Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Ťuk, ťuk. Kdo tam? Víc než půlka církve

Kdyby ženy podílející se na chodu církve začaly stávkovat, nekonaly by se mše. Kdy si to „společenství mužů“ uvědomí?

Vatikán, Svatopetrské náměstí: stojíme se skupinou křesťanek a křesťanů před synodní halou, kam se právě sjíždějí účastníci biskupské synody o mládeži. Ta potrvá do 28. října a jejím cílem bude rozvíjet a upravovat církevní učení v otázkách týkajících se mladých. Změny a nové podněty odsouhlasené na této synodě ovlivní každodenní život katolíků po celém světě. Synody jsou pro další směřování římskokatolické církve zásadní: kdo na nich ale rozhoduje? Ženy to rozhodně nejsou: sice je jich na synodě 32, tedy asi deset procent, ale ani jedna z nich nemá volební právo. Vatikán tím mladým předkládá jasný obraz světa: tady rozhodují muži a ženy mlčky přihlížejí. V takovém světě  a v takové církvi my ale žít nechceme.

Rozpor mezi oficiálním učením církve a dnešním životem mladých je důvodem, proč mladí lidé dnes opouštějí církev. A nejde přitom jen o LGBTQ+ katolíky, ale také o postavení žen.

Proto tu dnes také stojíme a spolu s ostatními účastníky protestu voláme ústřední heslo: „Ťuk, ťuk. Kdo tam? Víc než půlka církve!“ Oslovujeme jednotlivé účastníky synody a žádáme je, aby nechali ženy volit. Někdy se nám povede strefit do jmen biskupů, kteří zrovna procházejí kolem: ti se na nás ale zpravidla ani nepodívají, jen přidají do kroku. Výjimkou jsou dva irští biskupové, kteří přijdou pozdravit jednu z účastnic protestu. Po dvaceti minutách jsou tu první policisté. Začínají účastnice a účastníky protestu legitimovat a nevybíravě do nich strkají. Celé dění natáčíme: telefon nám ale vyrvou z ruky a snaží se nás přinutit, abychom veškerý materiál vymazaly. Ženu, kterou označí za organizátorku protestu, zkoušejí nacpat do auta, ostatní jim v tom ale brání.  Přivolaní strážníci nevědí, co dělat, účastnice se zformují do kruhu a modlí se Zdrávas Maria. Na místo přijíždí anton a dva policisté na koních. Některým z protestujících žen začíná být situace nepříjemná, takže se dohodneme, že už půjdeme pryč, a jdeme. Účastníci synody dál nevzrušeně chodí kolem nás.

Pestrý svět křesťanského feminismu

S účastnicemi a účastníky protestu jsme se neviděly poprvé. S většinou jsme se seznámily v předešlých dnech na sympoziu organizovaném skupinou Catholic Women Speak, v jehož rámci proběhl i křest knihy Visions and Vocations. Velká část z šedesáti žen, které do knihy přispěly pohledem na své postavení v církvi, ať už z teologického, nebo osobního pohledu, se nyní setkává k další debatě. V panelových diskuzích jsou přítomny zástupkyně ze všech kontinentů kromě Antarktidy. Mezi posluchači je přibližně třetina mužů. Organizátorky rozeslaly 300 výtisků nově vydané knihy účastníkům synody, nikdo z nich se ale podívat nepřišel. To je škoda: na této akci se totiž řeší témata, která na oficiálním programu synody chybějí.

Přednášky a panely jsou prokládané úryvky z dopisu papeži Františkovi, které napsaly žákyně londýnské střední školy zřizované voršilským řádem. V dopise ho vyzývají k celkové změně přístupu k ženám, pozastavují se nad tradičním chápáním mužů a žen a jejich rolí. Žádají třeba církev, aby zaujala kritičtější postoj k otcům, kteří opouštějí své rodiny a odmítají se následně podílet na nákladech na výchovu dětí, a také, aby motivovala muže k zastávání pečovatelských činností. Téma tradičních rolí se promítá i do dalších panelů a přednášek. V následujících příspěvcích figuruje také téma klimatické změny a role církve v environmentálních debatách. Otevírají se i otázky, které jsou pro církev často bolestné. Kromě velmi aktuálního tématu sexuálního zneužívání a jeho spojení s mocenskými strukturami je to například dědictví evropského kolonialismu, na kterém se církev podílela a podílí. Celkové vyznění tohoto sympozia je jasné: dílčí změny nestačí, církevní struktury nemohou zůstat takové, jaké jsou.

