Foto KNLphotos2010, Nedávno vyšla v češtině již třetí kniha Tuvii Tenenboma nazvaná Chyťte Žida!. Podle přebalu jde o literární senzaci, která „přináší zcela nový, překvapující a zároveň znepokojující pohled na dění v nejsledovanějším koutě planety“. Tímto koutem planety jsou Izrael a jím okupovaná území, děním je izraelsko-palestinský konflikt. Navíc se prý jedná o tak vtipné dílo, „že se budete válet smíchy“. V Izraeli a v Německu byla kniha publikována roku 2014 a stala se bestsellerem. Nejde ale o lecjaký bestseller. Tenenbomova kniha chce být představitelem tzv. politické cesty (political journey), žánru, který se pohybuje na hranici mezi dokumentaristikou, novinařinou a beletrií a jehož cílem je poskytnout netradiční pohled na politickou realitu skrze výpovědi těch, kdo z nejrůznějších důvodů obvykle v tradičních médiích nedostávají prostor.
Milý pane Tenenbome a čtenáři, který jsi byl ochoten dočíst knihu až k epilogu, žádné strachy. Od roku 2014 učinila vláda Benjamina Netanjahua mnohé, aby se „sebenenávistných Židů“ zbavila.
Pro takový úkol Tenenboma život opravdu dobře vybavil, jak nám nezapomíná neustále připomínat. Syn ortodoxního rabína z telavivské ortodoxní čtvrti Bnej Brak, který v mládí z ortodoxie zběhnul, aby se usadil v New Yorku, a nyní žije střídavě ve Spojených státech a Německu, se pohybuje jako doma v hebrejštině, němčině i angličtině. Navíc ovládá i arabštinu. Během své sedmiměsíční cesty po Izraeli a okupovaných územích této výbavy plně využívá a ve snaze, jak tvrdí, přiblížit se svým respondentům, vystupuje pod různými identitami, které mu umožňují volně se pohybovat mezi jednotlivými kontexty. Pro Palestince, beduíny a pracovníky neziskových organizací je Němcem Tobim. Podle Tenenboma totiž milují Německo i s jeho temnou minulostí. Když mluví s izraelskými politiky, ortodoxními Židy a osadníky, je Židem Tuviou. Občas na sebe bere i arabskou identitu a vystupuje jako Abu Alí.
Dobře utajovaný luxus beduínů
Tenenbomova schopnost proniknout téměř kamkoli a získat si sympatie, jak to alespoň líčí, ale bohužel nedá nahlédnout do komplexity izraelsko-palestinského konfliktu a neodhalí ani odlišné perspektivy respondentů. Většina rozhovorů působí spíše jako slovní přestřelky, v nichž vítězí Tenenbomův „zdravý selský rozum“ nad naprostou ignorancí, nevzdělaností, neznalostí lokální historie a neschopností logicky postavit argument.
O smýšlení levicových intelektuálů se tak z rozhovorů třeba dozvíme, že „politická psycholožka“, která se věnuje osadnické otázce, není schopna správně odpovědět na otázky testu ze základů judaismu, který jí autor dává. Novinář deníku Ha’arec
Gideon Levy, který se věnuje izraelské okupaci, prý neumí arabsky. Palestinci zase tvrdí, že Palestina existuje čtrnáct tisíc let, Hanan Ašrávíová nedokáže koherentně vysvětlit stáří a kontinuitu palestinského osídlení v zemi. Pracovníci neziskových humanitárních organizací nejsou schopni poskytnout přesné údaje o porušování lidských práv Palestinců, tedy vlastně o tom, proti čemu bojují.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Tenenbom respondenty neustále nutí uvádět statistické údaje o demolicích palestinských domovů izraelskou armádou, civilních obětech či střetech s osadníky. Marně. Jediné, co se dozvídá, je to, že demolice se dějí každý den a ke konfliktům dochází neustále. Požaduje tedy od nich, aby ho zavezli na okupovaná území a ukázali mu utrpení Palestinců či beduínů. Místo utrpení však nachází blahobytné vily zasazené v úchvatné krajině. U beduínů je to trochu složitější. Ti totiž svůj blahobyt skrývají za exteriéry nuzných chatrčí. Tento luxus je financován ze zahraničních fondů nejrůznějších evropských vlád, Evropské unie, Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA), Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID), Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC), Lékařů bez hranic a celé řady neziskových a mezinárodních organizací, jak se Tenenbom na vlastní oči přesvědčí z cedulí na „honosných domech“.
Odpověď na otázku, proč evropské neziskové organizace, mezinárodní rozvojové fondy a humanitární organizace, a dokonce i legendární George Soros doslova lijí miliony eur a dolarů do palestinské strany, pak v podstatě leží v jádru Tenenbomova argumentu, který rozvíjí na téměř pěti set stranách knihy. Podle něj chtějí zbavit Izrael Židů. Poháněny odvěkým antisemitismem financují nejen vlastní projekty, ale i projekty utvářené izraelskými neziskovými organizacemi, jako jsou Rabíni pro lidská práva, Be-celem nebo Zochrot, jejichž cílem se pro normálního smrtelníka jeví přispívat k mírovému soužití Arabů a Židů a vyrovnat se s historickými křivdami. Ne však pro Tenenboma. Jak sám tvrdí: „Co jedni považují za den, mají druzí za noc.“
Zbytečné obavy
Antisemitismus Evropanů Tenenboma nepřekvapuje, je to koneckonců „dávný příběh“. Antisemitismus Arabů již vůbec ne, ti přece sympatizují s nacisty. Proto si také Tenenboma jakožto Němce Tobiho jeho arabští respondenti oblíbili. Navíc jsou živeni iracionální nenávistí k Židům, kteří jim zadarmo umožňují využívat izraelské infrastruktury, nemocnic a univerzit. Co mu ale vyráží dech, je právě izraelská levice, která kooperuje s evropskými antisemity na zničení státu Izrael. Pro jejich aktivity nenachází jiné vysvětlení, než že jde o sebenenávistné Židy. Na rozdíl od Arabů, kteří nenávidí hrdě svého nepřítele, mají skvělou kuchyni a krásné ženy, jsou ale jen ubozí a slabí. Na konci Tenenbomovy cesty tak stojí smutek. Nevrací se do Izraele, který v mládí opouštěl. Místo hrdého státu, který vybudovali první sionisté z ničeho a dosáhli nevídaných úspěchů, nachází zemi, která je „obklíčena nenávistí zvenčí i zevnitř“ a „nemůže přežít dlouhou dobu“. Její židovští obyvatelé „nenávidí sami sebe, protiřečí si, jsou ustrašení a mnozí spěchají, aby si pořídili pas jiné země“.
