Foto Ludmila Joaquina Valentina Buyo
Z noci na pondělí zemřel ve věku úctyhodných čtyřiadevadesáti let francouzský zpěvák Charles Aznavour. Syn arménských imigrantů se svou celoživotní tvorbou zasazoval za práva všech, kdo se ve Francii v průběhu 20. století usadili. Navždy bude patřit k jejím největším hudebním legendám.
Autor ikonických písní jako La Bohème či For Me Formidable aktivně tvořil a koncertoval přes sedmdesát let. Okusil prkna stovek koncertních sálů, včetně těch nejvýznamnějších jako Carnegie Hall v New Yorku či londýnské Royal Albert Hall. Nahrál okolo tisíce písní v celkem osmi jazycích. V březnu letošního roku svou show představil také českému publiku, a to v pražském Kongresovém centru. Aznavour byl nejen zpěvák, ale i velmi všestranný umělec – maloval, modeloval a také hrál v několika desítkách filmů a divadelních inscenací.
„Rodiče viděli, že ti lidé potřebují pomoc. A je třeba nezapomínat, že jsem sice Francouz, ale jsem také Armén a vím, co to znamená genocida.“
Deník Le Monde, který zároveň na svých stránkách publikoval pět nezapomenutelných Aznavourových písní, o něm napsal, že „právě on představoval Francii. Francii internacionalistickou, takovou, která své dveře otevírá všem příchozím, takovou, která je schopná děti vyučovat v souladu s republikánskými hodnotami, ale také Francii, v níž se s lehkostí sobě vlastní mísí introvertní sever a extrovertní jih. Byl také symbolem šarmu a romantické přitažlivosti.“
Zkoušet všechno, co se dá
Narodil se do meziválečné Paříže, kde jeho otec nedaleko Lucemburských zahrad provozoval arménskou restauraci, v níž se k tanci, zpěvu a diskuzi scházeli migranti a migrantky ze střední a východní Evropy. Původně se jeho rodina, která z Arménie utekla začátkem dvacátých let, chtěla usadit ve Spojených státech amerických. Zůstala ale nakonec ve Francii a za druhé světové války pomáhala ukrývat ohrožené Židy. Toto období Aznavour několikrát komentoval slovy: „Rodiče viděli, že ti lidé potřebují pomoc. A je třeba nezapomínat, že jsem sice Francouz, ale jsem také Armén a vím, co to znamená genocida.“
Těsně po válce se seznámil s Edith Piaf, kterou zaujal jeho specifický hlas a přibrala ho na své turné. Po dobu několika let ji doprovázel po celém světě a stali se celoživotními přáteli. Jeho nejplodnější období přišlo v šedesátých letech, kdy napsal a složil většinu svých písní; uznání si ovšem vysloužil i za to, že se neustále učil. Do své hudby tak zahrnoval vše, co okolo sebe nacházel – jak vzpomínky a emoce spojené s útěkem jeho rodičů, tak aktuální hudební trendy. V jeho tvorbě tak najdeme prvky nové vlny, jazzu, rocku, klezmeru, tradiční arménské hudby či francouzského šansonu. „Vždy se snažím zkoušet všechno, co se dá. Proto má hudba reflektuje Francii. A proto se líbí všem, Židům, Rusům nebo Arabům,“ řekl v jednom z rozhovorů na rádiu France Inter.
Vztah k Arménii si uchoval po celý život: když v průběhu zemětřesení v roce 1988 v zemi zemřely desítky tisíc lidí, rozhodl se založit nadaci Aznavour pro Arménii a s dalšími autory složil píseň Pour toi, Arménie (Pro Tebe, Arménie). Začátkem nového tisíciletí získal také arménské občanství, stal se stálým vyslancem země při OSN a nějakou dobu také působil jako velvyslanec Arménie ve Švýcarsku. Od pondělí si tak jeho osobnost připomíná nejen Francie, kde všechna veřejnoprávní média mimořádně vysílala filmy, v nichž účinkuje, hrála jeho nejslavnější kousky a na Eiffelově věži se promítaly jeho fotky. Intenzivně na něj vzpomíná také Arménie.
Autorka žije ve Francii.