Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Co dělat (do zániku světa)?

Představu, jak se nás dotkne globální klimatická změna, dosud vytěsňujeme. Změna, kterou musíme vykonat, ale není jen technologická. Je především společenská.

Už před 160 lety upozornil diplomat George Perkins Marsh, považovaný za prvního amerického ekologa, na nebezpečí klimatické změny a špatného hospodaření se surovinami. Po něm varoval veřejnost v roce 1958 Frank Capra a dvacet let poté rakouský myslitel Ivan Illich. Na žádné z těchto varování světové společenství v podstatě nereagovalo. Emise stále rostou a veřejnost se zajímá o chiméru ekonomického růstu.

V období pokračující klimatické katastrofy rozvířila náš bohorovný klid nejen zpráva Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu, ale také nedávno se vynořivší desítky let staré zprávy ropných gigantů – tedy těch, kteří jsou za globální oteplování přímo zodpovědní. Mezi prvními, kdo v osmdesátých letech přesně předpověděli následky spalování fosilních paliv, byly právě ropné společnosti: Exxon a Shell. V roce 1982 Exxon nazval v  důvěrné interní zprávě nadcházející jev spojený s těžbou a spalováním ropy skleníkovým jevem. Zpráva firmy Shell z roku 1988 obsahuje analýzu pravděpodobných dopadů na klima, včetně zvýšení hladiny moří, okyselování oceánů a lidské migrace. Také tato zpráva byla určena jen okruhu několika málo desítek vyjmenovaných firemních pracovníků.

Nedlouho poté, v roce 1989, prohlásil Noel Brown, vedoucí UNEP (Agentura OSN pro ochranu životního prostředí), že máme na zvládnutí skleníkového jevu deset let, jinak se dostane mimo lidskou kontrolu.

Vymírání může začít za pár let

V článku ze září letošního roku „Extrémní výkyvy počasí a sedmé masové vymírání druhů“ srovnává australský autor Andrew Glikso probíhající antropogenně spuštěnou klimatickou změnu s pádem velikého meteoritu, s ukončením poslední doby ledové a s tzv. PETM, což byl nejvyšší nárůst teploty za posledních 65 milionů let na přelomu paleocénu a eocénu. Posledně uvedený nárůst teploty byl mnohem pomalejší, trval desítky tisíc let, během nichž mohlo dojít alespoň k nějaké adaptaci; přesto tehdy více než polovina druhů vyhynula. V antropocénu je současně emitované množství oxidu uhličitého minimálně patnáckrát vyšší a rychlost změny asi o dva řády rychlejší, pohybuje se ve stovkách let a je téměř identická se zásahem velikého meteoritu.

Pro většinu z nás je nepředstavitelné, že bychom měli v brzké době všichni zahynout v globální katastrofě, kterou jsme sami způsobili. Lidská mysl si to pořád nedokáže připustit.

Obdobně dramaticky se vyjadřuje arizonský profesor evoluční biologie Guy McPherson, na jehož blogu je k nalezení spousta článků, rozhovorů a videí, které mapují klimatickou změnu a nadcházející globální kolaps. Tento vědec je přesvědčen, že k masovému vymírání života na zemi může dojít během jednoho až dvou let, zatímco IPCC uvádí deset až patnáct let. V jeho obsáhlé revue o klimatické změně je uvedeno několik stovek odkazů a detailní rozbor faktorů klimatické změny.

Po tříleté pauze narostly v roce 2017 globální emise o dvě procenta. Dramaticky akcelerující klimatická změna je však doprovázena velmi malou společenskou reflexí.

Někteří bohatí a vlivní lidé už teď hledají útočiště na vzdálených výspách světa – Mark Zuckerberg na Havaji, zakladatel systému PayPal Peter Thiel a známý režisér James Cameron Novém Zélandu. Patrně počítají s blížícím se kolapsem a kupují rozlehlé nemovitosti a pozemky na odlehlých místech, kde se podle nich dá vyhnout blížící se katastrofě. Jedná-li se ale, jako v tomto případě, o katastrofu globální, jde jen o bláhový útěk před neodvratným koncem.

Kde hledat příčinu?

Hlavní příčiny jsou dvě: negace vědeckých poznatků a nadřazenost ekonomie nejenom nad přírodou, ale nakonec i nad zdravým rozumem. Veřejnost v některých zemích vnímá tyto skutečnosti velmi citlivě: například v USA proběhlo v posledních letech mnoho demonstrací, jako byl třeba March for Science 2017, které upozorňovaly na dominanci hospodářské politiky nad vědou; jedné z největších se účastnilo v různých městech okolo milionu osob.

