Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč církvím vadí boj proti násilí na ženách?

Istanbulská úmluva svými principy narušuje zkostnatělou církevní představu o manželství a rozdělení rolí. A je to dobře.

Pár týdnů po tom, co jsme se s manželem nastěhovali do farního bytu, jsem zjistila, že jsem v něm uvězněná. Manžel odjel ráno do jiného města, zamkl a já jsem nemohla zevnitř odemknout domovní dveře. Ani jeden jsme nevěděli, že zámek funguje tímto způsobem. Zoufale jsem mu volala a pak se rozhodla prostě počkat, až se večer vrátí a opět mě vysvobodí. Poté, co jsem přestala vymýšlet, jak vylézt z třetího patra oknem, jsem seděla v kuchyni, ve které takhle seděla řada paní farářových přede mnou, a poprvé v životě se cítila jako v pasti.

Úmluva přináší etický standard, který není založený jen na určité smlouvě a uzavření lidské sexuality do předem jasných vzorců, ale ptá se po bezpečí a láskyplnosti každého vztahu.

Zhruba rok po incidentu jsem se v noci tajně odstěhovala z bytu a půl roku nato nás rozvedli. Když zpětně přemýšlím nad tím, proč jsem se rozhodla z bytu v podstatě tajně utéct, vzpomenu si na strach ze zvenčí zamknutého bytu. Tomu incidentu předcházelo pár pohlavků a zranění jako následek ignorantsky prováděného análního sexu. Měla jsem pocit, že instituce manželství je důležitější než vztah nás dvou, že nezáleží na ničím citu, těle nebo svobodě a že všechny tyhle věci mohou být nakonec položeny na oltář nerozlučitelného svazku. V době, kdy jsme navštěvovali párovou poradnu, se mi neomluvil. Prohlásil jen, že mu kamarádi říkali, že mě měl bít ještě víc.

Násilí, které jsem sama vnímala jako zásadní porušení milostného vztahu, bylo používáno jako nástroj určený k jeho udržení. S odstupem vidím, že obětí jsme byli svým způsobem oba. Nastěhovali jsme se do staré „formy“ a nevěděli jsme, že je to past. Vyspat se spolu znamenalo automaticky uvažovat o svatbě. Bydlet spolu nesezdaní v jednom pokoji byl potenciální problém, který jsme rychle vyřešili „alespoň“ zasnoubením. Po roce spolu jsme byli sezdáni a měli jsme spolu zůstat „navěky“.

Zastrašování a umlčování obětí

Tak často vypadá církevní představa o manželství. Mladý člověk by měl ideálně mít svůj první sex až o svatební noci a až v tu chvíli se také se svým partnerem sestěhovat. Ačkoli jsem prožila pubertu v asi nejliberálnější české církvi, která se jako jedna z mála nestaví proti přijetí Istanbulské úmluvy, stejně mi tento model byl servírován jako jediný správný. Tento ideál vlastně nepodporuje páry v příliš intenzivním seznamování. Nepovažuje za důležité, aby dvojice nejdřív zjistily, jestli se jim spolu dobře prakticky žije nebo miluje. Dvojice by v tomto světě ideálně neměly mít možnost vyzkoušet, jestli si umí „rozdělit“ domácí práce, vyjdou společně s příjmy nebo se dokážou sladit v posteli. Případné rozpory dopředu řeší právě genderové role. Předpokládá se, že ženy budou poslušné hospodyňky, muži organizačně schopní a úspěšní v „zabezpečení“ rodiny. Zákaz předmanželského sexu také předpokládá, že se dva lidé opačného pohlaví, kteří se navzájem přitahují, nakonec společně zákonitě dopracují k dobrému nebo alespoň uspokojujícímu sexu, aniž by dopředu cokoli „zkoušeli“.

Většina členů církví dnes už tento model nesplňuje a dávno si řídí svůj sexuální život podle svého. I mezi mými evangelickými přáteli bylo běžné nečekat se sexem do svatby a několikrát v dospívání změnit partnera. Dané „manželství naslepo“ ale stále platí za určitý ideál. Církev se zároveň zaručuje za to, že tento model je „nejefektivnější“ a umožní nejlépe najít partnery na celý život. Oficiálně církve nepřipouštějí, že by měly nějaký problém s násilím ve vztazích. Dokonce i kněz Petr Piťha v první polovině svého apokalyptického kázání tvrdí, že na oficiálním textu Istanbulské úmluvy není cokoli špatného, pod co se rozumný člověk nemůže podepsat. Nebezpečí se prý ukrývá až v důvodové zprávě. „Gendristé“ nám prý předkládají zrádnou ideologii, kterou se snaží ovládnout svět.

Nedivím se, že se církevním představitelům text úmluvy nezamlouvá. Zpochybňuje totiž obraz budování partnerských vztahů tak, jak ho nastavili. A nejde tu jen o nějaké dodatky nebo tajné spiknutí homosexuálů, kteří „kradou děti“. Genderová teorie je pro církve tak nebezpečná právě proto, že velmi dobře popisuje to, co církevní učení tak dlouho buduje. Když připustím, že jasné role muže a ženy nejsou přirozeně dané, ale jsou diktované z venku, ztrácí církev svoji moc a autoritu. Tematizace domácího násilí a násilí na ženách zase ukazuje, že i v dlouhodobých vztazích se občas něco pokazí. Pokud začneme otevřeně upozorňovat na sexuální násilí žen a mužů, které se nejčastěji děje v partnerských vztazích, zpochybníme tím vhodnost nezrušitelných svazků. Velká část společnosti už dnes vnímá domácí násilí jako dostatečný důvod k rozchodu nebo rozvodu. Jediná naděje, která ještě těmto kazatelům nezměnitelné morálky zbývá, je ta, že se opět o ničem nebude mluvit. Oběti budou dál zastrašovány a umlčovány.

Církev jde sama proti sobě

Istanbulská úmluva zaručuje právo na svobodné rozpoznání a vyjádření vlastní sexuality nebo genderu. Zpochybňuje ideálnost některých nerozlučitelných svazků. Úmluva přináší etický standard, který není založený jen na určité smlouvě a uzavření lidské sexuality do předem jasných vzorců, ale ptá se po bezpečí a láskyplnosti každého vztahu.

Církve mají problémy s násilím na ženách a nucením svých členů do jasných mužských a ženských rolí. Nevadí jim jen nějaké dodatky, ale samotný hlavní záměr úmluvy. Převládající etika tradičního manželství má na kahánku. Jejím propagátorům už nestačí citovat tři tisíce let staré verše, nyní přicházejí se sbírkou apokalyptických pohádek.

Tradiční sexuální morálka je na lopatkách, ale rozhodla se boj nevzdat a vymýšlí co nejpodlejší útok. Toto církevní vzteklé kopání do všech domnělých nepřátel však bude mít nakonec nejničivější vliv na církev samotnou. Ani v současné době už nezbývá mnoho lidí, pro které by byla sexuální morálka definovaná církví přitažlivá, a církev tímto ztrácí i zbytky autority, které by mohla využít k boji s mnohem reálnějšími etickými problémy dneška. Skutečných etickým problémem současnosti je totiž vedle násilí na ženách také násilí vůči přírodě. To se ale do prohlášení českých církví jen tak nedostane.

Autorka je teoložka a feministka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image