Nejde jen o ženy

Katolická církev se sice proměňuje, změny jsou to ale pomalé a často jen na úrovni mediálního obrazu. Celá synoda se snaží vyvolat dojem otevřenosti skrze sociální sítě, o dění na synodě se dozvídáme na Twitteru i Facebooku. Do tohoto trendu se zapojila i česká katolická církev. Plzeňský biskup Tomáš Holub, který Českou republiku na synodě zastupuje, na sociálních sítích opakovaně vyzýval mládež, aby se k palčivým otázkám vyjádřila. Tady je ovšem zakopaný pes: okruhy otázek, které byly pro mládež připraveny, jsou formulované co nejobecněji a nejneutrálněji. Pod položkou s anglickým hashtagem #InteriorLife je například napsáno: „Papeže zajímá, jak je možné v dnešní informační společnosti naslouchat hlasu vlastního srdce.“ Co dělat, pokud hlas srdce jasně odporuje oficiální církevní doktríně, jak je tomu například v případě LGBTQ+ komunity, to už se ale neřeší. Právě rozpor mezi oficiálním učením církve a dnešním životem mladých zmiňuje velká část panelistek jako důvod, proč mladí lidé dnes opouštějí církev. A nejde přitom jen o LGBTQ+ katolíky, ale také o postavení žen.

Ženy se přitom na církevním životě aktivně podílejí: jako řeholní sestry, pastorační pracovnice, kostelnice, farnice. Starají se o církevní majetek, pohodlí kněžích, organizují události. Měly by si uvědomit svou reálnou sílu a důležitost práce, kterou vykonávají. Jak zněl jeden z návrhů na sympoziu: kdyby všechny tyto ženy začaly stávkovat, žádné mše by se nekonaly. Na sympoziu navíc hovořilo několik účastnic, které ve svém životě cítily povolání stát se kněžími. V současné situaci nedává z praktického hlediska smysl, proč je polovině populaci vykonávat tuto funkci odepřeno. Často předkládané teologické argumenty díky práci feministických teoložek a teologů ztratily na přesvědčivosti. Otázku žen v církvi ale nelze omezit pouze na pozici žen samotných – snad všechny účastnice přednášek a workshopů se shodují, že pouhé nahrazení mužů ženami nestačí. Postavení ženy v církvi je totiž spjato s otázkou takzvané laické komunity a církevních hierarchií. Snaha o rovnější zastoupení žen může být jedním z prvních kroků k celkové liberalizaci církevního prostředí a emancipaci i sebeidentifikaci samotných věřících.

Nejsme v tom samy

Jako členky ekumenicko-křesťanského feministického uskupení RFK musíme neustále obhajovat svoji legitimitu, a to jak v levicových kruzích, tak v kruzích katolických. V rámci české katolické církve jsme navíc zvyklé slevovat ze svých požadavků a být vděčné za jakýkoliv náznak tolerance jinakosti ze strany oficiálních struktur. Jedním z největších přínosů letošních akcí v Římě je právě vědomí, že nejsme samy. Křesťané a křesťanky po celém světě sdílejí naše přesvědčení, že poselství lásky a vzájemnosti i katolická spiritualita má co nabídnout i radikální scéně. Za současného fungování římskokatolické církve je ale jediná možnost, jak v ní zůstat: aktivně ji přetvářet a utvářet (#stayinginandspeakingout). I my jsme koneckonců církev, i když ta se často tváří, že by nás raději neviděla, a doslova nás odhání od svých bran.

Autorky jsou křesťanské feministky.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image