Foto Michal Ritter, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Archeologové v polovině listopadu v rámci mezinárodního terénního průzkumu prověřili tvrzení, že se u pomníku obětem romského koncentračního tábora v Letech u Písku nacházejí masové hroby. Během tiskové konference na místě průzkumu jej však zpochybňoval plzeňský archeolog a vedoucí odborného průzkumu Pavel Vařeka. Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holokaustu a zástupce bývalých vězňů, k tomu řekl: „Dneska už se nedivím ničemu.“ Po dobu posledních dvaceti let totiž různí vládní činitelé tvrdili pozůstalým, že vláda na místě posledního odpočinku jejich předků a obětí tábora postavila památník. Jenže skutečné místo možná leží jinde.
Pozůstalí obětí si museli mnohokrát vyslechnout tvrzení odborníků, že se tábor nacházel úplně jinde, anebo že to přece nebyl žádný „koncentrák“, ale spíše cosi jako polepšovna, kde se lidé měli naučit pracovat.
V době nacismu v táboře zemřely v rámci nedobrovolného zadržování během několika měsíců stovky lidí, často bezbranných dětí. Jenže po válce za to nikdo – ani na straně německých okupantů, ani na straně českých kolaborantů – nebyl soudně potrestán. Na základě archivních dokumentů je rovněž prokázána existence masových hrobů na lesním hřbitově provozovaném od ledna do dubna 1943. V sedmdesátých letech dvacátého století na žalostný stav lesního hřbitova písemně upozornil i historik Ctibor Nečas. V dalším desetiletí ho zničily polomy a jejich likvidace, po kterých už nebyl obnoven. Dnes je sporné, kde přesně leží.
Nejdřív zatloukat a čekat, jestli na to přijdou…
V polovině května 1995 tehdejší prezident Václav Havel v Letech slavnostně odhalil vůbec první vládní pomník obětem romského holokaustu na území státu. Během ceremonie promluvil i Zdeněk Prokopec, tehdejší přednosta dnes již zrušeného Okresního úřadu v Písku: „Toto je ono místo, na kterém stojíme, místo, které pro 120 osob znamenalo místo posledního odpočinku.“ Další masové hroby ostatních obětí tábora se nacházejí na farním hřbitově v sousedních Mirovicích, kde se v noci za vyloučení veřejnosti pohřbívaly, nebo lépe řečeno zakopaly oběti tábora do doby, než v táboře vypukl tyfus.
V brožuře nazvané Neznámý holokaust, která vznikla ve spolupráci s Muzeem romské kultury a vyšla ve stejném roce, se píše: „Za spolupráce řady odborníků a výpovědí pamětníků byly hroby posléze lokalizovány ve vzdálenosti asi 300 metrů od areálu vepřína.“ Jediný pamětník, který se k tomu tehdy mohl vyjádřit, se jmenoval Václav Šindelář. Jako stavební inženýr a projektant řídil tento letský rodák v sedmdesátých letech výstavbu vepřína na místě bývalého tábora. V roce 1999 s ním zveřejnil deník Haló noviny rozhovor s názvem „Pravda o sběrném táboře v Letech,“ kde se píše: „Podle něho zde bylo osm hrobů, okolní prostranství bylo ohraničeno plotem a stával zde kříž s trnovou korunou. O toto místo pečoval MNV v Letech.“ Jestli je to pravda, tak i archiv Městského národního výboru v Letech u Písku může podat svědectví o lokalizaci tábora, pokud se zachovala jeho spisovna.
V roce 1995 byl lokalizací nouzového hřbitova letského tábora pověřen Jiří Hladký z píseckého odboru pro památkovou péči. Když se ho pak výše zmíněný Čeněk Růžička zeptal na metodu jeho průzkumu, vyprávěl Hladký, jak pustil sondu do místa předpokládaného pohřebiště, a když narazil na vápno, stačilo mu to jako důkaz o nálezu masových hrobů. Dozorci z tábora podle něj posypali mrtvoly vězňů vápnem, aby zabránili dalšímu šíření epidemie tyfu. Možnost, že se vápnem posypaly i zbytky z tábora, které se po jeho zapálení odvezly do lesa, nepřipustil nebo si s tím nedělal hlavu.
Novinář Petr Uhl, který byl na konci devadesátých let prvním vládním zmocněncem pro lidská práva, tehdy podal informace o práci smíšené společensko-historické komise zřízené ke kauze Lety. Popsal tehdy různé „letské lži“, které musel vyvracet pomocí archivních dokumentů i dobových leteckých snímků. Pozůstalí obětí si museli mnohokrát vyslechnout tvrzení odborníků, že se tábor nacházel úplně jinde, anebo že to přece nebyl žádný „koncentrák“, ale spíše cosi jako polepšovna, kde se lidé měli naučit pracovat. A ve vztahu k obrovské úmrtnosti dětských vězňů zaznívalo, že úmrtnost měli přece „Romové vysokou vždycky“ a že tam nikdo nebyl zabit.
Zmíněný Prokopec ve svém proslovu z roku 1995 dodal, že „i když byl po roce 1945 hřbitov upraven a byl zde vztyčen kříž s trnovou korunou, který byl v roce 1968 obnoven, na tábor se nějak zapomnělo“. A pokud jsou tyto informace pravdivé, musejí mít písemný podklad v úředních písemnostech. Jinak by Prokopec takto nemluvil. V žádné dosud zveřejněné knize s těmito tvrzeními ovšem není odkaz na archivní dokumenty.
Nový výzkum může mít následky
Archeologický průzkum má pokračovat příští rok na jaře a měl by nakonec prokázat, kde skutečně leží nouzový hřbitov s masovými hroby vězňů. K tomu je Čeněk Růžička ochoten propůjčit svoji DNA, aby šlo určit, jestli se jedná o táborové vězně – tedy jeho příbuzné. Po konci druhé světové války československé úřady otevřely stovky masových hrobů obětí nacismu, aby zjistily příčinu smrti zemřelých, zdokumentovaly zločiny a získaly důkazy pro trestní stihání pachatelů před soudem. V případě romských obětí nacismu se však v této zemi na něco takového dodnes čeká.
Celý fenomén zdejšího zacházení s dějinami genocidy Romů má před sebou další novou kapitolu. A ta poskytne práci památkářům z ministerstva kultury. Jejich obor totiž už na jaře roku 1998 vyhlásil dnešní místo pomníku jako kulturní památku s odůvodněním, že se jedná o hřbitov koncentračního tábora. Pokud se však tvrzení vedoucího průzkumu Pavla Vařeky ukáže jako pravdivé, bude se muset kulturní památka s tímto názvem stěhovat. Tam, kde se pak opravdu může uskutečnit pieta bez lží. Aby příští prezident republiky a velvyslanci různých států mohli konečně pronést své projevy během každoročního pietního aktu tam, kde skutečně leží oběti nacismu.
Autor je novinář.