že silácké řeči, násilí a ostnaté ploty nějakým způsobem migraci zastaví. Možná je to jediné, co se někteří evropští a američtí lídři od sebe navzájem s chutí  učí.

Autorka je sociální antropoložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image