Těžko vinit samotný neregulovaný kapitalismus za to, že se stal modlou a vytouženým cílem většiny. Kdybychom uvažovali nad totalitním teokratickým režimem nebo nad absolutní vládou jedné strany zasahujících do všech oblastí života, jistě bychom chtěli a měli takové systémy odmítnout. U soudobého neoliberálního kapitalismu, který rovněž ovlivňuje prakticky všechny oblasti naší každodennosti, se to ale neděje. Pozoruhodný paradox! Zde nám totalitní praktiky jedné jediné posvátné pravdy nijak nevadí, naopak – velká část veřejnosti je vítá, považuje za správné a perspektivní, i když na jejich konci patrně čeká globální destrukce biosféry.

Často se argumentuje důležitostí ekonomie; pokud si ale skutečně myslíte, že ekonomie je důležitější než životní prostředí, zkuste následující test: zadržte dech po dobu, co budete přepočítávat své peníze.

Současný systém není stabilní

Stabilitu tradiční komunity řešily jak demograficky, tak i jako rovnováhu mezi spotřebou a zdroji. Tento základní princip jsme dnes porušili prakticky na celém světě, možná s výjimkou zapadlých komunit indického Ladakhu nebo civilizací nedotčených společenství Papuy-Nové Guinei. Před několika staletími byl obdobný tradiční způsob života u zemědělců a pastevců zcela běžný. Plochy pastvin a polí byly obhospodařovány setrvalým způsobem, pomocí regulace počtu pasoucího se dobytka, ale současně regulací lidské porodnosti tím, že některé děti z rodin odcházely do klášterů. V těchto komunitách neexistovalo oddělení příčiny a následku. Zásadní změnu přinesla až anonymní globalizace.

Systém udržitelnosti byl v tradičních společnostech detailně propracován, a protože tehdy lidé neměli žádné exaktní numerické metody, modelování či prognostické aparáty, museli se spolehnout na dlouhodobá pozorování a diskusi. Potřebovali dostatečný čas, aby rozpoznali probíhající změny, a ten také měli k dispozici. V naší rychle se měnící době není příliš času na reflexi. Jeden jev překrývá druhý. Jsou-li k dispozici modely, pak jim stejně mnoho lidí nevěří – příkladem mohou být předpovědi budoucích trendů vývoje civilizace, vypracované v sedmdesátých letech na věhlasné americké univerzitě MIT pro potřeby Římského klubu. Naše mozky jsou stejné, jako byly před staletími i tisíciletími, a proto nejsou ve většině schopny přijímat teoretická varování a nezřetelná poselství prognostických statistik.

Nemocnou Zemi odmítáme jako těžkou chorobu

Existuje paralela mezi chováním těžce nemocných pacientů a postojem společnosti ohrožené civilizačním kolapsem. Kolapsem, který je vyvolán fundamentálním narušením rovnováhy mezi přírodou a lidskou civilizací, mezi možnostmi, které nám naše planeta nabízí, a našimi materiálními touhami a přáními bez konce.

Proslulá thanatoložka Elisabeth Kübler-Rossová definovala u fatálně nemocných pět základních stádií: odmítání, hněv, smlouvání, depresi a přijetí, kterými ohrožení lidé procházejí. Pokaždé nemusejí být přítomny všechny fáze, ale jde o výčet hlavních etap, které lze analogicky identifikovat s fázemi pohledu společnosti na přicházející civilizační kolaps.

První fází je popírání a šok: zde se pacient poprvé setkává se prognózou smrti a jeho první reakcí je odmítnutí. Nejsou výsledky testů nesprávné? Nedošlo k záměně vzorků? To se přece nemůže stát mně! Ne, já jsem poctivý, sportuji, jsem vegetarián…

Tato fáze odpovídá odmítání klimatické změny jako nepravdivé, zevšeobecňující, přehnané, zmanipulované… včetně odmítání antropické příčiny globálního oteplování. Mnozí argumentují tím, že klima se měnilo vždy a že současná klimatická hysterie je hnána lobbisty placenými fotovoltaickými a větrnými firmami. Směšnost tohoto tvrzení je zřetelná – jsou snad větrné a solární lobbistické skupiny silnější než ty ropné, uhelné a plynové? Kvůli slunci a větru se žádná válka nevedla a nikdy nepovede.