Milý pane Tenenbome a čtenáři, který jsi byl ochoten dočíst knihu až k epilogu, žádné strachy. Od roku 2014 učinila vláda Benjamina Netanjahua mnohé, aby se „sebenenávistných Židů“ zbavila. Zákon o neziskových organizacích (NGO bill) z roku 2016 předepisuje všem neziskovým organizacím, které obdrží více než padesát procent svého financování od zahraničních vlád, aby tento fakt hlásily ministerstvu spravedlnosti, které každoročně seznam těchto organizací publikuje. Své finanční zdroje od zahraničních vlád musí veřejně deklarovat na všech veřejných výstupech. Jeden z návrhů zákona dokonce obsahoval požadavek, aby tento fakt byl uveden na jmenovkách pracovníků neziskových organizací vystupujících při slyšení v parlamentu.
Roku 2011 byl schválen zákon o bojkotu (Boycott law), zaměřený proti komukoli, kdo volá po ekonomickém, kulturním či akademickém bojkotu Izraele. „Levicoví aktivisté“ jsou zadržováni při vstupu do Izraele na letišti Bena Guriona, mezi nimi i lidé jako je Peter Beinart, americký politolog, který přes svou kritiku Izraele sám sebe považuje za sionistu. Zákon o nakbě (Nakba law) odepírá financování jakýmkoli veřejným akcím, které stojí v opozici ke Státu Izrael, tedy i připomínání nakby, nuceného odchodu více než sedmi set tisíc Palestinců z území nově vzniklého státu roku 1948 v důsledku první arabsko-izraelské války v Izraeli, jež je známá jako válka za nezávislost. Poslední ze série podobné legislativy je letos schválený zákon o národním státu (Nation-state law), jenž právo na národní sebeurčení omezuje výhradně na židovské obyvatele Izraele a arabštinu degraduje z oficiálního jazyka na jazyk se „speciálním statusem“.
Ministryně kultury Miri Regev se momentálně snaží prosadit zákon o loajalitě v kultuře (Loyality in Culture Law), který státní financování kulturních děl podmiňuje absencí kritiky Izraele či vlády Benjamina Netanjahua. Pod administrativou Donalda Trumpa došlo k přestěhování amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, byla výrazně omezena finanční pomoc USAID Gaze a okupovaným územím, což nejen podle odborníků na rozvojovou pomoc povede ke krachu palestinské ekonomiky a další eskalaci napětí na hranici z Gazou. Spojené státy stále zůstávají nejsilnějším spojencem Izraele a podílejí se na financování jeho zbrojení.
Izraelská levice si kritiku zaslouží, ale…
Otázka je, co je pro Izrael a jeho demokratický charakter větší nebezpečí: jeho sebenenávistní levičáci a evropské instituce, či Tenenbom a jemu podobní? Samozřejmě že si izraelská levice zaslouží kritiku. Na Tenenbomově kritice, že pro svou lásku k Palestincům doopravdy Palestince ani nezná, něco opravdu je. Stejně tak si zaslouží kritiku nakládání s rozvojovými fondy, jejichž značná část skončí ve zkorumpovaných rukou politické reprezentace Západního břehu a Gazy. To ale autor nezmiňuje. Izrael, který dnes Tenenbom nachází, je také opravdu jiný Izrael, než který ve svém mládí opouštěl. Vyrostla tu mezitím generace lidí, jejichž životní nutností nebyla pouhá existence státu, ale kteří měli svou existenci zaručenou a mohli si dovolit minulost svého státu kriticky zhodnotit. Ač tato reflexe a pokusy proměnit ji v činy nejsou dokonalé, jsou projevem síly, nikoli slabosti, a mohou nám dát naději.
Je-li ale kniha Chyťte Žida! bestsellerem číslo 1 v Izraeli i v Německu, odpověď většiny na to, co je pro Izrael větší hrozbou, pravděpodobně bude, že to jsou právě autorem zatracovaní levičáci, kdo ohrožuje existenci státu. Většina koneckonců utváří Izrael ve volebních místnostech. V dnešní době ale vlastně ani nejde o nic výjimečného. Abychom porozuměli této rétorice, nemusíme podrobně studovat pro nás trochu exotickou realitu Izraele, stačí si připomenout české tažení proti „pražské kavárně“, „pravdoláskařům“, „subíkům“ či údajné zasahování Evropské unie do suverenity ČR. Zbývá jen pevně doufat, že se Tenenbomova kniha nestane bestsellerem i u nás.
Autorka je antropoložka a věnuje se židovským studiím.