Squatujeme mediální prostor od roku 2013

You don’t hate Alzák, you hate capitalism

S Jonášem Strouhalem, autorem vyčerpaného Alzáka bloumajícího po pražském centru, o konzumu, vyhoření a konci světa.

V pátek večer zaplavily sociální sítě obrázky a videa maskota internetového obchodu Alza.cz, jak se bezprizorně a se smutným šklebem poflakuje po pražské Národní třídě, vybírá odpadky, smutně posedává na ulici a čeká, až ho některý z kolemjdoucích obejme. Kostým vyčerpaného a přepracovaného Alzáka, který už má všeho dost, na sebe oblékl umělec Jonáš Strouhal.

Chtěl svou akcí upozornit na temné stránky konzumního lifestylu v časech nejvyššího stadia spotřební ekonomiky. Hovořili jsme si o okolnostech této performance, která bude součástí jeho výstavy v galerii Hraničář v Ústí nad Labem.

Je Alzák nejotravnější postavou, jakou kdy čeští marketéři vymysleli? A byl to důvod, proč sis ho vybral pro svoji performanci?

Spousta lidí se mě teď ptá, co jsem čekal. Jestli jsem si myslel, že Alzu tímhle poškodím nebo zničím. To je samozřejmě směšné. Dokonce jsem počítal s tím, že to nějak využijou pro svoji kampaň. Samozřejmě, že nějakou averzi vůči Alze cítím, a to zejména v souvislosti s konzumem. Hrajou na nás jakousi hru o rozdávání radosti, za níž se skrývá prázdnota, kterou se snažíme zaplácnout novějším a novějším zbožím. Ale o Alzu samotnou mi až tolik nešlo. Alzák je samozřejmě nejviditelnější, nejotravnější prodavač věcí, a proto jsem si ho zvolil. Když si člověk pustí televizi, nebo si vypne AdBlock, narazí na něj opravdu všude. Zajímavé bylo, že na moji akci reagovali i různí expati žijící v Praze a já jsem vůbec nechápal, jak s nimi může ta věc vůbec komunikovat. S jedním jsem to pak probíral a tvrdil mi, že když člověk přijede do Česka, začne tady žít a vůbec nerozumí českému jazyku, je Alzák první věc, na kterou narazí, když si zapne televizi nebo počítač. První věc, která tě opravdu rozčiluje a sere. Vybral jsem si ho teda nejen proto, že je to vizuálně silná a zapamatovatelná věc, ale taky kvůli tomu, že v metaforické rovině je to pro mě skvělý obraz totálně vyčerpaného prodavače, který drtí prodej a je neustále na hranici kolapsu. Pro mě je to taková odvrácená strana tohohle totálního pracovního nasazení. Zvykli jsme si, že zvedáme telefon kvůli práci klidně o půlnoci, že jsme na příjmu o víkendu, což mi přijde extrémně nemocný.

Zároveň se do firemních maskotů navlékají brigádníci za pár korun…

Právě, já jsem přesně tohle dělal asi v patnácti. Chodil jsem v takový pastelce po Vodičkově ulici. Vždycky mě někdo zkopnul a nemohl jsem se zvednout. Je v tom nějaké extrémní ponížení. Vybral jsem si Alzáka, abych na něm demonstroval moment vykořisťování, ale taky fakt, že pro spoustu lidí je to prostě práce, se kterou vnitřně bojujou – jestli ji vůbec chtějí, nebo nechtějí dělat. Kdybych to chtěl celý zhustit do nějaké internetové, memové formy, tak bych řekl „You don’t hate Alzák, you hate capitalism“. Dnes se různé zájmové skupiny předhánějí v tom, kdo šikovněji odvede lidskou nenávist k falešným cílům. Přijde mi absurdní, že někdo k smrti nenávidí nějakou virtuální postavu, a to takovým způsobem, že jí prostě chce rozbít držku. A přitom je to geniální tah, jak odklonit nenávist od sebe k nějakému absurdnímu cíli. Tuhle otravnou figuru totiž vymyslelo nějaké marketingové oddělení. Stejně tak funguje i hierarchie a řetězení zaměstnanců: člověk má chuť rozbít držku člověku, který ti v prodejně mobilního operátora nabízí nový tarif. Člověk, který to vymyslel a celé to řídí, je prostě mimo tvůj dosah. Ještě v devadesátkách to bylo průhlednější a klidně někdo rozbil hubu řediteli Telecomu. Lidi ve vedoucích pozicích si uvědomili, že je potřeba mezi sebe a tu nenávist někoho postavit a trochu se od ní očistit.