Druhou fází je hněv. Pakliže pacient už nemůže odmítat stále nově potvrzované výsledky prvotní diagnózy, začne mít zlost. V  analogii civilizačního kolapsu odpovídá hněv zlobě, která se projevovala (a stále ještě projevuje) na webových diskuzích i cílenými a placenými články na objednávku, které popírají globální oteplování, včetně nenávistných aktivit (například aféra okolo krádeží osobních mailů klimatologů, jejich dezinterpretace a uveřejnění).

Paralela třetí fáze je pozoruhodná. Tuto část autorka definuje jako fázi smlouvání. Pacient slibuje, vyjednává (někdy s neviditelnými protějšky), že se polepší, že bude jíst zeleninu, nebude kouřit, nebude jíst nic tučného, ale naopak bude každodenně jezdit na kole a běhat, přestane s milenkami či milenci, alkoholem a spoustu dalších závazků, které se snaží vyměnit za uzdravení a delší život především proto, aby žil dál jako doposud. V ohrožené společnosti se tato fáze projevuje sliby ekologičtějšího života, pokud možno bez jakékoliv hlubší změny spotřebního životního stylu. Jde o odsouvání skutečných řešení. U smlouvání ustrnuly i dnešní ekologické programy politických stran a vlád, které se snaží vyjednávat se Zemí ústupky při zachování současného hýřivě devastujícího způsobu života v bohatých průmyslových zemích.

Čtvrtou fází je deprese, která bývá u pacientů spojena se strachem, smutkem a úzkostí. Fáze deprese se zatím u naší nemocné civilizace neprojevuje, protože se většina obyvatel se ještě nepřehoupla přes první tři fáze. Samozřejmě ale už dnes lze potkat jedince, kteří ze stavu světa cítí tíseň a jsou smutní z jeho směřování.

Teprve s lidmi, kteří v poslední, páté fázi přijmou fakt zásadního ohrožení, je možno začít léčení. Teprve tato fáze, fáze přijetí, skýtá možnost konstruktivního řešení. S ohledem na to, že nemůžeme čekat na úplnou proměnu společenského vnímání problému, měli bychom udržitelnost plánovat s těmi, kteří zásadní ohrožení přijali jako skutečnost a nejsou touto skutečností paralyzováni.

V houfu se nebojíme

Dalším zdrojem společné nečinnosti je falešný pocit bezpečí, kterému podlehneme, když nejsme osamoceni. V houfu roste pocit jistoty a ztrácí se ostražitost. Přece v tom nejsme sami, je zde plno silných, spousta chytrých a nápaditých, spolu se nebojíme. Jsme spojeni rodinou, přátelstvím, vírou i existenčními vazbami. Máme za to, že společně nám jde všechno lépe, ať práce nebo zábava.

Říká se, že takového pocitu bezpečí zneužívali esesáci, když hnali židovské oběti do plynových komor. Jen málokdy se Židé vzbouřili, možná právě proto, že podlehli šalebnému pocitu bezpečí v okruhu své komunity, své rodiny, svých přátel. Jsme spolu, nic se nám nestane. Obdobně se lze dívat na principiální nečinnost politiků, marginalitu občanského aktivismu a nečinnost převažující části veřejnosti.

Pro naše vnímání je nepředstavitelné, že bychom měli v brzké době všichni zahynout v globální katastrofě, kterou jsme sami způsobili. Lidská mysl si to pořád nedokáže připustit.

Čas a způsob léčení

První krok by měl být technologický a měl by spočívat ve velmi rychlé instalaci obnovitelných zdrojů energie, zdrojů s nízkou emisí skleníkových plynů. Jaderná energie, která má rovněž nízké emise skleníkových plynů, ale nemůže být řešením, mimo jiné také proto, že její současný podíl poskytuje pouhá dvě procenta z celkové spotřeby a výstavba potřebných zařízení je příliš pomalá. Obnovitelné zdroje lze využívat mnohem rychleji a dnes jsou i levnější. Další cestou k odvrácení civilizačního kolapsu jsou technologie záporných emisí, tedy ukládání zachyceného oxidu uhličitého do alkalických hornin či do půdy ve formě biouhlí vyrobeného z přebytečné či odpadní biomasy.

To všechno jsou ale jen technologické kroky; podstatnější je společenská proměna. Bez fundamentální proměny ekonomického paradigmatu, především bez revize úsilí o neustálý růst, zůstane každé technologické řešení jenom polovičaté a dočasné.

Je zřejmé, že k tomuto cíli by se měly upnout veškeré vědecké, finanční, technologické a lidské kreativní potenciály. Zbývá-li ještě nějaká možnost, pak tato je pravděpodobně poslední.

Autor je odborník na obnovitelné energie a člen sdružení Eurosolar.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image