Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ťuk, ťuk. Kdo tam? Víc než půlka církve

Kdyby ženy podílející se na chodu církve začaly stávkovat, nekonaly by se mše. Kdy si to „společenství mužů“ uvědomí?

Vatikán, Svatopetrské náměstí: stojíme se skupinou křesťanek a křesťanů před synodní halou, kam se právě sjíždějí účastníci biskupské synody o mládeži. Ta potrvá do 28. října a jejím cílem bude rozvíjet a upravovat církevní učení v otázkách týkajících se mladých. Změny a nové podněty odsouhlasené na této synodě ovlivní každodenní život katolíků po celém světě. Synody jsou pro další směřování římskokatolické církve zásadní: kdo na nich ale rozhoduje? Ženy to rozhodně nejsou: sice je jich na synodě 32, tedy asi deset procent, ale ani jedna z nich nemá volební právo. Vatikán tím mladým předkládá jasný obraz světa: tady rozhodují muži a ženy mlčky přihlížejí. V takovém světě  a v takové církvi my ale žít nechceme.

Rozpor mezi oficiálním učením církve a dnešním životem mladých je důvodem, proč mladí lidé dnes opouštějí církev. A nejde přitom jen o LGBTQ+ katolíky, ale také o postavení žen.

Proto tu dnes také stojíme a spolu s ostatními účastníky protestu voláme ústřední heslo: „Ťuk, ťuk. Kdo tam? Víc než půlka církve!“ Oslovujeme jednotlivé účastníky synody a žádáme je, aby nechali ženy volit. Někdy se nám povede strefit do jmen biskupů, kteří zrovna procházejí kolem: ti se na nás ale zpravidla ani nepodívají, jen přidají do kroku. Výjimkou jsou dva irští biskupové, kteří přijdou pozdravit jednu z účastnic protestu. Po dvaceti minutách jsou tu první policisté. Začínají účastnice a účastníky protestu legitimovat a nevybíravě do nich strkají. Celé dění natáčíme: telefon nám ale vyrvou z ruky a snaží se nás přinutit, abychom veškerý materiál vymazaly. Ženu, kterou označí za organizátorku protestu, zkoušejí nacpat do auta, ostatní jim v tom ale brání.  Přivolaní strážníci nevědí, co dělat, účastnice se zformují do kruhu a modlí se Zdrávas Maria. Na místo přijíždí anton a dva policisté na koních. Některým z protestujících žen začíná být situace nepříjemná, takže se dohodneme, že už půjdeme pryč, a jdeme. Účastníci synody dál nevzrušeně chodí kolem nás.

Pestrý svět křesťanského feminismu

S účastnicemi a účastníky protestu jsme se neviděly poprvé. S většinou jsme se seznámily v předešlých dnech na sympoziu organizovaném skupinou Catholic Women Speak, v jehož rámci proběhl i křest knihy Visions and Vocations. Velká část z šedesáti žen, které do knihy přispěly pohledem na své postavení v církvi, ať už z teologického, nebo osobního pohledu, se nyní setkává k další debatě. V panelových diskuzích jsou přítomny zástupkyně ze všech kontinentů kromě Antarktidy. Mezi posluchači je přibližně třetina mužů. Organizátorky rozeslaly 300 výtisků nově vydané knihy účastníkům synody, nikdo z nich se ale podívat nepřišel. To je škoda: na této akci se totiž řeší témata, která na oficiálním programu synody chybějí.

Přednášky a panely jsou prokládané úryvky z dopisu papeži Františkovi, které napsaly žákyně londýnské střední školy zřizované voršilským řádem. V dopise ho vyzývají k celkové změně přístupu k ženám, pozastavují se nad tradičním chápáním mužů a žen a jejich rolí. Žádají třeba církev, aby zaujala kritičtější postoj k otcům, kteří opouštějí své rodiny a odmítají se následně podílet na nákladech na výchovu dětí, a také, aby motivovala muže k zastávání pečovatelských činností. Téma tradičních rolí se promítá i do dalších panelů a přednášek. V následujících příspěvcích figuruje také téma klimatické změny a role církve v environmentálních debatách. Otevírají se i otázky, které jsou pro církev často bolestné. Kromě velmi aktuálního tématu sexuálního zneužívání a jeho spojení s mocenskými strukturami je to například dědictví evropského kolonialismu, na kterém se církev podílela a podílí. Celkové vyznění tohoto sympozia je jasné: dílčí změny nestačí, církevní struktury nemohou zůstat takové, jaké jsou.