Foto Michal Kohút

A jak teda vypadaly reakce lidí na ulici?

To, co se tam dělo, bylo strašně zajímavý. Byla tam opět ta nenávist, lidi na mě řvali, ať vypadnu, že mě zmlátí, a dávali mi pěstí do hlavy.

Řvali na tebe, protože jsi byl Alzák, nebo kvůli něčemu jinému?

Já jsem třeba vůbec nečekal, že to někteří lidi budou chápat tak, že jsem normální člověk v kostýmu Alzy, který prostě jenom přebral. Nějaká paní řvala na mého fotografa, ať mě nefotí, že je lidská hyena, která se přiživuje na cizím neštěstí. Lidi volali policajty, že se tam válím a že se mi asi něco stalo a mají o mě strach. Asi to nemá žádnou extrémní výpovědní hodnotu, ale vodu mi nabídli jenom Romové a byli hrozně příjemný. Když jsem ráno vyběhnul ven a lidi se tvářili kysele, tak jsem si říkal, že ta akce bude trapas, že to vůbec nefunguje. A najednou přiběhl první romský chlápek a říká: „Hej kámo, jsem ti říkal, ať to nefetuješ. Dej si vodu, si přebral.“ To mně hrozně zvedlo náladu. Nějaká Japonka mi dala banány a vajíčko natvrdo. A pak začali přibíhat ty kluci v péřovkách s velkýma ohryzkama a dávali mi děla do hlavy.

Proč myslíš, že ti dávali děla do hlavy? Říkali ti k tomu něco, nebo jenom přiběhli a čau…

Nic, prostě jenom přiběhli a dali mi pěstí. Nebo mi říkali, ať vypadnu, nebo mi to sundaj a rozbijou mi držku. Nejkritičtější to bylo u zahrádky jedné restaurace u Václaváku, kde jsem postával a koukal se lidem do talíře. Cizinci se většinou smáli, kravaťáci dělali, že mě nevidí, a Češi mi nadávali, ať vypadnu. Nějak pochopili, že něco zpochybňuju, a v ten moment je zachvacovala agrese.

Myslíš, že je rozčilovalo to, že neplníš roli prodejní maskota?

Jo, myslím, že šlo hlavně o tohle. Ale ta akce splnila moje přání a očekávání v tom, že za mnou chodili i lidi, kteří mi vyjadřovali soucit a říkali mi, že už taky nemůžou a jsou vyčerpaný. To byl hlavní cíl mojí performance, vytvořit ten dojem kolapsu. Že je člověk přepracovaný a už prostě nemůže. A taky to, že se na dno společnosti může dostat nejen člověk ze střední třídy, ale klidně i z té nejvyšší. Třeba já jsem už během studií na UMPRUM vydělával docela dost velký prachy v reklamkách a různých projektech. Byl jsem rád, že jsem na škole, kde mě naučili dělat něco, čím si dokážu peníze vydělat, ale zároveň jsem byl ve věku, kdy si teprve vytváříš nějaký světonázor. A v jednu chvíli mi z toho prostě začalo být špatně. Z kontaktu s těmi lidmi, mezi kterými jsem se pohyboval. Z toho, jaké mají hodnoty, jak se chovají. Z toho, když vidíš, kam to vlastně vede. Ty peníze jsem si pak ani nedokázal užít. Místo toho teď učím na FAMU, mám patnáct tisíc měsíčně a jsem šťastnej člověk [smích]. Zajímá mě zkrátka ten moment, kdy člověk odmítne nějaký ekonomický a sociální úspěch z toho důvodu, že na tom koloběhu prostě nechce participovat.

