Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nostalgii po komunismu vystřídala nostalgie po antikomunismu

Úspěch ODS v komunálních volbách se dá vysvětlit jednoduše – nostalgií po starých časech, kdy všechno bylo krásné a antikomunismus všechno vysvětloval.

KSČM v doplňovacích senátních volbách totálně vyhořela a nezískala ani jednoho senátora. Stejně tak prohrála v mnoha velkých městech a v Praze i Brně je nyní dokonce úplně bez zastupitelů. Vypadá to, že voliči KSČM splnili očekávání kladené na ně dlouhá léta českými demokraty a začali vymírat. Nyní nezbývá než počkat, až začnou vymírat voliči ODS. Lidí, kteří trpí ztrátou paměti, lakují si minulost na růžovo a volí Občanskou demokratickou stranu, je, jak se ukázalo v letošních komunálních i senátních volbách, pořád hodně. V devadesátých letech byli tito voliči ještě mladí a všechno jim připadalo hezké, dnes už světu kolem sebe nerozumějí a nostalgicky volí ODS.

Chabé vítězství antikomunismu

Radost z neúspěchu KSČM nemohou mít snad ani ti, pro které snad tato strana kdysi představovala největší ohrožení české polistopadové demokracie. Pro záchranu demokracie neznamená výpadek komunistů ze senátu ani zastupitelstev vůbec nic. A to platí i v případě, že se daný trend potvrdí v nějakých významnějších volbách. Vidět v tom něco podstatného pro stabilitu české demokracie by bylo jako jásat nad dalším hřebíkem do rakve Rakouska-Uherska v roce 1936. I když se KSČM v posledních letech zapojila do autoritářského proudu v české politice, nikdo nemůže tvrdit, že právě její porážka – navíc v marginálních volbách – je zároveň oslabením této tendence.

Vypadá to, že voliči KSČM splnili očekávání kladené na ně dlouhá léta českými demokraty a začali vymírat. Nyní nezbývá než počkat, až začnou vymírat voliči ODS.

KSČM se už dávno před tím, než se po loňských volbách do sněmovny propracovala až k tiché podpoře Babišovy vlády, stala stabilní součástí českého establishmentu. Fungovala především jako strašák návratu komunismu a živoucí připomínka starých časů. K tomu přispěla i neochota samotné KSČM stát se něčím výrazně jiným než nostalgickou stranou pro ty, kteří na normalizaci rádi vzpomínají. Sama KSČM se nakonec nedokázala stát jinou alternativou vůči současnému kapitalismu, než jakou reprezentuje současná ultrapravice. Její jedinou devízou se stal zcela nerealistický příslib návratu starých časů a symbolická obhajoba tohoto období pro lidi, kteří měli pocit, že jim antikomunistická média a historici před očima přepisují jejich vlastní život. Komu bylo v roce 1989 například padesát let, dozvěděl se, že většinu svého produktivního věku, kdy vychoval děti, vybavil byt a ještě postavil chatu, strávil v „normalizačním bezčasí“, a tudíž jeho život vlastně neměl smysl. A teď se jen čeká, až tato generace vymře.

Pro KSČM tak bylo snadné stát se strážkyní období, které bylo chápáno jako něco, na co bychom nejraději zapomněli a co ani nepatří do českých dějin. Samotný marxismus a původní komunistická ideologie, která staví na solidaritě utlačovaných celého světa, se staly pro politiky z KSČM spíše koulí na noze než něčím, co by chtěli přivést zpátky k životu. Lokální a nakonec i celostátní představitelé někdejší státostrany tak během posledních třiceti let ztráceli ostych ve verbálních útocích na Romy, nejchudší a nakonec i na „neomarxisty“. Až na Jiřího Dolejše a pár dalších výjimek se po vlně uprchlické paniky KSČM posunula na ultrapravicové pozice a tam už zůstala. Okamurova SPD, která proslula i návrhy na znárodnění pražských vodáren nebo bytů OKD, tak nebude mít v budoucnu problém KSČM nahradit, navíc bez otravné symboliky, se kterou si už neví rady asi ani sami komunisté, a která je pro mladší voliče úplně mimo. Navíc SPD nemusí svůj rasismus skrývat do trapných frází o „straně pro pracující“ jako Vojtěch Filip, který se takto opřel do těch, kteří práci nemají.

Nové staré časy

Nostalgie ale potřebuje, aby si staré časy, na které se vzpomíná, někdo pamatoval. Obsah slov „staré časy“ se ovšem rychle mění. Změna je dnes heslem skoro každé kampaně protestních nebo jen opozičních hnutí a stran. I vládní ANO v čele s Andrejem Babišem ve svých kampaních radši „dotahuje změnu“, než aby se kasalo nějakou novou stabilitou nebo snad kontinuitou. Změnu slibují Piráti i Praha sobě. V případě Prahy sobě a Pirátů – stejně jako v případě ANO – je tím, co se má měnit, korupční systém spojený s vládami tradičních stran v devadesátých a nultých letech, zejména s ODS, ale i ČSSD. Pro Piráty a Prahu sobě je ovšem součástí těchto starých pořádků i hnutí ANO, jehož lídr Babiš dokázal ojediněle skloubit privilegia před- i polistopadového vývoje. Nové „staré časy“ tak nahrazují staré „staré časy“ a KSČM nikdy neudělala dost proto, aby se mohla stát nositelkou něčeho nového. KSČM bojující proti „starým pořádkům“ pořádky ještě staršími těžko může dlouhodobě uspět.

Nostalgicky se tak dnes spíš než po komunismu stále více lidí ohlíží po antikomunismu, po devadesátých letech, kdy tato jednoduchá ideologie vytvářela přehledný, černobílý svět. KSČM měla baštu voličů na venkově a v hornických oblastech, kde „reálný socialismus“ kdysi znamenal jisté mzdy, dostupné školství a zdravotnictví a relativní blahobyt a kde kvůli cenzuře a propagandě o nějakých disidentech často ani neslyšeli. Baštou voličů ODS se stala Praha a Brno a další velká města, kde v devadesátých letech dnešní padesátníci zprivatizovali byty, dosáhli profesních úspěchů, vybudovali firmy a kariéry, začali jezdit do zahraničí a jejich děti dosáhly lepšího vzdělání, než měli oni sami. Osvojili si, že každý se musí postarat sám o sebe, neoteplovala se planeta a mohlo se říkat buzerant.

Jestli něco ukazuje touhu po návratu do starých časů, je to letošní úspěch ODS. Strana se sice oficiálně očistila brýlatým intelektuálem v čele, ale v mnoha ohledech zůstává stále stejná. V Brně se na pozici primátorky dere za ODS Markéta Vaňková, spojená s exekutorskou mafií a lidmi okolo „dona Pabla“ neboli bývalého předsedy brněnské ODS Pavla Blažka. V Praze je hvězdou ODS Alexandra Udženija, velká obdivovatelka Pavla Béma, který kdysi na svém blogu dumal o zákonném zákazu používání slov „kmotr“ a „korupce“ v politice. Ale spoustě lidí v té době bylo dobře, byli mladí a nepamatují si, co se doopravdy dělo.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image