Nejde jen o ženy

Katolická církev se sice proměňuje, změny jsou to ale pomalé a často jen na úrovni mediálního obrazu. Celá synoda se snaží vyvolat dojem otevřenosti skrze sociální sítě, o dění na synodě se dozvídáme na Twitteru i Facebooku. Do tohoto trendu se zapojila i česká katolická církev. Plzeňský biskup Tomáš Holub, který Českou republiku na synodě zastupuje, na sociálních sítích opakovaně vyzýval mládež, aby se k palčivým otázkám vyjádřila. Tady je ovšem zakopaný pes: okruhy otázek, které byly pro mládež připraveny, jsou formulované co nejobecněji a nejneutrálněji. Pod položkou s anglickým hashtagem #InteriorLife je například napsáno: „Papeže zajímá, jak je možné v dnešní informační společnosti naslouchat hlasu vlastního srdce.“ Co dělat, pokud hlas srdce jasně odporuje oficiální církevní doktríně, jak je tomu například v případě LGBTQ+ komunity, to už se ale neřeší. Právě rozpor mezi oficiálním učením církve a dnešním životem mladých zmiňuje velká část panelistek jako důvod, proč mladí lidé dnes opouštějí církev. A nejde přitom jen o LGBTQ+ katolíky, ale také o postavení žen.

Ženy se přitom na církevním životě aktivně podílejí: jako řeholní sestry, pastorační pracovnice, kostelnice, farnice. Starají se o církevní majetek, pohodlí kněžích, organizují události. Měly by si uvědomit svou reálnou sílu a důležitost práce, kterou vykonávají. Jak zněl jeden z návrhů na sympoziu: kdyby všechny tyto ženy začaly stávkovat, žádné mše by se nekonaly. Na sympoziu navíc hovořilo několik účastnic, které ve svém životě cítily povolání stát se kněžími. V současné situaci nedává z praktického hlediska smysl, proč je polovině populaci vykonávat tuto funkci odepřeno. Často předkládané teologické argumenty díky práci feministických teoložek a teologů ztratily na přesvědčivosti. Otázku žen v církvi ale nelze omezit pouze na pozici žen samotných – snad všechny účastnice přednášek a workshopů se shodují, že pouhé nahrazení mužů ženami nestačí. Postavení ženy v církvi je totiž spjato s otázkou takzvané laické komunity a církevních hierarchií. Snaha o rovnější zastoupení žen může být jedním z prvních kroků k celkové liberalizaci církevního prostředí a emancipaci i sebeidentifikaci samotných věřících.

Nejsme v tom samy

Jako členky ekumenicko-křesťanského feministického uskupení RFK musíme neustále obhajovat svoji legitimitu, a to jak v levicových kruzích, tak v kruzích katolických. V rámci české katolické církve jsme navíc zvyklé slevovat ze svých požadavků a být vděčné za jakýkoliv náznak tolerance jinakosti ze strany oficiálních struktur. Jedním z největších přínosů letošních akcí v Římě je právě vědomí, že nejsme samy. Křesťané a křesťanky po celém světě sdílejí naše přesvědčení, že poselství lásky a vzájemnosti i katolická spiritualita má co nabídnout i radikální scéně. Za současného fungování římskokatolické církve je ale jediná možnost, jak v ní zůstat: aktivně ji přetvářet a utvářet (#stayinginandspeakingout). I my jsme koneckonců církev, i když ta se často tváří, že by nás raději neviděla, a doslova nás odhání od svých bran.

Autorky jsou křesťanské feministky.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image