Foto Michal Kohút

Alza je vlastně takový český Amazon, hodně úspěšný projekt. A nepochybuju o tom, že i tady někteří vysoce postavení lidé najednou zničehonic vyhoří. Vidíš i tady nějakou paralelu?

Já opravdu nemám žádnou speciální averzi vůči Alze. Jediný, co mě skutečně rozčiluje je to, že jako mnoho jiných firem daní v daňových rájích, což jsem si teď dohledával. O platové politice Alzy toho, na rozdíl třeba od Amazonu, moc nevím. Amazon sice teď zveřejnil, že zvedl zaměstnancům platy, ale zároveň osekal všechny benefity. Já jsem si prostě Alzu z těchhle důvodů nevybral, protože toho o poměrech v této firmě vím málo. Ale je to firma, která se ve velkým podílí na rozjíždění ekonomiky spotřebního zboží. Otravnou a všudypřítomnou reklamu si může dovolit, protože vydělává velké peníze na věcech, které si lidi kupujou. Teď mi od Alzy třeba přišla neuvěřitelná reklama s nápisy jako „Starám se o mobil víc než o svoje děti“ nebo „Zapomínám, že vedle mě leží přítelkyně“. Tohle už mě celkem vytáčí. Může to být špatný marketing, blbý humor, ale takové slogany v lidech vzbuzují pocit, že je podobné jednání v pořádku. Že to přece dělá každý. Dostat do reklamy slogan, že se staráš o svůj mobil víc než o děti, to už mi přijde naprosto chorý.

Jaké byly reakce Alzy na tvoji performanci?

Nahodili na sítě fotku s tím, že prý můžu přijít na kafe, což mi od nich přišlo jako takový nejelegantnější způsob, jak se s tím vypořádat a ukázat, že to mají v píči. Ale myslím si, že to v píči nemají a nějakým způsobem je to rozčiluje.

Nenabídli ti teda spolupráci?

Ne, ale četl jsem reakce typu, že je to nejlepší kampaň Alzy, jakou kdy měla. Že jejich marketingové oddělení maká jak divý a pak ty jejich výstupy mají pár lajků a tohle sdílely desetitisíce lidí.

Foto Michal Kohút

A jak se cítíš v této situaci? Že si někteří lidi myslí, že v podstatě děláš takovou nezáměrnou kampaň Alze?

Nad tímhle teď přemýšlím asi nejvíc. Čekal jsem, že to nějak kooptujou a asi by mě potěšilo, kdyby to nějak dotáhli dál než jen k pozvání na kafe. Moc se jim to vytěžit nepodařilo. Být na jejich místě, tak si ten kostým nechám okamžitě vyrobit a rozjedu to ve velkým. Ale ten moment, kdy už fakt nevíme, kdy začíná kampaň, kdy protest a kdy umělecké dílo, to je něco, co mě taky zajímá. Ukazuje se, jak moc jsou ty hranice prostupné – viz Kazma a podobně. Tohle pěkně ukazuje britský dokumentarista Adam Curtis ve svým filmu Hypernormalizace na příkladu ruského PRisty Surkova, který vzešel z prostředí avantgardního divadla a dnes pomáhá Vladimiru Putinovi. Ukazuje, jak skvěle pracuje s tou ideologickou šarádou, kdy je schopný inscenovat proputinovské i protiputinovské demonstrace, LGBTQ manifestace i manifestace konzervativců, aby ruskou společnost stále nějak znejišťoval. Vy si říkáte, co to kurva je? A to je přesně moment, kam vás chtějí dostat. Jsem na pochybách, jestli svou akcí tomuhle zmatení tak trochu nepřispívám, ale vzhledem k tomu, že s tou věcí budou nějak dál pracovat, je to pořád v mojí moci.

Stalo se během akce, že něco nezafungovalo tak, jak sis představoval?

Měl jsem číslo s dobrou referencí na Bohdana Tůmu, který Alzáka namlouvá. Pak jsem si říkal, že do té akce nechci zatahovat někoho jiného, aby z toho měl problémy. Pak jsem se ale díval na South Park a uvědomil jsem si, že tam Bohdan Tůma namlouvá Cartmana úplně stejným hlasem jako Alzáka. Takže jsem vystříhal různé samply Cartmana, kdy tam řve „Je mi jedno, jestli jste žlutý, bílý, gayové nebo transky, já se fakt zabiju, jestli to nezačnete brát vážně“. A celý by to nějak tvořilo tu depku ze současnýho stavu společnosti. „Ještě máme čas, ještě se můžeme zachránit.“ Všechny tyhle samply jsem tam měl a v puse jsem měl bezdrátový repráček. Doma v pokoji mi ten zvuk málem utrhl hlavu, ale na ulici to vůbec nebylo slyšet. Takže to nakonec součástí performance nebylo.

Jaké jsou vlastně reakce okolí? Chápou lidi, o co ti vůbec šlo?

Když člověk vyrazí na ulici, tak je okamžitě bombardovanej ze všech stran masáží toho, co potřebuje a musí si okamžitě koupit. Je to něco, co je tady bohužel bráno za naprosto normální a správný. Já si v té radikalitě názoru můžu dovolit říct, že tohle je špatně. Přestože jsou na internetu miliony článků od renomovaných vědců a sociologů o tom, jak zhoubný vliv má kapitalismus na společnost i samotnou planetu, v Česku je to stále naprosto marginální téma. Pokud chceme zachránit planetu, tak bychom s kapitalismem a spotřební ekonomikou měli začít urychleně něco dělat. V radikalitě názoru se samozřejmě můžu mýlit, ale přijde mi důležité jít do nějaké opozice vůči tomu, co tady převládá.

Foto Michal Kohút

Speciálně v Česku to není úplně samozřejmá pozice…

Nejdůležitější mi vlastně nakonec přijde to, že se tou akcí napojuju na lidi, kteří ve svých životech cítí něco podobného, ale pořád stojí na nějaké hraně. Není to tak, že existujou jen skupinky lidí s jasně stanovenými politickými názory. Je tu taky hromada lidí, kteří jsou někde mezi. Není výjimečné, že se z extrémního pravičáka může za pár let stát levičák a naopak. Spousta lidí je dneska opravdu nalomená, potkávám jich čím dál víc. Já chci svými akcemi pomoct lidem uvědomit si, že nejsou sami, kdo je dneska nalomenej, a chci jim pomoct si uvědomit, že na těch pochybách není nic špatnýho. Existuje totiž celá řada lidí, kteří se s podobnými názory cítí ve svých společenských a pracovních kolektivech osaměle, protože se třeba nepohybujou v sociální bublině, ve které jsou takové názory naprosto běžné a normální. Pracujou v kanclech, kde je čtyřicet lidí, kteří makají jako roboti, a oni to pozorujou a říkají si: „Ty jo, je tohle vůbec život?“

A jaké jsou tedy další plány? Jak chceš s touto akcí dál pracovat?

Na výstavě v galerii Hraničář v Ústí nad Labem bude zdokumentovaná akce z Národní třídy a asi udělám i nějakou performanci přímo v Ústí, protože hned vedle galerie je výdejna Alzy [smích]. Takže ta konfrontace by mohla být hodně zajímavá. Pak přemýšlím, že bych to přesunul někam na pražskou periferii, protože třeba na Střížkově by reakce mohly být úplně jiný, pestřejší. Je to tam dost temný a lidi tam mají zase jiný problémy.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image